CLIL v Evropě

Dvojjazyčná výuka odborných předmětů se i v pedagogické diskusi v Evropě dostala v posledním desetiletí výrazně do popředí.

Podstatný důvod spočívá v tom, že Evropská komise nyní velmi masivně vznáší svůj požadavek, aby každý občan Evropy mluvil kromě své mateřštiny ještě dalšími dvěma jazyky. Za účelem splnění tohoto požadavku sází mnoho zemí Evropské unie už určitou dobu na integrované formy zprostředkování jazyka a věcného obsahu a zavádí je do svých školských systémů. Na základě rozdílných pedagogických tradic a jazykových kontextů se v Evropě vyvinuly různé modely dvojjazyčné výuky, které se vyplatí porovnat, protože na základě znalosti jiných modelů jsou lépe patrné přednosti i slabiny vlastního modelu. Vzhledem k omezenému prostoru se lze na tomto místě zabývat samozřejmě pouze některými aspekty.

Informace k současnému stavu integrované výuky odborných předmětů a cizích jazyků (CLIL) v Evropě jsou mezitím už značné rozsáhlé. Jsou to především čtyři spisy, které společně poskytují dobrý přehled o CLIL – obě publikace od Marshe (Profiling European CLIL Classrooms, 2001; CLIL/EMILE: The European Dimension, 2001), které vznikly jako práce na zakázku komise Evropské unie, zpráva Eurydice Evropské komise z roku 2006 a právě zveřejněná zpráva z jednotlivých zemí, vydaná Radou Evropy (Maljers et al., 2007). Následně bych chtěl vyzdvihnout dva centrální aspekty těchto publikací, a to šíření CLIL v evropských výchovných systémech a organizační strukturu výuky podle CLIL v Evropě.

CLIL se postupně zakotvuje v celé Evropě

Je pozoruhodné, jak rychle si CLIL vydobylo místo v evropském vzdělávacím kontextu. Zatímco před rokem 1980 bylo jen málo zemí, ve kterých bylo integrované osvojování cizího jazyka a věcného obsahu známé a realizovalo se – často na základě dlouhých tradic – většinou pouze na elitních školách, lze dnes vycházet z toho, že s nemnoha výjimkami se CLIL formou, odpovídající definici nabízí v celém evropském kontextu. K výjimkám patří Dánsko, Řecko, Litva, Portugalsko a Kypr. Jak vyplývá ze zprávy Eurydice, je CLIL ve výchovných systémech zbývajících zemí buď zakotveno pevně nebo v časově omezených projektech, přičemž takové výuky se účastní 3 % až 30 % žákyň a žáků primárního a sekundárního stupně škol. Lucembursko a Malta jsou jediné země, ve kterých žákyně a žáci mají výuku v nejméně dvou jazycích.

Zpráva Eurydice poskytuje detailní přehled o jazycích, které se ve výuce používají jako CLIL jazyky. Vedle cizích jazyků jsou to regionální menšinové jazyky resp. i jiné úřední jazyky příslušné země. Ve většině zemí, které nabízejí CLIL, jsou používanými jazyky jak jazyky cizí, tak jazyky menšinové – příkladem je Francie, Španělsko, Itálie nebo Německo, kde se jako CLIL jazyky používají jak menšinové, tak i cizí jazyky.

Angličtina na vrcholu

Nejen zpráva Eurydice, ale i dřívější zprávy a také zpráva Rady Evropy o situaci v jednotlivých zemích poskytují přesný přehled o jazycích, které se používají jako jazyky pro výuku CLIL. U cizích jazyků je, jak se dalo očekávat, ve všech zemích na prvním místě s velkým předstihem angličtina, následovaná francouzštinou a němčinou. Jednotlivé země uvádějí také španělštinu, italštinu a ruštinu. K těmto zemím patří např. Maďarsko a Česko. V oficiálně vícejazyčných zemích se samozřejmě používají i příslušné další úřední jazyky dané země, tedy např. vlámština ve frankofonní části Belgie, irština v Irské republice, švédština ve Finsku. V mnoha zemích Evropské unie a Rady Evropy se jako jazyky CLIL používají také menšinové jazyky, např. bretonština, katalánština, okcitánština ve Francii, ruština v Estonsku, sámština v Norsku nebo ukrajinština v Rumunsku. V této souvislosti je nutné vyzdvihnout, že některé z těchto jazyků mají ryze menšinový status (např. fríština v Nizozemsku), jiné jsou naopak většinovými jazyky, obvykle v sousedních zemích (např. slovinština v Rakousku, která je v sousedním Slovinsku většinovým jazykem). Jak je známo z anket, jsou postoje žáků (a jejich rodičů) k takovým jazykům různé. Menšinové jazyky, kterými se v jiných zemích nemluví jako jazyky většinovými, jsou obvykle přijímány pouze jazykovými skupinami, které takovým menšinovým jazykem hovoří i v domácím prostředí. Menšinové jazyky, které mají v okolní zemi charakter většinového jazyka, bývají naopak často přijímány i lidmi, kteří na tento jazyk nemají žádnou kulturní vazbu, např. němčina v regionech na východě Francie. Zvlášť je nutné vyzdvihnout situaci v Rumunsku, kde se podle zprávy Eurydice používá němčina jako cizí jazyk na dvojjazyčných školách, zatímco na školách německé jazykové menšiny se uplatňuje jako jazyk menšinový.

