EUROPA-LISTE: Hledání evropské kultury

Radka Denemarková

Radka Denemarková © Milan Malíček

Radka Denemarková © Milan Malíček



EVROPA (Deset překvapení. Poznámky k "Europa-Liste")

Překvapení prvé. 55% Čechů se cítí být Evropany. Někdy panuje rozčarování, že se mladí nezajímají o Evropskou unii, považují ji za spolek vzniklý na základě hospodářských potřeb. Nepřemýšlejí o tom, JSOU Evropané. Studují a cestují a přátelí se napříč zeměmi a kontinenty. Hranice nakonec existuje jen jedna jediná: mezi člověkem a člověkem.

Překvapení druhé. Co se týče budoucnosti Evropy, Češi nejsou ani optimističtí ani skeptičtí. A za nejlepší evropský film volí film Kolja režiséra Jana Svěráka. Život v tragické zemi, kde lidé chtějí zapomenout a současné komerční umění jim v tom pomáhá. Zdrojem této atmosféry je neustálý pocit, že jsme jen jakýsi nárazník mezi Západem a Východem. O co nám tu dnes vlastně jde? V politice? V umění? O co? Jsme země, která zdokonaluje lhostejnost ve všem a ke všemu. Až ji dovedeme k dokonalosti, můžeme ji vyvážet. Bez ohledu na to, zda v politice vládne strach a testosteron. Je nezbytné být bezohledný. Hrají se politické hry o moc, častěji mezi muži, kteří si chrání výsadní postavení a jsou nezkalení pochybnostmi. Politika a film se v Čechách neliší. Nestřílí se ostrými náboji. Mlží se. Čeští politici mají svou originální strategii: k moci se nedostanete vždycky jen tak, že vyzvete establishment na souboj. Nejdřív si v něm vytvoříte prostor a pak ho podvedete. A propojíte se se všemi. Žádní brutální bossové, nenápadné myši. Jsou to desítky tragédií a úchylek. Jedno tyto muže přece jen spojuje napříč světadíly a desetiletími: jejich snem jsou (bez výjimky) vily a bazény, plné (osmnáctiletých) krasavic. Říkají tomu seance rozšířeného vědomí. A ještě něco mají společné: ambice všech přesměroval trh. Ano, strach a testosteron vládnou české politice. A mile užvatlané příběhy českému filmu.

Překvapení třetí. Ceněné literární postavy evropské literatury jsou bázliví a cyničtí podivíni. Don Quijote, Josef Švejk. A my v Čechách bojujeme proti větrným mlýnům švejkovstvím. Kdo žil v socialistické zemi, v okupačním režimu jako vazal Ruska, jako by neuměl žít v jiném světě. "Partajní mládenci" v Čechách se dnes pokoušejí o kapitalismus "se socialistickou tváří": vítězství vyvolených, bez konkurence a mimo volnou soutěž. Převzali mentalitu: nepodporují nadané a schopné, ale méně schopné jen proto, že jsou loajální a bez skrupulí. Všechno, co strany tvrdí o podpoře umění, je lež. Už zas mají peníze. Mají zájem podporovat jen komerční, tedy nejkonformističtější umění. Dnes jsou nepohodlní Romové. Touha po partajních výhodách přežila, pozice prezidenta je pozice monarchy, cara, to je onen bacil východu, který v nás zůstal, strach z občanské společnosti, snaha druhé využít, obejít, tvářit se, že nejsme součástí Evropy, jako by Evropa byla někde mimo nás a hodna zesměšnění, jak ukazuje fiasko českých politiků v čele Evropské unie v roce 2009. Je nebezpečná česká zapouzdřenost, která se nezabývá tím, co se děje za humny, lidé tu mají pocit, že všemu rozumějí nejlépe, že jsou pupek světa. Stále dokola jde o majetek, zvůli, násilí a zpupnost. Chybí pokora a lidskost a zvídavost a vědomí, že život nemusí být soutěž.

Překvapení čtvrté. Nejvýznamnějším přínosem Evropy světové kultuře je demokracie. Řecko obnažilo problémy Evropské unie a Evropy na dřeň. Už se tolik nelže. Politiky k tomu donutila ekonomika. Ekonomika a trh panují, jim se přinášejí oběti, nikoliv otázkám lidských práv, například. Víme tedy, kdo globalizované společnosti vládne, skrytě a totálně. Můžu sestavit seznam slov, která podvádějí sama sebe: demokracie, svoboda, rovnost před zákonem a stejná práva pro všechny, solidarita a suverenita. Demokracie na prvním místě. Co se to děje? Stává se i Evropa prostorem, kde není místo pro duši? Ano, Evropané za duchovnem jezdí do Indie. Ale obchodují s Čínou. Co se týká konkrétně mentality české společnosti, neúcta k právu a jakýmkoliv normám je hraniční. Politici nám neustále vzkazují jediné: pravidla jsou taková, že žádná nejsou. Ale společnost normy a pravidla potřebuje. Existuje i jiná cesta: vytvořit si svůj svět, paralelní. S tolerantními přáteli. Kde si lze rozdávat s jedněmi dárky chanukové a s jinými dárky od Ježíška. Hlavně aby slova nepodváděla sama sebe. Nebezpečné je redukování života na byznys ve jménu demokracie.

