1989/2009 Pád komunismu na vlastní kůži

NDR dostihla Maria Rölliga v oddělení lahůdek v západoberlínském obchodním domě KaDeWe. Před deseti lety, jednoho lednového odpoledne 1999, stál najednou před 31letým prodavačem jako zákazník jeho někdejší vyšetřovatel od státní bezpečnosti Stasi. Sympaticky působící muž, asi 50letý, v drahém oblečení, dobře vypadající. Koupil tři krabice doutníků oblíbené značky kubánského diktátora Fidela Castra za více než 1 000 Marek. Mario Röllig ho hned nepoznal, pátral horečně ve své paměti, kde se už s tímto odkašláváním, způsobem chytání na nos setkal. Potom si najednou vzpomněl, odkud tohoto muže zná.

Vztek. Panika. Zmatek. „My se známe“, řekl Röllig, který se s námahou ovládl, když mu podával přes pult doutníky. „Odkudpak?“ zeptal se zákazník přátelsky. „Byl jste vyšetřovatel ve vězení Stasi v Hohenschönhausenu, tři měsíce jste mě vyslýchal. Myslím, že byste se mi měl omluvit.“ Muž zareagoval tak agresivně a hlasitě, že ostatní zákazníci zvědavě přihlíželi: „Ještě pořád to nechápete? Ve vězení jste seděl právem! Omluvit se? Za co? Lidé jako vy...“ Kolegové Rölliga zadrželi, aby vyšetřovatele Stasi nenapadl. Uklidnil se teprve, když mu podniková lékařka dala uklidňující injekci. Od té doby se v noci v děsivých snech znovu vrací do izolace a k mučivým výslechům, přes den je v demokracii, do které tehdejší pachatelé přešli bez poskrvny.

Izolace a výslechy

Nyní, 20 let po pádu diktatury NDR, uvidíte životní příběh Maria Rölliga jako divadelní hru na jevišti berlínského mládežnického divadla Strahl. Žáci 11. třídy ze západního Berlína navštěvují dopolední představení Akte R (Spis R). Žáci vyšších stupňů školy v městské části Steglitz mezi 16 a 20 lety jsou první generací, která se narodila ve znovusjednoceném Německu. Zažili svou zemi jen jako demokratickou.

Na jevišti vidí, jak se 17letý gay Mario Röllig z NDR poprvé zamiluje do muže ze Západu. Jak ho vyhledají muži ze Stasi, vyžadují, aby vztah ukončil, nebo aby na svého přítele donášel. Protože odmítá, ztrácí svou práci, je šikanován a pozorován, po neúspěšném pokusu uprchnout v roce 1987 zmizí v tajném vězení Stasi v Hohenschönhausenu. Tři měsíce izolace a výslechů. Když je vykoupen SRN, začíná na Západě šťastný nový život, který se mu zhroutí, když potká svého vyšetřovatele Stasi.

Po divadelním představení si Mario Röllig, který je podobný svému idolu z mládí, popovému hudebníkovi Falcovi, sedá na židli na jevišti, aby odpovídal na otázky žáků. Poprvé potkávají někoho, kdo byl v NDR ve vězení Stasi. Aniž by ztráceli jedinou minutu, začnou žáci se svými otázkami: „Proč ještě dnes mnozí nadšeně mluví o NDR?“, chce vědět žák 11. třídy. Mario Röllig odpovídá přívětivým hlasem: „To je podobné jako po roce 1945. Lidé vzpomínají jen na to dobré. To je lidské. Měl jsem před svým zatčením také pěkné vzpomínky. Ale mnozí ještě dnes vnímají NDR jako selanku. O mrtvých a zločinech už nikdo nechce nic slyšet. Diktatura je přikrášlena.“

Žádné skládaní účtů?

17letý Mohamed má hned deset otázek, jako první ho zajímá: „Před svým zatčením jste se s NDR ztotožňoval?“ Mario Röllig vypráví bez přikrášlování: „No jasně. Byl jsem nadšený mladý pionýr, celý ten pocit sounáležitosti se mi zdál skvělý.“ Teprve, když nesměl dělat maturitu, ačkoli měl dobré známky, pocítil omezování. Později pochopil: „NDR nebyla systémem, ve kterém by se mohl jednotlivec svobodně rozvíjet.“ O slovo se hlásí spolužačka: „Nechápu, proč nebyli pachatelé později voláni k odpovědnosti?“ Röllig vysvětluje, že Stasi přitěžující spisy z velké části zničila. Pro oběti je obtížné uvést důkazy. Kromě toho je v Smlouvě o sjednocení stanoveno, že dodatečně může být odsouzen jen ten, kdo se provinil proti trestnímu právu NDR.

Dívka neústupně naléhá: „Žijeme nyní přece v demokracii, v právním státě. Opravdu nemáte žádnou možnost proti svému vyšetřovateli zasáhnout? Mohl byste přece před Mezinárodní soudní dvůr v Haagu!“ Röllig kroutí hlavou: „Pachatelé z toho vyšli dobře jako po roce 1945. Německo se ze svých dějin nepoučilo. Oběti musí žít dále poškozeny a vnitřně zmrzačeny.“ Kdyby jeho vyšetřovatel Stasi při jejich setkání prokázal lítost, mohl by také on najít svůj klid, říká Röllig. Tento důstojník Stasi mohl po pádu zdi v Berlíně udělat kariéru ve středním managementu jedné banky, vypráví dále. Zatímco on, jako mnoho obětí diktatury, bojoval s depresemi. Jiná žákyně se ptá: „Jak se cítíte, když vidíte divadelní hru o sobě?“ Röllig se směje, předtím než odpoví: „Nejlepší na tom je, že tu dnes sedíte vy. Staré lidi už nezměním. Vy jste nadějí pro tuto zemi. Vy jste generace, která může zabránit tomu, aby se tu ještě někdy prosadila diktatura.“

Později ve školní kavárně pokračuje sedm žáků 11. třídy v diskuzi. Všichni podobně oblečení: značkové tenisky, džíny, tričko s kapucí, černé kožené bundy. Budoucnost demokracie nevidí moc optimisticky. 17letý Mohamad je přesvědčen: „Něco podobného by se tu mohlo stát znovu, pokud by se NDR ocitla v zapomnění nebo by byla zlehčována. Lidé se opět mohou vydat nesprávným směrem. Právě teď v hospodářské krizi.“ 18letý Patrick, matka Němka, otec Afroameričan, s ním souhlasí: „Naše demokracie není vůbec stabilní, všechno se přece denně mění, kdo ví, co přijde, pokud budeme opět negativně ovlivnění.“ Také 18letý Robert se na budoucnosti dívá spíše skepticky: „Demokracie není konečný stav. Jde se dále. Možná přijde něco lepšího, možná něco horšího.“