Politika přístupu k minulosti

Dědictví komunismu v Polsku

Stahlwerk Nowa Huta | © Goethe-Institut V Polsku, které zaujímá v bývalém východním bloku z různých důvodů zvláštní místo, byl komunismus potlačen autoritativní mentalitou ještě před rokem 1989. Po roce 1989 pak země stála před paradoxem, kdy dědicové hnutí Solidarnosc byli ve velké míře zároveň vnímáni jako dědicové mentality lidové republiky a postkomunistická skupina

Polská lidová republika zaujímala v rámci bývalého východního bloku zvláštní pozici nejen na základě své velikosti a svého významu pro Moskvu jako tranzitní země pro spojení se Západem. Polsko také jako jediná země ve východní Evropě za druhé světové války nekolaborovalo s německou třetí říší a před válkou tam komunisté – na rozdíl od tehdejšího Československa – neměli významnější podporu. Po roce 1948 byly nicméně s výjimkou Rakouska všechny země, které byly obsazeny sovětskou armádou, podrobeny drakonické stalinizaci. Avšak už bezprostředně po Stalinově smrti v roce 1953 začala v Polsku účinněji než v Německé demokratické republice (NDR) eroze modelu stalinského státu. K první vzpouře proti stalinismu sice došlo 17. června 1953 v NDR, ale nikoli v dogmatickém vedení státu a strany. Proto bylo východní Německo v podstatě ještě v roce 1989 sešněrováno ve stalinském korzetu. Honeckerův stát neprovedl žádné změny.

Foto: Stanisław Gawliński | © Muzeum Historyczna miasta Krakowa Polská lidová republika naproti tomu prodělala nejen otřesy společenských revolt v letech 1956, 1968, 1970, 1976 a 1980/81, ale zažívala i permanentní naleptávání komunistické státní mašinerie. Po nepokojích v roce 1956 došlo v Polsku k zastavení kolektivizace zemědělství, k faktickému uznání nezávislého postavení církve a k zavržení stalinské doktríny v kulturní politice. Po studentských protestech v březnu 1968 a krvavě potlačených dělnických nepokojích v prosinci 1970 následovalo otevření země vůči Západu. Po zvolení polského papeže v roce 1978 a generální stávce v srpnu 1980 vzniklo hnutí Solidarita (polsky Solidarność), jehož existence – navzdory vyhlášení stanného práva v roce 1981 – si vynutila strukturální reformy, a byla také zavedena instituce ombudsmana a referendum. Po další vlně stávek v roce 1988 bylo v Polsku 4. června 1989 uspořádáno jednání u kulatého stolu a uskutečnily se první zčásti svobodné volby v rámci východního bloku.

Vytěsňování komunismu

Trvalá existence nezávislých institucí, uskupení a – i když cenzurovaných, přesto rozmanitých – polských médií byla příčinou toho, že komunismus ve své politické podobě už od roku 1956 ztrácel postupně své přesné obrysy a byl vytěsňován posttotalitní, autoritářskou a polodemokratickou mentalitou.

Také čtyřicet let trvající systém vlády jedné strany a plánované hospodářství podle sovětského vzoru působily na polskou společnost, která toužebně vzhlížela k západnímu blahobytu, ale současně byla zvyklá na sociální stát, plnou zaměstnanost a bezplatný vzdělávací a zdravotní systém. Avšak i tyto výhody sovětského systému ustupovaly v Polsku během 80. let do pozadí vzhledem k prázdným regálům v obchodech a hlubokému rozkolu ve společnosti, rozdělené na běžné občany („my“) a vrchnost („oni“).

Foto: Stanisław Gawliński | © Muzeum Historyczna miasta Krakowa Jednání u kulatého stolu tuto rozpolcenost neodstranilo, ale po roce 1989 už demarkační čára neprobíhala mezi „komunistickými obhájci“ starých sovětských pořádků na straně jedné a zastánci pozápadňování země, liberálních hospodářských reforem a politického pluralismu na straně druhé. V 90. letech probíhala fronta spíše napříč dosavadními propastmi v polské společnosti. Zastánci liberálních reforem se nacházeli jak mezi předáky Solidarity, tak i mezi zástupci starého stranického aparátu. Mnoho bývalých straníků i mnoho přívrženců a aktivistů Solidarity zároveň pobouřeně reagovalo na privatizaci, kterou vnímali jako „vyvlastnění“ národního majetku starými a novými elitami, a požadovali radikální zúčtování se „zloději“.

