Romové a umění

Zatímco starší generace romských spisovatelů v České republice viděla psaní především jako nástroj k zaznamenání a rozvoji romštiny, ta nová pracuje s individuálními tématy a styly.

Romská literární tvorba je v československém kontextu poměrně mladým pojmem. První počiny Romů, které jsou doposud známy, sahají do poloviny 50. let minulého století. Byl to ale až Svaz Cikánů-Romů (1969-1973), první organizace mající za cíl propagaci kultury Romů a řešení jejich socioekonomické situace, který jako jedno z plodů Pražského jara poskytl romským autorům platformu pro tvorbu jak v majoritním, tak v jejich mateřském jazyce.

Jazykovědná komise Svazu sestavila pravidla romského pravopisu a vypadalo to, že má romské písemnictví dobře našlápnuto, jelikož stále více Romů mělo zájem publikovat svá díla na stránkách svazového zpravodaje Romano ľil/Romský list. Sílící normalizace ale tyto aktivity vynuceným zrušením Svazu utnula a dala tak najevo, že nadále aktivity rozvíjející sebeuvědomění Romů a jejich duchovní nebo kulturní život trpět nebude.

Romští autoři, které v jejich tvorbě i nadále podporovala pozdější zakladatelka české romistiky Milena Hübschmannová, tak často tvořili jen do šuplíku – pokud neměli například možnost její prezentace v režimem později tolerovaných hudebně-dramatických souborech. Až do Sametové revoluce se proto podařilo převážně jejím úsilím vydat jen tři publikace, které vyšly nízkým nákladem a byly samostatně neprodejné.

Boom romské literatury

K rozvoji romského psaní tak došlo ve velké míře až po roce 1989. Přestože se socioekonomická situace většiny Romů značně zhoršovala, přinesla nová doba mimo jiné podporu národnostního tisku a publikací v menšinových jazycích.

Svou beletristickou edici tak začalo vydávat nově vzniklé nakladatelství Romaňi čhib (Romský jazyk), povídky a poezie romských autorů byly hojně prezentovány na stránkách četných romských periodik a některá romská sdružení vydala vybraným autorům sborníky jejich textů.

V současné době vychází autorských knih Romů relativně méně, zato z velké části u renomovaných nakladatelství, která kladou důraz na formu a kvalitu vydaného díla a mají také možnost oslovit více potenciálních čtenářů, na rozdíl od většiny neziskových organizací bez prostředků na propagaci a distribuci.

Psát, aby se nezapomnělo

Romská literární tvorba u nás vychází především ze silné vypravěčské tradice. Jak ještě dnes popisují svou motivaci k tvorbě někteří ze starších autorů, byly to především pokusy o zachycení unikátních pohádek nebo historek ze života, které slyšely od svých starších příbuzných. Důležitým aspektem tvorby některých tvůrců je ale také snaha o přiblížení života Romů neromskému okolí, úsilí o porozumění a seznámení s pozadím některých, pro majoritu nepochopitelných, situací.

Rokycanská prozaička Ilona Ferková ve svých povídkách často vypravuje reálné příběhy Romů ze svého bezprostředního okolí, reflektuje v nich asimilační politiku komunistického režimu a drtivé dopady, které tyto snahy na život Romů měly. Ve svých textech ale současně kritizuje některé Romy za sociálně patologické jevy, které si zejména z důvodu kulturního a společenského vykořenění osvojili. Výstižně tak vykresluje situaci, ve které se někteří z nich ocitli.

Poválečná migrace Romů za prací z prostředí slovenských osad do českých průmyslových měst, společně se silnými asimilačními snahami státu, měla za následek zpřetrhání tradičních komunitních a rodinných vazeb. Přestože se ekonomická situace řady z nich výrazně zlepšila, zůstávali pro majoritu nadále obyvateli cikánského původu. Není divu, že se někteří snažili za postupného opouštění tradičních romských hodnot i jazyka přibližovat svému neromskému okolí v naději, že je přijme za své. To se ale často nestalo, a tak tito lidé zůstali někde mezi dvěma světy, ve vzduchoprázdnu.

Podobně jako Ferková odráží sociální změny a úpadek romských hodnot a tradic v některých svých prózách další z rokycanských autorů, Andrej Giňa. Ten v nich ale také často mimo jiné představuje humorné stránky soužití majority s Romy, případně další tragikomické aspekty každodenního života rokycanských Romů. Giňa se vedle záznamu reálných příběhů věnuje také pohádkové tvorbě. Již v polovině šedesátých let zaznamenal některé z těch, jež mu vyprávěla jeho maminka, zdatná vypravěčka.

