Romové a umění

Ruce nahoru! Nohy nahoru! A hlavně: sklenky nahoru! Romský sound budí v Německu nadšení – stačí chvilka a gramec a taneční parket bouří.

Trumpety, pozouny a rytmus zrychleného srdečního tepu, pot, ohlušující a strhující atmosféra, „tohle zvedne ze židle každého,“ říká Ute Kirchmann, PR manažerka berlínského hudebního labelu Asphalt Tango Records, „roztancuje vás – je to hudba, která jde od srdce.“ Label Asphalt Tango Records si coby koncertní agentura a snad nejdůležitější adresa pro hledače romské a balkánské hudby připisuje již roky jeden úspěch za druhým, na svém kontě má bezpočet romských talentů, které úspěšně uvedla na trh.

Všechno začalo před pádem Berlínské zdi jedním klíčovým zážitkem. Zakladatelé labelu Helmut Neumann a Henry Ernst (oba z Lipska) před více než dvaceti lety projížděli na vlastní pěst Rumunsko a jednou zakotvili v nějaké díře, která ani nebyla označená na mapě. Henry Ernst kdysi v rozhlasovém interview vzpomínal: „Všichni přitáhli nějaké nástroje: totálně promáčknuté, zelené, plesnivé, shnilé. Malé děti, bezzubí starci – nakonec se sešlo 20 až 30 lidí.“ Neznali noty, hráli jen podle citu – ale publikum jejich kousky přijalo s nadšením. Řeč je o kapele, kterou label Asphalt Tango Records dostal na světová pódia a která je dnes již světově proslulá: o dechovce Fanfare Ciocarlia. Kdyby nebyli objeveni, hráli by tito Romové dál na místních veselkách – od odpoledních hodin do čtyř do rána, jak bývá tady ve vesničkách zvykem.

Asphalt Tango Records dnes organizuje koncertní šňůry mnoha romských umělců a vydává jim cédéčka a desky. K jeho chráněncům patří třeba originální skupina Kal z Bělehradu, která se svými surfovými kytarami zakotvila ve stylu gypsy rockabilly. Do repertoáru labelu Asphalt Tango Records patří i akce jako Balkan Brass Battle, klání, při němž se utkali The Gypsy Queens and Kings a Boban Marković, který spolu se svým synem Markem šéfuje Boban i Marko Marković Orkestar. Filmovou hudbu Gorana Bregoviće na západě proslavil Emir Kusturica například filmem Dům k pověšení z roku 1988, přičemž vážnější filmy o Romech natočil francouzský režisér Tony Gatlif, kupříkladu v roce 1993 film Latcho Drom, v němž Dorado Schmitt a jeho bratranec Tchavolo Schmitt dali k lepšímu několik kousků gypsy jazzu.

Dál, rychleji, gypsy groove!

Zhruba posledních deset let panuje nejenom na německých tanečních parketech skutečná gypsy mánie – hudba zní lidově, zároveň ale divoce, autenticky a nevypočitatelně, tedy žádný kýčovitý folklór, žádné poklidné pohupování do rytmu, ale pěkně nožka nahoru a hlavně taky sklenice. Jde zejména o nové hybridní útvary z fantastických crossoverů: balkan groove, bulharské ženské sbory, orientální rytmy, elektroniku a dokonce gypsy punk, jak ho prezentuje Gogol Bordello z Manhattanu. Bordello umně provokuje svými vystoupeními, při nichž míchá romské vlivy na základě zvuků akordeonu a houslí s punkem a dubem.

Romové ze Srbska, Makedonie, Rumunska, Maďarska či České republiky vytvářejí se všemi svými hudebními tradicemi po celé Evropě nejrůznější styly. V Německu jsou známé a pověstné party Bucovina Club s dýdžejem Shantelem alias Stefanem Hantelem. Shantel, který se jako dýdžej hudebně opírá o techno a house, extaticky mixuje gypsy swing, rytmy polky, zvuky klezmeru i rytmické linky břišních tanců – to vše v tom nejsvižnějším tempu.

Balkánské rytmy zastupuje na taneční ploše taky DJ Zigan Aldi s tureckými kořeny anebo Bosňan Robert Šoko, který přišel do Berlína ze Zenicy, aby zde zkusil štěstí za mixážním pultem. Jeho sound, který formoval s Chorvaty, Muslimy a Srby pod vlivem romské hudby, se v polovině devadesátých let stal znamením odporu proti národnostní nesnášenlivosti a nacionalistické lačnosti po válce.

Fenomén gypsy swing?

Sintisa Dotschy Reinhardt vítá enormní hudební pestrost, do jednoho stylu by nechtěla být zaškatulkována. Zpěvačka žijící v Berlíně bývá často přirovnávána k hvězdě bossa novy Astrud Gilberto. Dotschy miluje brazilský jazz, přičemž pro ni není protimluvem indická instrumentalizace jejího CD Pani Sindhu, na němž pátrá po kořenech svého národa. Sintiové, kteří jsou v Německu doma již 600 let, se podle Dotschy výrazně orientují na západ, tedy na americký či francouzský jazz. Dotschy pochází z košatého klanu jazzového génia Djanga Reinhardta a zdůrazňuje, že gypsy swing vlastně vůbec neexistuje. „Jde spíš o způsob hudební interpretace jazzu. Smyčce, perkuse – snad tohle je gypsy. Django si vzal musette a taky byl fandou Bacha, tak to spojil všechno dohromady.“ U Djanga Reinhardta dohledáme ale i prvky neworleanského jazzu. K tomuto charakteristickému stylu, mrštně šplhajícímu do výšek a náhle měnícímu tempo i tóninu, se Django Reinhardt propracoval poté, co utrpěl popáleniny levé ruky a v důsledku toho mohl hrát pouze dvěma prsty.

Django měl mnoho napodobitelů: Häns’che Weisse nebo Schnuckenacka Reinhardta v osmdesátých letech, aktuálně jde v jeho stopách belgické Rosenberg Trio nebo mladý kytarový virtuos Dicknu Schneeberger, narozený v roce 1980. Sama Dotschy se naučila hrát na kytaru od strýců, bratranců a hudebníků jako Bobby Falter nebo Kitty Winter, kteří si v domě jejích rodičů podávali dveře. Jako žena se nikdy necítila upozadněná, jak by možná mohlo podsouvat zažité klišé. Tradiční modely rolí jsou pro Dotschy Reinhardt dnes zpochybněné. 37letá Dotschy vysvětluje: „Mladí Sintiové mají pocit, že můžou něčeho dosáhnout sami, stejně jako všichni ostatní. Na trh se snaží prorazit přes YouTube či internet, uveřejňují svoje videa. Protože se o gypsy dnes zajímá každý, není tradiční kontext už nutně zapotřebí. Nastala nová samozřejmost – bez popírání vlastní identity.“