Alexandera Hackeho a Danielle de Picciotto


1) Co je pro vás „typicky české“?
Alexander Hacke: Pivo.
Danielle de Picciotto: Jazyk je zvukově naprosto úžasný. Je kolísavý a lehký, skoro jako píseň. Češi, které jsme poznali, jsou také takoví: velmi mírní, mají v sobě něco lehkého a zároveň něco temného, melancholického. Podle mě je to zajímavá směsice.
2) Co je pro vás „typicky německé“?Alexander Hacke: Typicky německé? No, těžko říct...
Danielle de Picciotto: Nespokojenost je pro mě momentálně něco typicky německého. Jsem rodilá Američanka, proto moje odpovědi vypadají asi trochu jinak než ty Alexovy.
Alexander Hacke: Napadají mne jen zdánlivé německé ctnosti, pod žádnou z nich se ale nemůžu skutečně podepsat. Tak například zvěst o německé preciznosti. Osobně mi Německo nyní přijde extrémně konzervativní a ne moc ochotné riskovat. To je můj dojem a také můj současný problém s Německem.
3) Jaký vliv má Česko na vaši práci či na váš běžný život?Alexander Hacke: Velmi velký, protože jsme zde momentálně na rezidenčním pobytu a trávíme zde většinu svého života. Vypořádáváme se tedy například s jazykem – minimálně v základních věcech, které můžeme pochytit - nebo s geografií tohoto nádherného města.
Danielle de Picciotto: Co mě nyní obzvlášť fascinuje je magičnost Prahy. Předtím jsem netušila, jaké rozměry to celé má: Že bylo město vystaveno na určitých magických a astrologických principech, že zde byl v osobě Rudolfa II. král, který kladl větší důraz na kulturu a magii než na politiku a proto byl považován za potrhlého…
Představa, že všechno toto patří k historii města a nějak působí na každodenní život, ovlivňuje mě i naši práci zde v místě. Instalace, na které v MeetFactory pracujeme, má co do činění s časem a čas má samozřejmě co do činění s magií.
Alexander Hacke: Velmi zásadní český vliv mělo na německé dítě mé generace loutkové divadlo „Špejbl a Hurvínek“. Pro německé děti to byl takřka vrchol české kultury. A samozřejmě české animované filmy! Také velmi zásadní vliv. To bys mohl možná připsat k první otázce, na níž jsem tak stereotypně odpověděl pivem (směje se).
4) S kým v Česku byste si rádi na jeden den vyměnili role?Danielle de Picciotto: Danielle de Picciotto: Nevím – možná s podivínem Rudolfem?
Alexander Hacke: S krtečkem.
5) Co podle vašeho mínění Česko a Německo spojuje?Alexander Hacke: Možná jazyk. Dlouho se zde přeci mluvilo německy a také se zdá, že český slang se skládá především z německých slov.
Danielle de Picciotto: Obě země prožily pokojné revoluce bez krveprolití. To stojí v každém případě za povšimnutí. Pro mě je ale trochu obtížné porovnat Německo a Česko, mohu spíše mluvit o Berlínu a Praze. Tato města jsou si velmi podobná a většinou platí: kdo má rád Berlín, má rád i Prahu. Jsou to relativně tmavá, pochmurná, až morbidní města…
Alexander Hacke: Půvab této morbidity, který Praha stále ještě má, Berlín v posledních letech ztratil…
6) Jaký jste měli v Česku nejhezčí zážitek?Danielle de Picciotto: Zcela šílené bylo, když nás jeden přítel nedávno vzal do vietnamské čtvrti – na trh na jihu Prahy, myslím, že se jmenuje Sapa. To byl pro mě opravdu kulturní šok. Američanka, která žije v Berlíně, se uprostřed Prahy náhle ocitne opět ve Vietnamu.
Alexander Hacke: Každý druhý den jezdím ze Smíchova přes Vltavu malým přívozem a na druhé straně pak jdu plavat do olympijského stadionu. Celá tato scenérie je báječná. Člověk stojí zrána na břehu se svou měsíční jízdenkou a pak přijede převozník a převeze ho…
Ale jinak mám samozřejmě velmi pěkné a absurdní vzpomínky ještě z doby před revolucí. První plánovaný koncert naší skupiny, který se bohužel nekonal, byl organizován lidmi z okolí Plastic People of the Universe. Informace o koncertu se tehdy šířila pomocí řetězce tajných telefonátů. Bohužel našemu řidiči došly kupony na naftu, musel zde v Česku zastavit řidiče nákladního automobilu a nasát od něj naftu. Omylem ale při tom spolknul několik litrů a my nedojeli do Prahy včas. Všechny koncerty, které jsme zde později měli, ale byly skvělé.
Danielle de Picciotto: Já jsem byla v Praze poprvé v roce 1989 se svou tehdejší skupinou Space Cowboys. Na pozvání pirátského rádia jménem Radio Stalin jsme hráli v katakombách pod metronomem. Bylo to naprosto impozantní. Byl podzim, měli jsme minimálně 15 osobních strážců ozbrojených kulomety a hráli jsme v těchto katakombách. Všechno bylo skutečně neuvěřitelné!