Ve značném počtu zemí je integrovaná výuka odborného předmětu a cizího jazyka nabízena jak v primárních, tak i v sekundárních školách. V mnoha zemích, např. v Belgii, Španělsku, Itálii, Finsku, Velké Británii a Rumunsku se už v předškolních zařízeních provozují aktivity v jiném jazyce. V jednotlivých zemích jsou v primárním školství nabízeny jak regionální, tak i menšinové jazyky, např. v Polsku a Rumunsku. Ve většině zemí je však CLIL záležitostí sekundárních škol. Zatímco možná doba trvání výuky CLIL sahá obvykle až do konce povinné školní docházky, a proto by teoreticky mohla trvat až deset let, je ve skutečnosti velmi variabilní a v mnoha zemích trvá až do ukončení sekundárního stupně II (maturita, baccalauréat /francouzská obdoba maturity/, A-level /britská obdoba maturity/).

Organizační struktura CLIL v evropském kontextu

Jak již bylo naznačeno, nebylo CLIL doposud nikde zavedeno celoplošně. Proto vyvstává otázka, na čem je založen výběr žáků, kteří se výuky CLIL účastní. Zatímco v počátcích se tento problém reguloval v podstatě sám prostřednictvím nabídky a poptávky, etablovala se mezitím v řadě zemí přístupová kritéria, která sahají od testů všeobecných vědomostí až k testům jazykovým. A tak musejí například žáci v České republice, na Slovensku a v Bulharsku, pokud se chtějí účastnit výuky CLIL, skládat přijímací zkoušky, ve kterých se testují jejich všeobecné znalosti, jejich vědomosti z matematiky a rodného jazyka. Ve Francii a Rumunsku se naopak vědomosti a znalosti testují v cílovém jazyce, než je žákům zaručen přístup k výuce CLIL. V zemích, jako je Maďarsko, Nizozemsko a Polsko, se testovací postupy vztahují jak k všeobecným znalostem, tak i k jazykovým schopnostem v cílovém jazyce. Vstupní testy se provádějí písemnou formou, existují však i zkoušky ústní. Ve většině evropských zemí však doposud nebyly stanoveny podmínky pro účast na výuce CLIL.

Diskuse o vhodných vyučovacích předmětech

Důležitou roli v diskusi o integrované výuce cizího jazyka a odborného (nejazykového) předmětu hrála od začátku otázka, které vyučovací předměty jsou pro výuku v jiném jazyce vhodné a které naopak méně vhodné. Obvykle se rozlišují tři skupiny vyučovacích předmětů – předměty z oblasti duchovních a sociálních věd (dějepis, zeměpis, občanská nauka), přírodovědné předměty (matematika, fyzika, biologie) a tzv. múzické předměty (výtvarná výchova, hudební výchova, tělesná výchova). Z anket je v podstatě zřejmé, že jen v nemnoha zemích existují skutečně pevná ustanovení ohledně určitých vyučovacích předmětů nebo skupin předmětů. V primárním školství pevná ustanovení téměř neexistují, to znamená, že v podstatě každý vyučovací předmět resp. každou učební oblast lze vyučovat v jiném jazyce. Výjimky tvoří Estonsko a německy hovořící část Belgie, kde by se měly v cizím jazyce vyučovat pouze tzv. múzické předměty („výchovy“). Také v sekundárním školství přenechává mnoho zemí při výběru odborných předmětů školám svobodnou volbu, např. ve Španělsku, Francii, Itálii, Irsku, Anglii a Walesu, Polsku, Maďarsku a Rakousku. V jiných zemích, např. v Česku a Rumunsku, je výběr omezen na předměty přírodovědné a sociálněvědné. Ve Švédsku a Finsku, ale také v Nizozemsku a Bulharsku jsou v popředí nejen předměty přírodovědné a sociálněvědné, ale také tzv. múzické.

Z přírodovědných předmětů bývá obvykle uváděna matematika, biologie, fyzika, chemie a technologie – v tomto pořadí četnosti. Nejčastěji uváděnými sociálněvědnými předměty jsou dějepis, zeměpis a ekonomie, k nejčastěji uváděným tzv. múzickým předmětům patří hudební a výtvarná výchova.

Počet vyučovacích hodin je směrodatný

Důležitým ukazatelem toho, do jaké míry je CLIL integrováno do příslušného školského systému, je počet vyučovacích hodin, které jsou pro tento typ výuky k dispozici. Tzv. „doba expozice“ (exposure time ) není v řadě zemí vůbec stanovena a závisí vždy na jednotlivé škole, např. ve Finsku, Itálii, Slovinsku atd. Jiné země stanovují pouze přibližná zadání, jako např. frankofonní část Belgie, Česko, Rakousko a Německo. Ještě jiné země uvádějí naopak zcela přesné počty vyučovacích hodin, jako např. některé autonomní oblasti Španělska, dále Francie, Nizozemsko a Polsko. Malta a Lucembursko, které jinak vzhledem ke svému zvláštnímu statusu zůstávají z těchto anket vyloučeny, odhadují, že polovina resp. dvě třetiny vyučovací doby jsou věnovány výuce v jiném jazyce.

Literatura k tématu Marsh, D. (2002): CLIL/EMILE – The European Dimension: Actions, Trends and Foresight Potential. Bruxelles: The European Union. Marsh, D., Maljers, A. & Hartiala, A.-K. (2001): Profiling European CLIL Classrooms – Languages Open Doors. Jyväskylä: University of Jyväskylä. Wolff, D. (2007): "Bilingualer Sachfachunterricht in Europa: Versuch eines systematischen Überblicks" /Dvojjazyčná výuka odborných předmětů v Evropě. Pokus o systematický přehled/. Vychází ve FluL.