Polský paradox po roce 1989

Polský paradox po roce 1989 spočíval mimo jiné v tom, že právě strany vzešlé z hnutí Solidarita, které usilovaly o nejradikálnější způsob dekomunizace a požadovaly penalizaci všech, kteří měli nějaký kontakt s bezpečnostními službami Polské lidové republiky, byli ve svých koncepcích autoritářské, média kontrolující občanské společnosti a sociálního státu, nedůvěřujícího západoevropskému liberalismu, ve skutečnosti v mnohem vyšší míře dědici politické mentality Polské lidové republiky než liberálně-evropské křídlo Solidarity nebo „postkomunistická“ uskupení, která předpisovala ekonomice „léčbu šokem“ a v zahraniční politice usilovala o smíření s Německem a o přistoupení k rozšířené a prohloubené Evropské unii.

Foto: Tomasz Fuerst  | © Goethe-Institut Pravda je však také to, že tento autoritářský a vůči sousedům a „egoistické“ západní Evropě odmítavě naladěný proud v polské politice je nejen dědicem komunismu – nebo přesněji řečeno Polské lidové republiky, ale má i hlubší kořeny. Tento národně-konzervativní postoj vychází z hlavních ideologických směrů v meziválečném Polsku – z národní demokracie Romana Dmowského, který hlásal národní egoismus vůči menšinám a nedůvěru vůči sousedům, a z autoritářské vlády maršála Józefa Piłsudského, který po květnovém puči v roce 1926 zavedl autoritářskou vládu silné ruky, omezil demokracii, svobodu projevu a práva opozice, aniž by však – na rozdíl od Mussoliniho – nastolil totalitní systém. Na obě tyto tradice navázal po svém vítězství v prezidentských volbách v roce 2005 Lech Kaczyński, když prohlásil, že jemu samotnému je bližší Piłsudski, zatímco jeho bratru Jarosławovi je naopak bližší Dmowski. Liberální protihráči bratrského páru jim naopak vyčítali, že využívají ke svým vlastním účelům velké naděje lidí, které utvářela Polská lidová republika a kteří od silného státu očekávali sociální jistoty a tradiční, „socialistické“ výhody, bezplatné školství, bezplatnou zdravotní péči a zdanění bohatých.

Polská levice a polská pravice

Zcela protichůdný problém s historickými vzory má polská levice. Poznamenaná čtyřicetiletou vládou Polské sjednocené dělnické strany (PSDS, polsky Polska Zjednoczona Partia Robotnicza, PZPR) se nemohla odvolávat na tradice sociální demokracie předválečného období (ze které mimochodem vzešel i Piłsudski). Ani samostatná levicová uskupení v Polské lidové republice neměla šanci po roce 1989 znovu oživit předválečnou Polskou socialistickou stranu (Polska Partia Socjalistyczna, PPS). Tak se stalo, že budování nové sociální demokracie připadlo „postkomunistům“, kteří se mohli odvolávat na reformní křídlo uvnitř strany od roku 1956 až k jednání u kulatého stolu v roce 1989. Jejich problémem bylo nejen jejich dlouholeté propojení s mocenským aparátem Polské lidové republiky (i v době stanného práva po roce 1981), ale také jejich aktivní účast na demontáži sociálního státu v období transformace – sociálního státu, který byl už sto let vizitkou evropské sociální demokracie. Skutečnost, že v sovětské verzi „reálného socialismu“ fungoval sociální stát žalostně neefektivně, poskytovala liberálním reformátorům – jak „postkomunistům“, tak i bojovníkům Solidarity – v roce 1989 silnou společenskou oporu. Pod dojmem nezaměstnanosti, privatizace, zhroucení zdravotního systému a ztráty bývalých sociálních privilegií se tato podpora liberálních reforem rychle rozplynula. Už v zimě 1990/91 se začali voliči přiklánět k autoritářským uskupením, která chtěla oslovit především ty, kteří z proměny systému neprofitovali. „Pravicová Solidarita“ přitom slibovala především „uskutečnění revoluce“ – odnětí občanských práv všem bývalým spolupracovníkům komunistického represivního aparátu a zrušení privatizace, která byla ve skutečnosti jen „rozkrádáním státního vlastnictví bývalou nomenklaturou“. „Postkomunističtí“ sociální demokraté naproti tomu slibovali další modernizaci země při zachování vyšší míry sociální spravedlnosti než v období transformace. A mělo se ukázat, že to jsou ti, kteří zvítězí v parlamentních volbách v roce 1993 a v roce 2001 a v prezidentských volbách v letech 1995 a 2000.

Foto: Stanisław Gawliński | © Muzeum Historyczna miasta Krakowa Pro pravici, která vzešla z hnutí Solidarita a která během těchto dvanácti let byla u moci pouze od roku 1997 do roku 2001, to byla epocha korupčního drancování Polska bývalými komunisty a poníženecké zahraniční politiky vůči Bruselu, Berlínu a (v záležitostech energetické politiky) Moskvě. Podle nových sociálních demokratů se naopak jednalo o nejlepší dobu v polských dějinách – vstup do NATO a přistoupení k Evropské unii, hospodářský růst, modernizace – to všechno mělo západním sociálním demokraciím dokázat, že bývalí reformátoři „reálného socialismu“ ve východní Evropě ukončili svou metamorfózu a mohou počítat s tím, že budou akceptováni i na Západě... Vtipkovalo se, že čtyřicet let po Stalinem vynuceném pohlcení sociálních demokratů komunisty zachránila západní sociální demokracie ztroskotance „reálného socialismu“.

