Romové a umění

Tančit, krást, smát se – zdá se, že je těžké, vzdát se stereotypů o Sintiích a Romech v německé filmové tvorbě.

Režisér Rosa von Praunheim získal prestižní ocenění Adolf-Grimme Preis za rok 2012 v kategorii „informace a kultura“ – za láskyplné přiblížení tabuizovaného tématu: ve svém filmu Kluci z nádraží (Die Jungs vom Bahnhof Zoo) vytvořil portrét pěti prostitutů, mezi nimi tří heterosexuálních Romů, kteří z příjmů od homosexuálních milenců financují své rodiny ve vlasti a díky tomu se drží nad vodou celá vesnice v Rumunsku. Své protagonisty neukazuje Praunheim jako oběti, přistupuje k nim s velkým respektem a bez ustrašené morálky. Romové vypráví svůj příběh a kamera je následuje do příslušných podniků v Berlínské čtvrti Schönbergu, k berlínským přátelům nebo domů do rodné vsi.

Leni Riefenstahl jako Marta s ohnivýma očima

Když natočil László Moholy-Nagy v roce 1932 svůj dvanáctiminutový experimentální film Cikáni z velkoměsta, potvrdil sice rozšířený obraz Sintiů a Romů coby muzikantů, věštkyň a vodičů medvědů, zároveň je ale ukázal jako veselou a sebevědomou pospolitost. Moholy-Nagy nemohl tušit, že se Sintiové a Romové stanou jen o několik let později stejně jako evropští Židé terčem nacistické vyhlazovací politiky.

Úplně jinak tomu bylo s Leny Riefenstahl, první dámou filmové nacistické propagandy: Od roku 1934 připravovala natáčení opery Nížiny, Hitlerova oblíbeného díla Richarda Wagnera. Leni Riefenstahl se sama ujala hlavní role „krásné cikánky“; její ztvárnění Wagnerovy opery se stalo jednou z nejdražších a nejrozvleklejších nacistických filmových produkcí. V roce 1940 nechala Leni Riefenstahl Sintie a Romy z cikánských sběrných táborů Max Glahn u Salcburku a v Berlíně-Marzahnu poslat na natáčení. Mnoho komparzistů skončilo posléze v Osvětimi. Tuto skutečnost Leni Riefenstahl až do konce popírala, „cikány, kteří se podíleli na natáčení Nížiny, po válce znovu viděla. Žádnému se nic nestalo.“

Romové jako „Cikáni“

Ústřední rada německých Sintiů a Romů opakovaně upozorňuje na aktuální produkce seriálu Místo činu a v nich obsažené protiromské předsudky a klišé. Klišé se objevují i v mnohonásobně vyznamenaných dílech Emira Kusturicy jako Time of the Gypsies, Černá kočka, bílý kocour a Underground. Romové, stejně jako všichni ostatní protagonisté se v nich stávají karikaturami groteskního až surrealisticky vykresleného post-socialistického světa. Kusturicovy karikatury stírají odlišné možnosti pohledu na Sintie a Romy. „Proti cikánským klišé nic nemám, poskytují dobrý materiál pro mou divadelní práci“, usmívá se Hamze Bytyci, třicetiletý herec, režisér a romský aktivista, který sám sebe označuje za „porodního asistenta“ romských projektů. Bytyci musel v roce 1989 jako sedmiletý chlapec uprchnout s rodiči z rodného města Prizren v Kosovu a školní léta prožil v jedenácti různých uprchlických táborech. „Své životní podmínky jsem si nemohl vybrat.“ Bytyci začal pro ostatní uprchlíky tlumočit a angažoval se jako sociální pracovník. Na začátku 90. let stál poprvé na jevišti v romské pohádce Květina štěstí. Bytyci se proslavil svou rolí muslima v kritickém náboženském filmu Rosy von Praunheima Rosovo dopeklavzetí z roku 2009 a rolí tlumočníka v německém kriminálním seriálu Místo činu s názvem Leyla.

Albánec

Svou dlouholetou činnost v představenstvu interkulturní mládežnické organizace Amarodrom Bytyci nedávno ukončil a nyní se věnuje intenzivněji nabídkám, které dostává coby herec, režisér, divadelní pedagog, rozhlasový redaktor, dj a interkulturní rodinný poradce, to vše se skrývá pod jeho značnou Label Roma Trial. Bytyci se již dlouho pídí po kořenech menšiny, k níž náleží, hlavně proto, aby lépe pochopil dosud neprobádané a podvědomě přebírané rodinné rituály. Až do svých dvanácti let chtěl být Hamze Bytyci pokládán za Albánce. Když se chtěl svým nejlepším kamarádům svěřit, že je Rom, smáli se a říkali mu: „To my víme už dávno, ale je nejvyšší čas, abys to uměl říct i ty sám.“

V německé filmové tvorbě zůstane Bytyci výjimkou; s jiným režisérem Sintim nebo Romem se ještě nesetkal. Hamze Bytyci: „Na každém castingu jsem zdůrazňoval, že jsem Rom. Během předváděčky se mě často ptali, co jako cikán umím. „Krást? Lhát? Tancovat?“ Říkali mi: „Tak nám to předveď.“ Došlo mi, že se jako herec musím zbavit své role „cikána“.