Designová scéna Česko – designová scéna Německo

Zatímco na počátku dvacátého století byla diskuze o národním rozměru grafického designu pro obor zásadní, v digitální éře ztratila pro většinu tvůrců svůj smysl. Ale odkazy minulosti mohou mít různou podobu.

Díky tomu, že se České země celá staletí nacházely pod přímým vlivem Německa, udržely si gotická lomená písma až do konce devatenáctého století – třebaže ostatní Evropa je už dávno hodila mezi staré haraburdí. Potřeba národního charakteru českých písem vycházela z entuziasmu kolem vzniku samostatného státu a také z přesvědčení, že specifika našeho jazyka, zejména vysoký počet dlouhých a měkčených hlásek, si žádají specifický přístup k diakritickým znaménkům.

Ale v tom jsme nebyli jediní, protože podobné hlasy se v různých dobách ozývaly i z ostatních zemí – tu z Polska, tu odjinud. A i když se nakonec ukázalo, že v typografii jsou důležitější aspekty než jedinečnost národního projevu, motivace první generace typografů samostatného československého státu byla nebývale silná. Snad i díky tomu si průkopníci českého písmařství (Vojtěch Preissig, Slavoboj Tusar nebo Oldřich Menhart) vydobyli mezinárodní uznání, které svým způsobem trvá dodnes.

Komunismus, kapitalismus a umění

Situace v oboru se dramaticky změnila po roce 1948 – s nástupem komunismu. Uzavření před světem a neexistující volná soutěž umrtvily valnou část celého odvětví průmyslu, propagační grafiky. Užitý design se omezil především na propagaci práce, hygieny a ideologie. Československo se ocitlo v dočasné izolaci trvající čtyřicet let. Ale jako každá extrémní situace, i komunismus zapříčinil některé paradoxní (pozitivní) jevy. Malíři a designéři, kteří ztratili možnost svobodně pracovat, se uchýlili ke knize a plakátu, kde mohli, aspoň částečně, uplatnit své výtvarné ambice neslučitelné se službou oficiální kulturní sféře. Česká kniha i filmový plakát šedesátých a sedmdesátých let patří mezi nejsvětlejší okamžiky designu minulého století. Tyto dvě oblasti nabídly zdaleka největší prostor pro opatrné prosazování abstrakce a moderního umění i v éře socialistického realismu. A tehdy jsme také našli nejhlubší a nejsilnější propojení a souznění se sousedními Poláky.

Polsko si i po převratu uchovalo svůj plakát jako výsostné médium grafického designu, zatímco u nás byla tradice narušena příchodem velkých komerčních firem, které o design na hranici volného umění zpravidla nemají zájem. Ve sféře nadnárodních koncernů nezbývá mnoho místa pro nadhled ani expresi… Ale evoluce se zastavit nedá, i když třeba přichází plíživě a čerpá z periferie většinového zájmu. Hybatelem designu je vždy kulturní oblast, ve které se odehrává to podstatné: divadlo, kniha, hudba, film nebo výstavní projekt. A trvalý hendikep v podobě omezených rozpočtů se někdy dá obrátit ve výhodu – když zadavatel rozváže designérovi ruce a nechá ho dělat to, co umí nejlépe.

Stírání hranic

Na začátku devadesátých let se v oboru prosadili absolventi pražské umprumky, dnešní čtyřicátníci, kteří se dokázali rychle adaptovat na proměněné poměry, založili grafická studia a drží si velmi vysokou úroveň dodnes. Devadesátá léta také zrodila prvního českého typografa digitální éry, Františka Štorma, který zpřístupnil (zdigitalizoval) mnohé poklady naší písmařské historie. V posledních pěti nebo osmi letech konečně dochází k částečnému a pozvolnému přeskupení sil ve prospěch ještě relativně čerstvých absolventů vysokých škol, solitérů nebo tvůrčích tandemů. Ty už (nebo prozatím) nejsou vázány grafickým studiem s kamennou adresou ani omezeny výhradně tištěnou grafikou.

Hranice oboru jsou poslední dekádu zvětšené o digitální publikování a pohyblivá média. To dává příležitost talentům, pro které by dřívější mantinely z kovových liter a grafických vystřihovánek byly příliš těsné. Současná česká typografie nemá žádný specifický směr; je široce rozkročená, multioborová a proměnlivá. K písmu má úctu, ale nechápe je jako fetiš, spíše jako jeden ze silných nástrojů, který má k dispozici. Mladý designér někdy těká mezi plakátem, knihou i televizní grafikou, případně experimentuje s tvorbou písma. Má zkušenost ze zahraničních stáží, a tím i větší rozhled.

Nad lokálními aspekty a dopady své tvorby se takový člověk většinou nezamýšlí. Možná na to nemá čas, schopnosti, nebo mu to jen nepřipadá důležité. Za bezmála století, které uplynulo od prvních pokusů o národní charakter české typografie, se diskuse o tomto rozměru naší práce kamsi vytratila. Ostatně myslím, že nic typicky lokálního u nás neexistuje … a vlastně ani není zapotřebí. To ale není žádný módní vzdor nebo protest, nýbrž celoevropský jev.

Tichá národní hrdost

Ve světě, který je prostřednictvím odborných publikací, webů, časopisů i výstav a symposií tak propojený, jako ten náš, nutně dochází k pomalému stírání individuálních národních rozdílů. Lidé už nežijí v izolaci místa nebo politického režimu, ale mají možnost okamžitě a aktivně se účastnit momentálního dění doma i ve světě. Mají stejné znalosti, stejnou technologii a podobné cíle. Jediná omezení, která nám zůstala, jsou ta kulturní. Zvyk, prostředí ani výchova se nedají za deset nebo dvacet let úplně vymazat. Pro nás Evropany jsou teď grafickými velmocemi s individuálním programem už jen země Evropě vzdálené a pro Evropany exotické – Čína, Japonsko, Írán, … Tam hledáme inspiraci, pomoc nebo odvahu k vykročení ze začarovaného kruhu svého kulturního omezení.

Pokud přece jen v současném českém grafickém designu existuje něco národního, pak je pro laika prakticky neviditelná, dovedně skrytá národní hrdost, která se projevuje silnou a trvalou inklinací k písmům českých autorů. A tak se kvalitní současná písma tiše a nenápadně uplatňují ve všech oblastech designu – v knihách, časopisech, firemní grafice i velkých vizuálních stylech –, protože je čeští designéři rádi uvádějí v život.

Martin Pecina
pracuje na volné noze jako knižní grafik. Provozuje typografický blog, publikuje odborné texty v typografickém časopisu Typo a glosy v literárním časopisu Host.

Copyright: Goethe-Institut Prag
březen 2011

Máte otázky k tomuto článku? Napište nám!
info@prag.goethe.org