Překvapení páté. Nejvýznamnějším evropským objevem je knihtisk. Češi jsou hrdí na kontaktní čočky. Přitom vynálezce Otto Wichterle si vytrpěl své, i o patent ho připravil komunistický režim. Noblesní, inteligentní, slušný demokrat. Jenomže u nás panovala a panuje atmosféra obdivu k silnějším. Česká varianta kapitalismu vrací zákon džungle: silnější ovládá slabšího. Ale zákon lidské společnosti by měl znít: silnější chrání slabšího.

Překvapení šesté. Češi uvedli zemi, kde by chtěli žít: Německo. Ano? Stále jsme začarovaný les. Ani Balkán ani Západ. Stále se míjí slova a činy. Čeští politici vytahují antiněmeckou kartu vždy, když chtějí odvést pozornost od místních problémů. První masová hysterie trvá: vysídlení Němců v roce 1945. Nikdy jsem se ve škole nedozvěděla, že tu po staletí žili Němci a Češi (podle školní interpretace přišli až s Hitlerem a byli tudíž poprávu vyhnáni). Atmosféra vytěsněných dějů slouží dodnes jako strašák populistickým politikům dneška, včetně prezidentů Klause a Zemana. K organizovanému odsunu německého obyvatelstva z Čech a Moravy obhajovanému i národně státní myšlenkou došlo v souladu s rozhodnutím vítězných mocností. Ale už v létě 1945 proběhly neorganizované, divoké odsuny prováděné místními orgány státní moci, provázené terorem a masovými vraždami na nevinně nařčených. Tyto revoluční výstřelky předznamenávaly poúnorové politické čistky na českém obyvatelstvu. Novinář Ferdinand Peroutka 1956 napsal: "Vysídlením Němců vznikla atmosféra, ve které bylo možné odstranit bez velkého poplachu politického protivníka a zvyknout si na život bez práva a zákona. Jednou řekl Palacký, že by si nadále nemohl vážit národa, kdyby v něm i ten poslední Cikán nevlastnil stejná práva. Nyní ale, po roce 1945, zmizelo řádné právo pro statisíce, aby později pro další, ještě netušené statisíce rovněž mohlo zmizet. (…) To jsou morální následky masového vysídlení, jež se dají už dnes rozpoznat: Když je možné potrestat člověka za to, že patří k určitému národu, pak je později také možné, že bude potrestán za to, že patří k určité společenské třídě nebo k určité politické straně."

Překvapení sedmé. Češi uvedli město, kam by se chtěli přestěhovat: Berlín. V roce 2010 jsem v klidu mohla pracovat v Berlíně nedaleko Savigny Platz. Psát. Překládat. Chtěla jsem v Berlíně zůstat. "V Berlíně se nic neděje, tam se nestěhujte", řekl mi před odjezdem Peter Demetz. Berlín je město otevřené. V Berlíně-Kreuzbergu právě otevřeli novou mešitu, pod podmínkou, že se tu mohou modlit rovnocenně muži i ženy. A literární svět slavil devadesátiny Marcela Reich-Ranického. Ten se zásadně vyjádřil o mých třech oblíbených románových postavách 19. století: Anně Kareninové, Emmě Bovaryové a Effi Briestové. Tři nejslavnější rozvracečky posvátného institutu manželství. Všechny tři ztroskotaly. Ale šlo tu o vše: o nezávislost, o možnost žít svůj vlastní život, zbavit se otrocké mentality. Člověk se může spasit jedině sám sebou. Politická strana o jednom člověku je jediná možnost. Jinak se dovedeme navzájem zase jen k společnému otroctví. A stěhovat se překotně do Berlína není řešení.

Překvapení osmé. Jméno nejvýznamnější evropské politické osobnosti je pro Čechy: Winston Churchill (celkově Angela Merkelová). Ano, máme rádi mrtvé a v politice se u nás ženy nevyskytují. Zajímaly mne odpovědi zemí, kde svět ještě ani plně nevyužívá potenciál žen, tedy potenciál poloviny svých obyvatel. Egypt, Alžírsko, Jordánsko, Libanon, Maroko, Srbsko, Tunisko, Turecko. A pokud ano, vyžaduje mužské vzorce chování, konkurenční a mocenské boje, růst ekonomik. Jenomže život není soutěž. Nemusí být. Jásání nad změnami. A když se cesta za svobodou nedaří, zbijí své ženy. Arabské země, například… To je pro mne problém dneška: náboženské ideologie všeho druhu a fakt, zda se narodíme v kůži muže nebo ženy, protože tak na nás svět bude od narození nahlížet. Myslím na domov, na demokratickou Evropu. Demokracie opravdu není exportní zboží. Je obtížné nastolit demokracii ve společnostech, kde nejsou demokraté. Kaddáfího syn před lety zmlátil v londýnském hotelovém pokoji manželku. Než ji zmlátil, postěžoval si na tiskové konferenci, jak těžké je probojovat spravedlnost ve světě. Lamentují, že jejich život omezili a ničili nacisté, komunisté, války, diktatury. Neznám žádnou Stalinovou a Hitlerovou a Mengeleovou. Muži jako by byli obtěžkáni zadáním, které jim koluje v krvi, kód v genech. A když nemůžou být diktátory jinde, tak alespoň ve vlastní rodině, ovládnout cizí tělo, ženské tělo. Možná si myslí, že bez pekla ani iluze nejsou možné. Četla jsem rozhovor s přední českou herečkou. Koketně zdůraznila, že není feministka, protože ona má ráda, když ji muži pouštějí do dveří jako první a ona má muže ráda. Nejsem feministka, mám taky muže ráda. O to přece vůbec nejde. Jde o něco zásadnějšího. O to zastat se skupiny lidí, které jsou upírána stejná práva. Pak musí být každý slušný člověk feminista.
Ale pro mě neexistují mužská a ženská témata, pro všechny je přece svět stejně složitý a drsný.