Západní sociální demokracie jako vzor

Jistě, už v 70. letech, v „sociálnědemokratické dekádě“ v západní Evropě, se leckterý východoevropský reformátor pokoušel nalézt odezvu u Brandta, Kreiského nebo Palmeho. Avšak v 80. letech, v desetiletí Solidarity, stanného práva, „reaganomiky“, Margaret Thatcherové a Michaila Gorbačova, stáli v popředí liberálové a neokonzervativci se svým monetarismem, radikálním krácením sociálních dávek a svou pevnou vírou v požehnání privatizace. Přesně tento program bývalí straničtí reformátoři přijali. Jejich země zaslíbená sice zůstala v ideologickém ohledu západní sociální demokracií, ale ve znalosti slabin východního sociálního systému si vypůjčili svůj politický pragmatismus od liberálů. Tím se na konci 90. let opět ocitli nečekaně blízko tehdejšího hlavního proudu západní sociální demokracie, Labouristické strany Tonyho Blaira a „Nového středu“ Gerharda Schrödera, obohacených o neoliberální prvky – privatizaci veřejné služby a radikální krácení sociálních dávek. Schröderovo a Blairovo memorandum (Schröder-Blair-Papier) z roku 2000 mohlo mít klidně ještě třetího autora – šéfa „postkomunistického“ resp. „neosociálnědemokratického“ Svazu demokratické levice (Sojusz Lewicy Demokratycznej, SLD) a předsedu vlády 3. republiky Leszka Millera, protože Hausnerův plán, vypracovaný v období jeho vlády, vykazoval přesně tytéž neoliberální ingredience jako Schröderovy reformní návrhy Agenda 2010 v Německu – krácení sociálních dávek, privatizaci, rozpočtovou disciplinu – což byly z hlediska komunistické pravověrnosti tři smrtelné hříchy, ale pro novou národní pravici naopak klíčové důkazy pro nové uzurpování ze strany bývalých komunistů.

Strana „práva a spravedlnosti“

Foto: Stanisław Gawliński | © Muzeum Historyczna miasta Krakowa V roce 2005 zvítězili bratři Kaczyńští ve dvojích volbách – prezidentských a parlamentních – se sliby, které oslovily velkou část společnosti. Vyhlásili radikální zúčtování s komunisty, kteří se (nyní jako liberálové) údajně prostřednictvím divoké privatizace a korupce zmocnili 3. republiky a proměnili služebnost vůči Moskvě v podřízenost vůči Bruselu. Kromě toho bratři Kaczyńští slíbili, že oživí historickou paměť a národní hrdost Poláků odvoláním naivní politiky smíření s „dědičným nepřítelem“ Německem a politikou „tlusté čáry“, vyhlášenou v roce 1989 Tadeuszem Mazowieckým, která znamenala v podstatě nivelizaci propasti mezi „my“ a „oni“, mezi Solidaritou a stranickým aparátem z doby stanného práva. Ještě v roce 2009 svolal Jarosław Kaczyński při jednom veřejném projevu své stoupence slovy: Kdo není u nás, stojí tam, kde dříve stálo ZOMO (Zmotoryzowane Odwody Milicji Obywatelskiej, Motorizované oddíly Veřejné bezpečnosti)...

Avšak pokus o realizaci tohoto programu v letech 2006 až 2007 skončil pro stranu práva a spravedlnosti opravdovou katastrofou. Příčinou volební porážky formace bratrů Kaczyńských v nových volbách, které se konaly už v roce 2007, byly aféry uvnitř vládní koalice, politické provokace, jejichž prostřednictvím měly být zahájeny demonstrativní politické procesy nejen proti politikům postkomunistické levice, ale také proti „zkorumpovaným“ lékařům, další příčinou byly zásahy proti svobodě tisku, především však ustavičné pokusy vyloučit z veřejného života každého, kdo měl před rokem 1989 kontakt s bezpečnostními službami (odpovídající návrh zákona, podepsaný prezidentem Lechem Kaczyńským, byl podle prohlášení ústavního soudu v padesáti bodech v rozporu s ústavou).

