Východiskem fotografických prací Sabine Richterové je takzvaný vnější svět, svět věcí, upřednostňující architekturu, např. odrážející světelné plochy, které se zobrazují na stěně.
Autorka se zříká konstruovaných situací a následného manipulativního opracovávání, obrazová díla vytváří a zároveň je vždy objevuje. Její díla překládají architekturu do prostorových překřížení, která mohou být chápána mnoha způsoby, fotografický obraz se stává metaforou pro stav nejistoty mezi reálnem a imaginárnem.
Sabine Richter chce „ukazovat věci, protože existují, ale nejsou tak nahlíženy“. (…) Možná spočívá jádro mé práce právě v absolutní koncentraci na vidění a na pohled, který člověk kultivuje, cvičí nebo rozvíjí. Výňatek z textu Tristana Voigta
Autorka se zříká konstruovaných situací a následného manipulativního opracovávání, obrazová díla vytváří a zároveň je vždy objevuje. Její díla překládají architekturu do prostorových překřížení, která mohou být chápána mnoha způsoby, fotografický obraz se stává metaforou pro stav nejistoty mezi reálnem a imaginárnem.
Sabine Richter chce „ukazovat věci, protože existují, ale nejsou tak nahlíženy“. (…) Možná spočívá jádro mé práce právě v absolutní koncentraci na vidění a na pohled, který člověk kultivuje, cvičí nebo rozvíjí. Výňatek z textu Tristana Voigta
