1989/2009 Průlom 1989

Rok 1989 znamenal pro Afriku rozhodující přelom. Pád Berlínské zdi a konec studené války byly totiž doprovázeny velkým příslibem demokracie. Příslibem, který vyvolal na kontinentu nadšení, které se dá srovnat pouze s euforií afrických hnutí za nezávislost v 60. letech 20. století a jásotem nad osvobozením Nelsona Mandely roku 1990.

Všude v Africe měli lidé novou naději, že jim demokracie zajistí lidská práva, konec diktatur, obnovení občanských společností a systému více stran. Stejně jako už na vrcholu hnutí za nezávislost v šedesátých letech věřili Afričané nyní opět v to, že budou svůj politický osud určovat sami a budou moci začít novou kapitolu ve svých dějinách. Rok 1989 byl však pro Afriku také rokem, ve kterém slavil vítězství neoliberalismus a neregulovaný kapitalismus, díky němuž byly veřejná zdravotní péče, vzdělávací systém a státní podniky zničeny a privatizovány. Tak se také stává pochopitelnou populární zkomolenina demokratických hnutí po roce 1989 jako např. „demo-crazies“.

Noční můra dlouhého století

Tvrzení, že jsme se dostali na konec „krátkého století“ (1914 až 1989) a vše, co je dobré pro obyvatele tehdejšího východního bloku a východní Evropy, musí být dobré pro obyvatele Latinské Ameriky, Asie a Afriky, směřuje k tomu, aby se dějiny světa redukovaly na dějiny Západu. Co se týče boje proti kolonialismu a imperialismu, nevidí se většina obyvatel třetího světa v krátkém století, nýbrž v noční můře jednoho dlouhého století válek proti jejich náboženstvím a kulturám. Zažívají, jak jsou nejdříve zničena jejich hospodářství a poté jsou zřízeny zdi, aby se jim zabránilo ve stěhování na sever. Pokud jde o Afriku, museli bychom asi spíše konstatovat, že toto dlouhé století začalo rokem 1885 Berlínskou konferencí o rozdělení kontinentu a zdaleka ještě není u konce.

Keňa a Zimbabwe jsou dvěma dobrými příklady pro zobrazení následků roku 1989 pro Afriku: Byla to doba naděje, určována pocitem, že Afriku očekává druhá éra osvobození. Z toho vznikal nový prostor pro organizaci občanských společností a pro debaty mezi politickými tábory o společné budoucnosti. S koncem studené války ztratil Západ strategický zájem na podpoře systémů jedné strany jako byla Kenya African National Union (KANU), která byla namířena hlavně proti sousední Etiopii a Tanzanii podporované Sověty. Arap Moi, silný muž Keni a až do této doby vysoce ceněný spojenec Západu, se kvůli korupci ve svém státním aparátu a kvůli brutálnímu útisku opozice stále více ocital ve středu kritiky.

Zcela odlišně se situace vyvíjela v Zimbabwe: Zatímco v Keni byli Arap Moi a jeho systém jedné strany díky odepření západní podpory už citelně oslabeni, rozšiřoval Robert Mugabe a jeho strana Zimbabwe African National Union (ZANU) svoji moc nad státem stále více. Ani ne rok před pádem Berlínské zdi a během doby, kdy už byl nadcházející demokratický přelom v celé Africe cítit ve vzduchu, Mugabe dokonce přiostřil v prosinci 1988 svoji diktátorskou politiku. Jeho populismus dodnes profituje z neschopnosti Britů vyřešit včas otázku země a problém elitního vymezení malé bílé menšiny.

Protržení hráze fundamentalismu

Na jedné straně byl rok 1989 začátkem konce studené války, která přinutila svět, aby zavřel oči před brutalitou režimu apartheidu v Jihoafrické republice a před jinde začínajícími zločiny proti lidskosti. Mezitím je zřejmé, že události roku 1989 byly jedněmi z více rozhodujících faktorů při legalizaci ANC v Jihoafrické republice, při nezávislosti Namibie, při odchodu Kubánců z Angoly, při oslabení systému jedné strany a rovněž i při sestupu a svržení vládců, jakými byli např. Mobutu Sese Seko, Mengistu Haile Mariam nebo Moussa Traore. Po roce 1989 zazněla v Africe nová módní slova jako „občanská společnost, modernizace a demokratizace“ „systém více stran“ a „mírový výbor“. Na druhé straně došlo po roce 1989 k protržení hráze, co se týče „primitivních“ kmenových zvyků a náboženského fundamentalismu (islámského stejně jako křesťanského). „Nové uspořádání světa“ s sebou přineslo občanské války, dětské vojáky a krvavé diamanty všude v Africe.

Události tohoto roku znamenaly přinejmenším trojí epistemologické cézury: Za prvé byl rok 1989 novým začátkem pro politické sebeurčení Afriky, pro respekt k lidským právům a pro opravdovou práci na výstavbě moderní, demokratické společnosti. Za druhé byl rok 1989 signálem pro Evropany a Američany, že mohou zapomenout na to, že by Afrika byla geopoliticky významnou a infrastrukturní investicí vyžadující další světovou stranu. A za třetí znamenal rok 1989 návrat dlouho potlačovaného, údajně „nového“ rasismu z 19. století. Afrika byla znovu vyobrazena jako nepoddajný, nenapravitelný výtvor, jehož jediný užitek spočívá v přírodním bohatství (olej, coltan, zlato, diamanty, kakao atd.).

Tento text naleznete v rozšířené verzi v publikaci, která se objeví v září 2009: Susanne Stemmler, Valerie Smith, Bernd M. Scherer (Vyd.): 1989 – Globale Geschichten Abwesenheit. Göttingen: Wallstein Verlag 2009, cca 290 stran.