Kvůli této autoritářské vládní praxi si národní konzervativci vysloužili ze strany liberální opozice výtku, že bratři Kaczyńští jsou skuteční mentální dědicové Polské lidové republiky a jejich ideálem je centralizovaný stát se silnou exekutivou, kontrolou médií a hlubokou nedůvěrou vůči nezávislým kruhům, nevládním organizacím a soukromým zahraničním kontaktům. V roce 2007 označil polský deník Gazeta Wyborcza bratry Kaczyńské za národní bolševiky a polská verze časopisu Newsweek srovnávala touhu těchto dvojčat po „řízené demokracii“ s koncepcemi Vladimíra Putina.

„Morální obušek“ výtky postkomunismu měl tedy dva konce.

Katastrofa u ruského Smolensku, ke které došlo 10. dubna 2010, obrátila polskou politickou scénu naruby. Při zřícení letadla přišel o život nejen polský prezident, který byl v té době na začátku volebního boje o znovuzvolení do prezidentské funkce, ale také jeho „postkomunistický“ rival Jerzy Szmajdziński, kterému sice podle průzkumů veřejného mínění nebyly přisuzovány šance na vítězství, ale který jako ministr obrany v Millerově vládě požíval nemalou autoritu. Jeho místo zaujal Grzegorz Napieralski, třicetiletý politik, který směle odráží jakákoli nařčení z postkomunismu, protože vzhledem ke svému věku zkrátka a dobře nemůže být dědicem „nomenklatury“. Napieralskému se podařilo získat pro sebe v prvním kole voleb více než 10 % hlasů a uvést na polskou politickou scénu omlazenou sociální demokracii.

Jarosław Kaczyński se naopak ve volebním boji choval tak, jako by prodělal hlubokou metamorfózu, jako by chtěl nyní společnost usmiřovat, nikoli štěpit. Své příliš agresivní souputníky držel železnou rukou na okraji volebního boje. Zdržoval se osobních útoků, ba dokonce chválil „postkomunistickou“ levici – ať už to dnes znamená cokoli. Na vítězství však přesto nedosáhl. Voliči si zřejmě až příliš dobře pamatovali „bolševické“ metody z období, kdy zastával funkci předsedy vlády.

Dvacet let po převratu – bez „ostalgie“

Foto: Stanisław Gawliński | © Muzeum Historyczna miasta Krakowa Na závěr zbývá otázka, jak vypadá dědictví komunismu v Polsku více než dvacet let po převratu z roku 1989. Především je nutné zdůraznit, že na rozdíl od „nových německých spolkových zemí“, tedy od bývalé Německé demokratické republiky (NDR), nejsou v Polsku náznaky takzvané „ostalgie“, tedy nostalgie po bývalých pořádcích za minulého režimu (podle německého slova „Ostalgie“, složeného ze slov „Ost“ /= východ/ a „Nostalgie“). Za prvé proto, že neexistovalo žádné „východní Polsko“, které by mohlo dominovat „postkomunistickému Polsku“. Za druhé proto, že Poláci – na rozdíl od východních Němců – mohou být a jsou hrdí na svou dlouhou a vítěznou, i když klikatou cestu opozice v „reálném socialismu“. Za třetí tkví příčina v tom, že polský republikánský patriotismus vždy choval určitou nedůvěru vůči autoritářským státním systémům. Za čtvrté uplynulo koneckonců už dvacet let od převratu a mladším lidem už nelze neustálé ohlížení zpět zprostředkovat. Dokonce i generál Jaruzelski, proti kterému je veden proces – nikoli kvůli vyhlášení stanného práva, tedy válečného stavu, ale kvůli zásahu proti demonstrantům v roce 1970 –, byl vzat veřejností pod ochranu, když s ním několik televizních novinářů jednalo stroze a nadřazeně.

Podstata dědictví Polské lidové republiky se očividně rozpouští v dějinách, což neznamená, že by neexistovalo otevřené účtování s funkcionáři komunistického státu, kteří mají na rukou krev, nebo že by tato čtyřicetiletá epizoda v tisíciletí polských dějin, ve které soukromé vlastnictví nic nevážilo a stát deklaroval svůj dozor nad všemi oblastmi života – na úkor svobody –, nezanechala stopy v mentalitě mnoha lidí. Přesto je namístě opatrnost, když se pátrá po stopách komunismu v dnešním Polsku. Tyto stopy jsou sice stále ještě patrné, například v primitivní architektuře z časů Władysława Gomułky, Edwarda Giereka a Wojciecha Jaruzelského, ale v polské kolektivní psychice má leckterá svéráznost, která se může jevit jako „postkomunistická“ (autoritářství, nedůvěra vůči vnějšímu světu, rodinný kolektivismus), podstatně hlubší kořeny, které sahají až do doby německé okupace za druhé světové války, polského dělení v 18. století a dokonce do ještě vzdálenějších epoch. Opatrně tedy s povrchním nálepkováním...

Adam Krzeminski
je polský novinář, redaktor politického týdeníku Polityka. Je považován za vynikajícího znalce Německa.

Překlad: Yvona Vašíčková