1989/2009 Formování svobody

Přelom doby, ke kterému došlo roku 1989 po celém světě, se v Latinské Americe odehrával svým vlastním způsobem. Společným jmenovatelem je konec diktatur a neoliberální krize.












Při zpětném pohledu se Latinská Amerika v roce 1989 jeví postižena nanejvýš různorodými událostmi. V Paraguayi je diktátor Alfredo Stroessner zbaven moci státním převratem. Ve Venezuele rebeluje obyvatelstvo proti neoliberální hospodářské politice svého nově zvoleného prezidenta, represe stojí stovky mrtvých. V Argentině řádí katastrofální hyperinflace, prezident Alfonsín musí odstoupit, střídá ho Carlos Menem. Uprostřed katastrofální hospodářské krize vypukne v Peru vlna násilí guerrily Sendero Luminoso, přes 4000 lidí umírá ve vřavě guerilly a státních represí. USA napochodují do Panamy a sesadí svého dřívějšího spojence generála Noriegu. V Brazílii je potřetí zvolena vojenská diktatura: Collor de Mello vítězí těsnou většinou nad Ignaciem Lulou da Silvou. V Nikaragui končí válka mezi Contras a sandinistickou vládou, v Chile se po 17 letech vojenské diktatury poprvé konají volby.

Pesimistická nálada nebo zlom? Snaha interpretovat vývoj v Latinské Americe podle jediného vzoru je špatná. Dá se však upozornit na dva společné jmenovatele: Redemokratizace a neoliberalismus. Odchodem obou posledních diktátorů, Stroessnera v Paraguayi a Pinocheta v Chile, skončila éra vojenských diktatur, která začala kolem roku 1930. Pouze Venezuela, Kostarika a Mexiko zůstaly od této kletby věčných vojenských návratů osvobozeny.

Dá se tedy rok 1989 i pro Latinskou Ameriku nazvat „rokem zázraků”, jak ho označil britský historik Timothy Garton Ash? Těžko by se hledali latinskoameričtí intelektuálové, kteří by se přidali k tomuto chvalozpěvu na konec studené války jako nezadržitelnému vítězství liberální demokracie. Zaprvé udeřila hodina „transición”, jak byla redemokratizace nazvána, už kolem roku 1980, když vojenské režimy Ekvádoru, Brazílie a Argentiny, politicky a hospodářsky oslabeny, začaly vyklízet pole. Za další formální demokracie nesplnila všechny sliby, takže brzy zavládla rezignace.

Neoliberální bezmocnost

Právě Chile je příkladem toho, jak mocenské konstelace podporované vojenskými diktaturami fungovaly pod demokratickou zástěrkou dlouho po roce 1989. Pod vojenskou diktaturou bylo Chile úplnou neoliberální pokusnou laboratoří. „Chilský model” vytvořil novou společnost, která se vyznačovala strachem a individualismem. Také po odchodu Pinocheta přinesly „kontrolovaná demokracie”, kterou diktátor ukotvil v nové ústavě, a neoliberální dohoda mezi politikou, médii a elitou své plody: „Noc diktatury” působila dále. Opravdový přelom nastal teprve, když byl Pinochet roku 1998 v Londýně zatčen.












Roku 1989 došlo mimo jiné také k dnes pověstné Washingtonské shodě: Tenkrát se Mezinárodní měnový fond, Světová banka a jiné bankovní instituce usnesly na tom, že budou velmi zadlužené rozvojové země podporovat dále, jen pokud radikálně restrukturalizují své hospodářství. Recept spočíval v privatizaci, deregulaci, liberalizaci trhu a peněžnictví. Argentina, Ekvádor a brzy také Mexiko a Brazílie se krátce nato podrobily neoliberálnímu diktátu.

Hospodářská restrukturalizace splnila značný modernizační posun. Avšak privatizace nemocných státních podniků byla vykoupena vysokou cenou; sociální síť nezabránila masovému propouštění. Zemím jako Argentina, Brazílie nebo Chile, ve kterých existovala tradice přerozdělování a odborových výdobytků, přinesl turbokapitalistický přelom pouze bezmocnost.

Krize reprezentace

To, že liberální demokracie nemusela bezpodmínečně znamenat zlepšení životních podmínek, se ukázalo obzvláště ve Venezuele, která byla do té doby latinskoamerickým vzorem v otázce demokracie. Když nově zvolený prezident Carlos Andrés Pérez těsně dva týdny po nástupu do úřadu porušil svůj volební slib a začal neoliberální úsporný program, vypukly největší nepokoje v historii Venezuely. V alternativní historiografii Latinské Ameriky je „Caracazo” považováno za jedno z prvních celosvětových povstání proti neoliberalismu, prezident Hugo Chávez ho vyhlásil za zrod své „bolívarské revoluce”.
Zkušenost z odporu a represí vedla k hluboké krizi politické reprezentace. Staré strany dosloužily, vznikl nový politický subjekt: sociální hnutí. Z bezmocnosti se brzy stal odpor.