Postindustriální města a kultura v Česku a Německu

Ostravské vysoké pece, doly a hutě na Kladensku, pražské a brněnské továrny, textilky v severních Čechách nebo ve Slezsku. V českých zemích najdeme stovky industriálních památek, dokládajících zdejší bohatou průmyslovou tradici. Jak s uvedenými památkami nakládá společnost, která se sama označuje jako postindustriální?

Architekti, urbanisté a památkáři oceňují jejich inovativnost a estetický výraz, jejich romantický étos dokáže oslovit širokou veřejnost. Nejsilnější vliv na jejich využití mají přesto developeři a byrokratický aparát. Situaci českých industriálních památek dobře dokreslují dvě loni vydané knihy: Co jsme si zbořili? s podtitulem Bilance mizející průmyslové éry / deset let a Co nám zbořili s podtitulem Od továrny k hypermarketu. Obě pojednávají o stejném problému, každá však z jiného úhlu pohledu.

První knížku vydalo Výzkumné centrum průmyslového dědictví při Českém vysokém učení technickém v Praze. Editoři Benjamin Fragner a Jan Zikmud v knize rekapitulují, jak se dařilo v uplynulém desetiletí chránit a nově využívat průmyslové dědictví v podobě starých továren, elektráren, pivovarů a dalších monumentů průmyslové éry. Jaký je výsledek této rekapitulace? Podařilo se vydat dlouhý výčet již zdemolovaných nebo demolicí ohrožených památek a jejich areálů ze všech koutů republiky. Těch nově využitých, dobře adaptovaných a přestavěných je bohužel mnohem méně.

Od továrny k hypermarketu

Druhá kniha je neméně zajímavá. Sestavil ji sochař Václav Fiala a popisuje vlastní zkušenost: jeden neúspěšný zápas občanů proti demolici památkově významné továrny na stroje a slévárnu železa Leopolda Schiffauera z přelomu 19. a 20. století téměř v jádru Klatov. Dnes se na tomtéž místě nachází nákupní centrum nazvané s jistým sarkasmem Škodovka a tvořené mimo jiné škatulí hypermarketu firmy OBI. V logice růstu měst by na místě banální zástavby poškozující urbanismus i siluetu historického jádra měla vzniknout zástavba městského typu, spojení bydlení, obchodů a kanceláří. To dokládá v knize prezentovaný studentský projekt nové čtvrti s výhledem na historické jádro Klatov.

Tento případ bohužel není zdaleka ojedinělý. Přitom situace na počátku 90. let vypadala nadějně. Komunistická éra, která si zakládala na tom, že využívá svět techniky a vynálezů k osvobození člověka, přispěla ke konzervaci mnohých dokladů průmyslové minulosti, ale současně likvidovala mnoho průmyslových celků a celých čtvrtí z 19. a počátku 20. století. Zkrátka přežilé ideje pozdního modernismu v pozdní fázi komunistického režimu představovaly nadále určující kurz boje proti buržoaznímu prostředí, respektive proti historismu a s ním spojeného průmyslu. Liberální demokracie nastupující po Listopadu 1989 slibovala poněkud jiné řešení. Zdálo se, že mnohé bude zachráněno. Podařilo se například zamezit demolicím pražských čtvrtí: Žižkova, zčásti i Karlína a Smíchova. Publikační i výstavní činnost ve prospěch industriálu, jak se technickým památkám familiárně říká, sklízela ovoce.

Otvírání očí pro krásu a myšlenkové bohatství technických památek v 80. letech totiž zdaleka nebyla módní záležitost. Stačí připomenout, že v roce 1985 se někteří neúspěšně snažili zabránit demolici železničního nádraží Praha-Těšnov. Odstřel velmi krásné novorenesanční budovy v samém centru města se stal symbolickým bodem zlomu. Myšlenka ochrany technických památek se šířila stále více, podobně jako se šířila otevřená kritika komunistického režimu. Na změně pracovali architekti, historikové a nadšenci, kteří se zabývali vývojem železnic, dolů, velkých továrenských areálů nebo je zajímaly osudy podnikatelských rodů. Tak vznikalo podhoubí pro poznání a posléze pro památkovou ochranu nejhodnotnějších příkladů. K jejímu skutečnému uznání mohlo ale dojít až po změně režimu.

Ostrava, město promarněných šancí?