Překvapení deváté. Anketa je sebevědomá a přímá. Kde se tedy v Evropě bere nenávist? Jsme u minulosti. U termínu "občané druhé kategorie". Prý se dnes více jak 80 procent Němců cítí být občany druhé kategorie. V jakém smyslu? Nemají rovnocenné šance? Je to konkrétní doklad zrůdnosti komunistických myšlenek: celý ten experiment, kdy byla jedna rodina rozpůlena, část se vyvíjela svobodně a část ve vězení kontrolovaného, socialistického myšlení za ostnatým drátem. Doklad, jak člověka formuje atmosféra společnosti, nejen nejužší rodina. Život pod poklopem s hrozbou politické policie člověka degraduje, zažere se pod kůži. Všichni lidé vyrostlí za železnou oponou jsou dodnes mentálně jiní. Zamindrákovaní, závistiví, malicherní, náchylní k extremistickým myšlenkám. Postkomunistické hlasy ospravedlňují i spolupráci s politickou policií jako součást stranické práce.

Ano, masy potvrzují nadvládu psychologie nad politikou a ekonomií. Masová hysterie dokáže ohrozit demokracii v samých základech, masy inklinují k moci a tato propojenost je odpovědná za tragiku naší doby. Protože masa touží po vůdci. Volíme si své životní plány, i když je tu i souhra plánů a náhod, které ovlivňují jejich realizaci. A podřizujeme se i společnosti - dnes tekuté moderní, individualizované společnosti konzumentů – i ona ovlivňuje (ale neurčuje) způsob, jakým si budujeme a komentujeme své životní cesty. Ve svém důsledku je svoboda bezbřehá. Svoboda žít svůj život. Důležité je nevysílat signály občana druhé kategorie.

Překvapení desáté. Dvacáté století ještě neskončilo. Vězím v něm. Píšu o něm. Promýšlím. Proč? Národní hledisko mne děsí. Což jsem si ověřila i na této anketě. Lidé upřednostní národní filmy, národní objevy, lidské a objektivní hledisko upozadí. Evropa je zvláštní prostor. Napínavý. V Austrálii člověk ujede tisíce kilometrů a nic se nemění. V Evropě člověk ujede několik stovek, v některých regionech dokonce několik desítek kilometrů, a všechno je jinak. Jazyk, architektura, obsah talíře a především mentalita. A mentalita je spojitá nádoba pojmů devatenáctého století, jako je národ a vlastenectví. O tyto nebezpečné pojmy zakopáváme. Konflikty životních konceptů budou existovat na společenské i intimní úrovni neustále (u zmiňované Sontagové manželství ztroskotalo, protože manžel chtěl velkou rodinu, ona velkou knihovnu…). Politici občas chtějí z živoucího, přirozeného řádu – pestrého jako život sám – stvořit (totalitní) systém (což třeba v umění je vždy cesta do pekel). Proč dnes představuje pro mnohé z nás identifikovat sebe sama hotové utrpení?

Všechno bylo napsáno, nic nebylo pochopeno. Jaképak řeči o evropské identitě. Kdo jsem, je základní otázka pro každého. Jedinec se nesmí rozpustit pod národní vlajkou. "Já" se nesmí rozpustit v národních kotcích. Ale vyhovujeme nám to.

Evropská unie je pro mne i nezbytná laboratoř lidství. Nutí myslet na ostatní. Myslí na ostatní. Zkušenost učí, ale nemá žáky. EU odklonila myšlení k nezatížené budoucnosti. Ukazuje, že dobývání svobody a svobodného, kritického myšlení je těžké v každé době a nikdy, nikdy nekončí. Jsme Evropané. Jsme lidé. Možná se doba mění i díky letité mravenčí práci EU: zůstává jediná cesta, prastará a nejtěžší: respekt a snaha chápat a vnímat druhého. Hranice nakonec existuje jen jedna jediná: mezi člověkem a člověkem.