Jaderná energie a kultura

Temelín? To je přece česká jaderná elektrárna – správně. Je to ale jen polovina pravdy. Temelín je také vesnice s pár stovkami obyvatel a starostou. Atomové elektrárně svoje jméno vlastně jenom půjčila. Na 30 let. Jaký je život ve vesnici Temelín?

„Security,“ pronese stručně, postaví pivo na stůl a setře si hřbetem ruky pěnu z horního rtu. Václav, 21 let, našel práci. Že jde o práci v jaderné elektrárně, mu nijak nevadí. Že by se mohlo něco přihodit, se nebojí. Klidný je i o tři roky mladší Lukáš. „Nám mladým je to fuk. Líbí se nám tady,“ říká a vrhá úsměv k oběma dívkám u stolu. „Večer elektrárna pěkně svítí, kdo ví, třeba si tam taky najdu práci.“

Srpen 2010. Je teplý den. O Fukušimě svět ještě nic neslyšel. Vesnická mládež vtipkuje na terase jediné otevřené hospody v jihočeském Temelíně. Do očí jim uprostřed šťavnatě zelené louky a zdánlivě na dosah ruky hledí obří betonový soused. Hospodu od elektrárny přitom odděluje přinejmenším 1,5 kilometru.

Jodové tablety všem

V tento den vyfukují obláčky k letní modré obloze jen dvě ze čtyř chladicích věží. I vesnice si v poledním parnu jen tak vegetuje. Obě, jaderná elektrárna i obec, splynuly v jedno. Na věčné časy, zdá se. V zásadě betonový obr vesnici přímo spolkl – již dobrých 30 let se název Temelín pojí v České republice i ve zbytku světa především s jadernou elektrárnou. To, že vesnice Temelín existuje již déle než 600 let a že se v ní najde pár stovek duší s úplně všedními problémy, tak trochu překvapí.

Práce. Přes 14 procent obyvatel Temelína je nezaměstnaných. Zatímco Václav, Lukáš a spol. ještě cítí naději, starší generace je po zkušenostech skeptická. „Dávají nám je, aby nás ukolíbali,“ myslí si přibližně 60letá žena na ulici a mluví o jodových tabletách od provozovatele elektrárny ČEZu, jako kdyby šlo o valium. Obec přiděluje tablety pro případ nouze, zasměje se a mávne rukou. Vlastně se vůbec nechce bavit.

Pak jí to ale přece jenom nedá – ne, prý z toho nic nemají, ani práci. Každé ráno musí ve tři vstát a vyrazit autobusem do 20 kilometrů vzdáleného Protivína, aby v šest stála za pokladnou. Tady už každý jenom mlčí, prohlašuje žena a má se k odchodu: „Život v Temelíně je na h…“ Zanedbaně přitom obec nevypadá. Naopak, leccos se tu děje. Na druhé straně silnice dělníci rozhrabávají bagrem zem a opravují kanalizaci. Chodník na cestě k malému obecnímu úřadu je nově vydlážděný.

Kšeft na předzahrádce

„Nechoďme kolem horké kaše,“ říká starosta Petr Macháček, zatímco si sedá za svůj skromný pracovní stůl. „Všechno se točí kolem peněz.“ Při návštěvě jedné francouzské jaderné elektrárny mu jeho tamější protějšek kdysi prozradil, že neví co s penězi. Šedovlasý, vážně působící starosta Macháček se několikrát hořce rozesměje, když o této příhodě vypráví.

Toho se v Temelíně nedočká, říká, když se zase uklidní. Každý si myslí, že Temelín je snad nejbohatší obcí v České republice. „Když svým lidem říkám, že jim teď postavím deset kilometrů chodníku, tak je to nezajímá tolik, jako kdybych jim řekl, že jim zaplatíme poplatky za odvoz odpadu. Anebo kdybych jim slíbil, že jim třetinou přispějeme na opravu fasády, domu.“

Starostův problém: rámcové a darovací smlouvy s provozovatelem elektrárny ČEZem jsou vždy vázané na určitý účel a termín, vždy na konkrétní objekt, na určité časové období. Blahobyt přece znamená, stěžuje si Macháček, že máte zaprvé peníze a zadruhé že s nimi můžete volně nakládat. Ne, „odškodněním“ by to nenazýval, spíš „příspěvkem“, vysvětluje starosta. „Když přece někdo obchoduje na mojí předzahrádce, tak z toho chci taky něco mít, no ne?“

Práce z toho lidem z Temelína každopádně neplyne. Už ne. Všechen rámus, všechen ruch, který s sebou stavba jaderné elektrárny přinesla, vyšuměl na konci 90. let. Spolu se stavebními inženýry, míchačkami betonu a jeřáby zmizela i práce pro obyčejné lidi v obci. Maturitu zde nemá prakticky nikdo.

Odborníci, kteří dnes slouží ve velínu jaderné elektrárny, nejsou z Temelína. Večer se vracejí domů do Českých Budějovic, do krajského města. V Temelíně panuje klid, rezignovaný klid, zdá se. Na co si obyvatelé vesnice každopádně stěžovat nemohou, je nedostatek pozornosti. Stačí, aby velínem elektrárny proběhla myš, a druhý den se o tom hned ví, vypráví starosta Macháček. „Ale ne přímo. Z Prahy – z televize a novin,“ kroutí pobaveně hlavou.

Bez strachu – bez práce

Březen 2012. „Macháček,“ zabručí nevrle hlas ve sluchátku. Sekretářka ho již zřejmě varovala předem. „V obci? Vůbec nic…Nezměnilo se vůbec nic… Ne, nic… Krizový štáb, krizový plán, jodové tablety – vše je při starém…Tady se nic nezmění, tady nehrozí žádné tsunami, záplavy, žádné zemětřesení,“ odříkává starosta Macháček svou odpověď.

Na druhém konci je slyšet, jak při hovoru listuje v papírech. Má toho už plné zuby. Po Fukušimě se celá Evropa vrhla na Temelín, všechny televizní i rozhlasové stanice, všechny noviny. „A všichni se ptali: Nemáte strach? – Ne, nemáme.“ Ani z rozšiřování Temelína. Naopak, novější technika bude přece bezpečnější.

Když se řeč stočí na finanční situaci, začne být starostův hlas o něco přívětivější a starosta může konečně hlásit nějakou změnu. Obce nyní mohou samy stanovovat koeficient daně z nemovitosti. A je velký rozdíl, zda je koeficient jedna nebo pět. Velká je koneckonců i jaderná elektrárna. Peníze, se kterými může obec volně nakládat.

Co ale stále ještě chybí, stěžuje si Macháček, je práce. Většina obyvatel proto doufá, že konečně padne rozhodnutí o rozšíření jaderné elektrárny. Při stavebních pracích, nabídkou ubytování pro stavební dělníky či jinými službami lidé z Temelína najdou práci.

A pak, až opět přijdou noví specialisté?