Pád autoritativní vlády zapříčinil dvě nové tendence. Na jedné straně státní památková péče počala s mapováním industriálních památek a snažila se prosadit jejich institucionalizovanou ochranu. Na druhé straně restaurovaný kapitalismus přispíval k proměně nebo někdy i k zániku řady zastaralých provozů a firem. Zakonzervované a chátrající továrenské areály, dnes již v blízkosti městských jader, se dostaly od 90. let do zorného úhlu obchodníků s realitami, spekulantů a developerů, jejichž primárním záměrem je vytvořit co největší zisk.

Často se v případě staré továrny zdůrazňuje snaha vyčistit území od staré zástavby a využít získané pozemky k výstavbě něčeho zcela nového. Původní, architektonicky a technicky hodnotné, ale stavebně sešlé budovy jsou nahrazovány tuctovými stavbami bez jakékoli hodnoty. Případem zmařené šance je areál bývalých městských jatek nacházející se v centru třetího největšího města České republiky Ostravy. Areál z režného cihelného zdiva vznikal na přelomu 19. a 20. století a jedna část byla prohlášena za kulturní památku. Již při rozšiřování jatek ve 20. letech minulého století se uvažovalo o jejich pozdějším přesunu a na jejich místě měla vzniknout městská tržnice. V roce 1994 se na minulé záměry nehledělo a tehdejší vedení města prodalo pozemky firmě Bauhaus, provozující markety pro kutily, za slib, že památkově chráněné objekty opraví a nějakým způsobem využije. Záhy poté firma vystavěla tuctový market, jeden z prvních v republice, ale budovy jatek chátrají i dnes, po více než patnácti letech.

Podobně je na tom lokalita zvaná Karolina. V 70. letech minulého století začala likvidace starého průmyslového areálu téhož jména. Ta byla dokončena počátkem 90. let. Příznačně k politické změně, zůstaly na daném území stát v roce 1989 jen tři budovy – dvě památkově chráněné haly, které zde stojí dodnes, a monumentální modernistické uhelné prádlo. Jeho demolice se protáhla až do roku 1990 a symbolicky tak vyznačila konec průmyslové éry i přerod politický. Zachované secesní průmyslové haly nejsou využity dodnes. Po dvě desetiletí na dohled z centra chátrají tyto krásné příklady industriální architektury a nikdo neví, co s tím. Reálnější návrhy, co s památkově chráněnými halami, se začínají formovat teprve letos. Projekt vzniká podle návrhu AP Atelieru architekta Josefa Pleskota.

Občané, bojujte za důstojnost industriálu!

Ostrava tedy žádnou ukázkovou konverzi dodnes nenabízí. Je to ostuda celé politické garnitury, technické inteligence i podnikatelské sféry. Jsou zde sice dvě průmyslová muzea v areálech dolů, ta však využívají dochované budovy bez výraznějšího vstupu nového. Současná architektura by se snad měla výrazněji uplatnit v případě národní kulturní památky v Dolní oblasti Vítkovic, kde byla již za podpory tzv. Norských fondů zahájena přestavba starého plynojemu na konferenční centrum podle projektu AP Atelieru Josefa Pleskota. Další objekty se mění v muzeum techniky a vysoká pec č. 1 bude upravena jako ukázka výroby železa a jako místo s výhledem na železárny a centrum města. Snahy o přeměnu monumentů technického a průmyslového pokroku v muzea a památníky dějin existují.

Ale transformace industriálu pro bydlení, kanceláře či průmyslové provozy? V Ostravě a nejen zde sen budoucnosti. Aby se však tato budoucnost mohla realizovat, bylo by potřebné omezit spekulace a dodržovat zákony, případně územní plány a další nástroje rozvoje měst. Důležitou roli sehrávají občanské iniciativy, bez nich by mnohé památky neměly patřičnou dokumentaci a propagaci. Pozornost médií a práce dobrovolníků totiž mění sice pomalu, ale zato trvale povědomí o možnostech industriálu. Musíme se zároveň ptát, jak to, že státní a obecní orgány ignorují hodnoty míst a podporují bezskrupulózní unifikaci mnoha míst v republice. Jak to, že se nic neděje s ostravskými jatkami nebo že je možné poškozovat město, jako se tomu stalo v případě Klatov? Že jste něco podobného pozorovali ve svém okolí? Pak můžete tento proces nejen pozorovat a zachytit, ale právě tím do něj i aktivně zasáhnout, podobně jako to udělali autoři v úvodu zmíněných dvou publikací a jako všichni, kdo se industriálem zabývají a je jedno zda profesionálně nebo v rámci volného času. Jak jinak totiž učinit zadost předponě post- ve slově postindustriální než konverzí industriálu?