7) Jaký jste měli v Česku nejhorší zážitek?Danielle de Picciotto: Nemilé – ale samozřejmé – je, že je zde mnoho lidí zjevně úplně vynervovaných, když člověk neumí česky. Mnohem vynervovanější než kdekoliv jinde. To je mi pak nepříjemné, protože vlastně taky mají pravdu. Pár slov by člověk umět měl.
Alexander Hacke: Taky nemůžu mluvit o nějakém konkrétním nejhorším zážitku. Někdy ale mám pocit, že se zde hodně výrazně oslavuje beznaděj, což je možná podmíněné kulturou. Skutečně zřídka kde jsem viděl, že lidé působí tak černě, beznadějně a negativně – je opravdu velmi smutné a děsné, co tady člověk v hospodách, v tramvajích , ale i v noci na ulici vidí za zpustlé postavy…
Danielle de Picciotto: A přitom jsme zvyklí na dost – z Berlína, ale i New Yorku, kde to bylo v 80. letech docela drsné…
Alexander Hacke: Toto jsem každopádně nikde jinde nezažil. Ale už jsme o tom teď řekli hodně!
Danielle de Picciotto: Ano, vlastně se zde cítíme dost dobře.
8) Máte v Česku nějaké oblíbené místo?Alexander Hacke: Střelecký ostrov v centru Prahy je úplně skvělý. Nedávno jsme tam strávili celý den.
Danielle de Picciotto: Okolí parku na Kampě a pod Karlovým mostem je nádherné. Úzké uličky, kanál, zároveň člověk vidí Hrad jako symbol Prahy. A to anglické knihkupectví je taky super (směje se).
9) Bez čeho byste se v Česku rádi obešli?Danielle de Picciotto: Bez piva!
Alexander Hacke: To já ne, ale jsou tady určité speciality z uzenin, bez nichž bych se rád obešel. Musím k tomu dodat, že jsem vegetarián a zdejší nadměrná nabídka masových pokrmů je už docela zdrcující.
Danielle de Picciotto: A bez taxikářů, kteří se skutečně pokaždé snaží okrást!
Alexander Hacke: A taky bych se obešel bez místní výrazné závislosti na nikotinu.
10) Který český zvyk či nápad byste rádi v Německu zavedli?Alexander Hacke: Jen mi to tak připadá, nebo Češi opravdu neskutečně hodně čtou? V tramvajích je extrémně hodně lidí s knihami a v Praze je skoro na každém rohu knihkupectví. Zdá se, že má čtení pro Čechy velmi velký význam. Z toho by si Němci mohli vzít příklad.
Danielle de Picciotto: Na mě nesmírně zapůsobilo, že zde na výstavy místních umělců chodí více lidí než na vernisáž zahraničního umělce. V Berlíně je to naopak. Když se člověk zeptá zdejších kurátorů, tak české publikum klade zcela samozřejmě důraz na podporu místní kultury. To je něco, co bych si ráda vzala s sebou do Německa.
Portrét Alexandera Hackeho a Danielle de Picciotto:
Popsat Alexandera Hackeho a Danielle de Picciotto ve třech odstavcích je víc než výzva. Shrneme-li jejich umělecké aktivity, tak jsou to hudební producenti, tvůrci uměleckých performancí a instalací, herci, spisovatelé, skládají filmovou hudbu a nezaleknou se téměř žádného hudebního experimentu. V roce 2011 se tři měsíce účastní programu Artists in Residence Goethe-Institutu v Praze.
Alexander Hacke se narodil v roce 1965 v berlínské čtvrti Neukölln a je především známý jako člen – a podle zpěváka Blixy Bargelda také hudební ředitel – kultovní skupiny Einstürzende Neubauten. Krátce po jejím založení v roce 1980 v berlínském klubu Moon se stal patnáctiletý Alex kytaristou, později basákem této avantgardní skupiny, která má v Česku dlouholetou historii svých turné. Alexander Hacke pracuje kromě toho na různých sólových projektech, složil hudbu k filmům jako Sonnenallee (Sluneční ulice) nebo Gegen die Wand (Proti zdi). Jako protagonista hudebního dokumentárního filmu Fatiha Akina Crossing The Bridge – The Sound of Istanbul probádal Hacke hudební scénu turecké metropole.
S manželkou Danielle de Picciotto oslavili v Praze vydání prvního alba se svým společným hudebním projektem Hitman’s Heel a stále překvapují svými uměleckými performancemi a instalacemi. Danielle de Picciotto je rodilá Američanka a zároveň stěžejní osoba berlínského undergroundu. Spolu s Dr. Motte založila Love Parade a byla při tom, když se otevíraly kultovní kluby jako Tresor nebo E-Werk. Dnes se zabývá především audiovizuálním uměním a hudbou, natáčí filmy. Evoluci berlínského undergroundu od 80. let až do dnešní doby popsala Danielle ve své knize The Beauty of Transgression – A Berlin Memoir.
Copyright: Goethe-Institut, Praha
květen 2011
Máte otázky k tomuto článku? Napište nám!
info@prag.goethe.org










