Architektura a urbanismus

Interdisciplinární, subverzivní, experimentální. To jsou adjektiva, která vystihují charakter skupiny zabývající se architekturou a urbanismem raumlaborberlin. Nejraději si vyhrají na brownfieldech, panelových sídlištích a na perifériích měst. V rozhovoru vyprávějí o svých zkušenostech s výukou architektury a s architektonickou praxí v České republice.

Jsem velice rád, že Markus Bader, Matthias Rick a Benjamin Foerster-Baldenius přijali pozvání k tomuto rozhovoru. Velmi Vám, pánové, děkuji za Váš čas. V roce 2009/2010 jste střídavě učili na pražské Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze (VŠUP). Konkrétně jste na této tradiční vysoké škole vedli Ateliér architektury III. Zkušenosti s výukou na vysoké škole máte už z Německa. Co Vás na výuce architektů v Česku a na pražských studentech překvapilo?

Markus Bader: Klasická akademická pravidla jsem nijak dobře neznal. V podstatě je tam každý student odpovědný jednomu profesorovi - ten ho přijímá do své třídy a nakonec mu předává i diplom. Mezi tím v nejlepším případě vznikne úzká vazba a vzájemné napojení. Pro nás tedy nebylo úplně jednoduché převzít existující třídu jiného profesora.

Hodně nám nakonec pomohlo, že studenti mohou absolvovat i semestry u jiného vyučujícího, kterého si sami vyberou. Pro mě bylo velmi inspirující, že na naše kurzy chodili studenti všech oborů, čímž vznikl interdisciplinární dialog.

Benjamin Foerster-Baldenius: To je pravda. Myšlenka stojící za tímto vzdělávacím systémem na nás působila dost děsivě. Předpokládá totiž, že se člověk principy architektonické práce po celou dobu studia učí od jednoho jediného učitele.

Je přirozené, že tedy studenti na vlastní pěst hledají způsoby, jak toto obejít. Někteří přejdou na jinou vysokou školu, jiní odcházejí do zahraničí atd. My jsme se na tuto situaci pokusili reagovat v rámci raumlaboru zavedením rotačního principu.

Další překvapení bylo, že z českého profesorského platu v Berlíně stěží zaplatíte praktikanta.

Matthias Rick: Výhodou akademického systému je, že můžete pomalu něco vybudovat. Zatímco během prvního roku jsme se často setkávali s nevolí, v druhém roce už vznikla skupina, která s námi intenzivně a s obrovským nadšením spolupracovala.

Příliš mezinárodní

Mezi vzděláváním mladých architektů a architektek v Německu a Česku panují tedy zásadní rozdíly.

Markus Bader: Zcela určitě! Rozhodující je ale, zda člověk studuje na malé akademii nebo velké technické univerzitě. Zdá se, že rozdíly v systémech studia jsou větší škola od školy, než stát od státu.

Benjamin Foerster-Baldenius: Na VŠUP funguje velmi dobře provázanost mezi různými obory. Studenti se střídavě vždy jeden rok věnují jiným disciplínám a každý půlrok všechny ateliéry pořádají velkou výstavu. A protože ateliéry jsou malé, lze si prohlédnout opravdu všechno.

Zdá se mi, že sledování vývoje na mezinárodní scéně je tam méně intenzivní než u nás. Více se hledí na to, co se děje v Česku než jinde, a i to byl důvod – tedy alespoň ten oficiální – proč jsme nesměli zůstat. Byli jsme příliš mezinárodní.

A jak se tyto rozdíly projevují na charakteru architektonického prostředí těchto dvou zemí?

Markus Bader: Setkali jsme se s nadšenými a angažovanými lidmi, s nimiž jsme velice rychle navázali výbornou spolupráci! Taková otevřenost je něco výjimečného. Zároveň se nelze zbavit dojmu, že je tamější architektonická scéna intimnější a přehlednější než například v Berlíně.

Benjamin Foerster-Baldenius: Jasně, těch pár, kteří tam najdou odvahu dělat něco experimentálnějšího, se všichni navzájem znají a podporují se. Ale i tady je patrné, že napojení na evropský trh není ještě nijak výrazné.

Možná i proto, že se v Česku nedá vydělat tolik, jako tomu bývalo kdysi – v době, kdy si hrdinové moderny libovali v zakázkách na stavění vil pro průmyslníky.

„Chtěli jsme pokračovat.“

Nedávno jsem byl na diskusi o využívání opuštěných budov v památkově chráněném centru Prahy. Jeden architekt ze studia Projektil tam jako inspiraci zmínil projekt Eichbaumoper z dílny skupiny raumlabor. Obecně tak člověk získává pocit, že jste tu zanechali trvalý dojem. Jaké stopy zanechal pobyt v Česku a spolupráce s českými studenty a kolegy ve Vás?

Markus Bader: Jeden z našich nejoblíbenějších projektů byl zmíněn na české diskusi o architektuře? To je fantastické! A přesně to jsem měl na mysli když jsem mluvil o intimnosti scény. Každý prostě ví, co zhruba dělají ostatní, a všichni se navzájem inspirují!

Naše působení na VŠUP bylo skutečně plné extrémů. Lidé na jednu stranu projevovali obrovský zájem o naši práci, hodně jsme diskutovali, poznali nové přátele, a dostali řadu skvělých příležitostí – například jsme mohli jako kurátoři spolupracovat na jednom vydání architektonického časopisu ERA21.

Na druhou stranu jsme ale naráželi i na značný odpor. Skoro se mi chce říct, že se báli, abychom nedělali příliš velký rozruch. Skeptici, kritici a zlí jazykové se objevovali hlavně mezi kolegy, ale byli i mezi studenty. Proti nám se tam poměrně otevřeně rozjela hotová kampaň.

Matthias Rick: Musím říct, že nás spory o naší pozici na VŠUP, která je koneckonců renomovanou českou institucí pro vzdělávání umělců a architektů, docela inspirovaly. Silná podpora a touha po nových pohledech a změně, potřeba po výměně zkušeností a interdisciplinární spolupráci nám na druhou stranu dávaly sílu té zčásti otevřené a zčásti neférové kampani proti nám nějak čelit.

Po výměně rektora VŠUP se nás zbavili s odůvodněním, že učíme anglicky. A to je příznačné. Především, když jsme se po dvou letech úspěšně etablovali. Byli bychom velmi rádi pokračovali.

Mimo jiné se Vám podařilo zrealizovat časově omezený projekt v rámci jednoho festivalu na pražském Jižním Městě, které je symbolem českého panelákového sídliště. Určitě jste měli možnost nahlédnout do způsobu práce zdejších architektonických studií. Existují rozdíly v koncepci a realizaci projektů mezi Německem a Českem?

Benjamin Foerster-Baldenius: Experimentální scéna tady v Česku je mnohem závislejší na nutnosti vydělat peníze. U nás se dá vždycky nějak přežít díky různým grantům, honorářům z přednášek a placené účasti na festivalech. Z toho tady ale nevyjdete – stejně jako v mnoha dalších zemích.

Matthias Rick: Stát od státu to je jiné. Na druhou stranu je zapotřebí mít angažované lidi, kteří mají nápady a vize a kteří připraví půdu pro takové lidi, jako jsme my. A těch je v Česku spousta!

Velkou výzvou je skutečně financování. To platí pro neformální struktury, ale i pro instituce jako je Vysoká škola umělecko-průmyslová. Radikální snižování rozpočtů na kulturu a vzdělávání už není v podstatě možné nějak kompenzovat. To je samozřejmě už úkolem politiky, která by měla rozhodnout, jaké předpoklady kulturního rozvoje země chce etablovat.