Pomník minulosti

Celá řada autorů se prostřednictvím svých krátkých próz vrací do minulosti, vzpomíná na osobnosti, které se výrazně zapsaly buď do života jejich, nebo komunity, ze které pochází.

Eva Danišová tak výmluvně ve svých krátkých komických vyprávěních staví pomník svérázné babičce, u které strávila dětství a jíž dle vlastních slov vděčí za to, kým dnes je. Přestože byla Evina babička pro své neromské okolí známou postavičkou budící posměch pro svou negramotnost a impulzivní jednání, Danišová ji ukazuje jako moudrou ženu, která lpěla na svých zásadách a byla ochotná pro svou vnučku udělat téměř cokoliv.

Právě nedorozumění mezi starší romskou ženou pocházející z východoslovenské osady a neromským obyvatelstvem českého průmyslového maloměsta jsou ústředními motivy jejích povídek. Ty místy doplňují babiččiny nekonečné půtky s příliš světáckým dědečkem.

V současné době asi nejpublikovanější romská autorka Irena Eliášová nezřídka téma života Romů opouští a ve svých svižných, dialogicky stavěných dílech se zaměřuje zejména na legrační události z vlastního všedního života – například situační komedie Zánět odehrávající se v čekárně u lékaře –, nebo upozorňuje na celou škálu celospolečenských problémů jako bezdomovectví, osamělost na sklonku života nebo obchodování se ženami.

Podobně jako Danišová také Jana Hejkrlíková vyzdvihuje osobnost své moudré babičky žijící „s Bohem, romskou tradicí a hrdostí v srdci“. Na rozdíl od Danišové ale vedle žertovných pasáží rozprostírá také rovinu sociálně-kritickou, ve které často náznaky dokresluje asimilační politiku komunistického státního zřízení. Ve svých textech tak například bojuje s xenofobní učitelkou nebo je svědkem babiččina šťastného shledání se svým ztraceným synem Šándorem, jenž jí byl v útlém věku odebrán a dán k převýchově.

Od vzpomínek k intimitě

Přestože se ohlasová a zejména potom vzpomínková literatura mezi romskými spisovateli stále objevuje, začínají vznikat s čím dál větší frekvencí také texty individualizované a intimní, kde romské prostředí není jejich stěžejním motivem ani rámcem. Hejkrlíková se například ve svých posledních textech vyrovnává se smrtí manžela a otevřeně vyznává papíru vlastní pocity a strachy z dalšího života bez milované osoby.

Na rozdíl od mnoha autorů starší generace není pro většinu těch mladších, vyrůstajících mnohdy v odlišném kontextu, stěžejní uchovávat obraz tradičního romského života nebo ve své tvorbě čerpat z folkloru. Zatímco pro řadu prvních jmenovaných je jednou z hlavních pohnutek pro psaní rozvoj romského jazyka (a proto svá díla píší dvojjazyčně nebo jen romsky), pro ty mladší už tato rovina mnohdy nehraje roli – také z toho důvodu, že řada z nich už romštinu aktivně neovládá a není tedy primárním jazykem jejich myšlení a prožitků. Ti potom také často odmítají nálepku romského autora, jenž je staví do pozice určitého veřejného očekávání, nebo jim propůjčuje stigma zázračného Roma, kterému se v očích veřejnosti podařilo vymanit ze zaběhnuté představy o životě Romů.

Mladá básnířka Renáta Berkyová se ve svých verších svěřuje s pocitem zrady ze strany životního partnera, prchavosti lásky a nejistoty z budoucnosti. Ve svých básních vykresluje často téměř statické emočně vypjaté situace, pod jejichž tíhou čtenáři běhá mráz po zádech.

Velmi specifický styl – evokující téměř filmové obrazy – si zachovává dnes již poměrně známá autorka osobitých hororů Erika Olahová. Ve svých fantaskních příbězích se často vyrovnává s domácím násilím, nastoluje témata bezmoci nebo smrti. Přestože explicitně netvoří texty z romského prostředí, můžeme se v mnoha z nich setkávat se specifickými prvky romské religiozity, případně tradičních rodinných vztahů. Olahová je současně autorkou méně známých humorných textů, ve kterých čerpá z vlastního života.