mladý česko-německý internetový magazín

Půvab banálnosti

Petr Hruška | Foto: © Martin Straka

Petr Hruška je mistrem tichých tónů: v jeho novém výboru básní „Někam domů“ skýtá prostor pro všednost a nenápadnost, aby se mohly projevit v celé svojí kráse.

„Neznámé usilování lidí je temně krásné. Jak se v nich každou chvíli něco hne, jak se pro cosi, k něčemu a k někomu natahují, shýbají a narovnávají, jak u toho vydechují, kurvují i trnou něhou, píše se v úvodu knihy, který je básním předsazen. A je to právě ona krása, ovšem ne vždy temná, která dlí i v jeho řádkách – a sice vnějším, i vnitřním způsobem. Hruška dokáže pouze několik správně vybraným slov k tomu, aby se před námi vyjevilo celé univerzum nenápadna: pohled se upírá na zdánlivě vedlejší, banální, co v našich automatických mechanismech všedního dne většinou nevnímáme nebo jen koutkem oka. Ovšem jakmile různým situacím, jednáním a předmětům věnujeme druhý pohled, vyjeví se ryze vlastní a osobní krása.

Třeba prasklina v botě „poslední dětské číslo“ – vypravěče uvádí do melancholické nálady vzhledem k tomu, že jedna éra končí, zároveň se dostavuje útěšné poznání, které pomalé loučení zaplétá ve větší celek: „Uvědom si, /že i naše těla jsou z kyslíku a uhlíku / pradávných hvězd.“ Vtom „hubená nit světla z netěsnícího okénka“ způsobí okamžik překvapení v rámci neplánovaně intimní situace, když se dvě osoby potkají v komoře při kradení brambor. A „při sehnutí / pro zapadlý zbytek mýdla“ zase kdosi poprvé zpozorní, jaký tento předmět denní potřeby vlastně je.

Vyvětrat závoj

© edition AZUR

Hruška svými básněmi dokáže udivit a otřást, skýtá pohled pod závoj všednodennosti – nezřídka se tak vynoří danosti, o kterých člověk tak nějak ví, ale ještě je nikdy právě takhle neviděl. Odehrávají se v nám známých prostorech: v temném sklepě, šeré hospodě, v kuchyni v noci – kolik asociací se spustí, když řekneme prostě jen „zatímco jsme v kuchyni“?

Ve výboru básní Někam domů na scénu přicházejí i místa a ne-místa mimo důvěrné známé sféry: kupříkladu obrovský trajekt, který připomíná chřtán velryby, kolona nákladních aut nebo pocit cizoty tranzitních prostor na cestách, kde se člověk přimkne k partnerovi, aby alespoň trochu zmírnil pocit ztracenosti. Vlhké světliny s mokrým listím, „čmáranice holých keřů / na okraji lesa“ – takové popisy zprostředkovávají pochůzku místy, které se vymykají běžným představám o turistických procházkách a náš pohled upírají na často přehlížený detail ve veřejném prostoru.

Prostě jen Ostrava

Ostrava, město, kde se Hruška roku 1964 narodil a kde dosud žije, k tomu jakožto někdejší hornické město skýtá vhodné kulisy: dlouhá léta tato oblast byla zatížena těžbou uhlí a těžkým průmyslem, atmosféra tohoto průmyslového odvětví a vědomí povinnosti tu panuje dosud. A tak jako se město podepsalo na básníkovi, zračí se i v jeho básních. Region možná kdysi oplýval temnou krásou, a tu lze najít znovu i znovu v Hruškových básních; když se člověku ozřejmí nezvratná konečnost života a když hrozí, že temnota ve světě a duších převládne. To jsou ponurá místa, kdy se autorovi daří naši pozornost upřít na půvab, který se jako bojovná rostlinka protlouká betonem chodníku: „holé stopky rybízu / jemné jak konec žil“.

V Česku prozatím vyšlo sedm sbírek Petra Hrušky, tento českoněmecký výbor obsahuje básně z posledních let, vychází u příležitosti Česka jakožto hlavního hosta Lipského veletrhu. Poslední překlad básní tohoto v současné době nejvýznamnějšího českého básníka vyšel v roce 2008, takže bylo na čase vydat básně nové. Překladatelka Martina Lisa tuto něžnou poezii zdařile převedla z jednoho jazyka do druhého.

Z každé Hruškovy řádky, ať už je konstrukce utkaná slov jakkoli nepoddajná, je cítit soucit s místy a lidmi, kteří nezapadají do společensky etablovaných rastrů normality nebo se vymykají jakékoli definici. Za každou temnou předtuchou se skrývá záblesk naděje, ovšem najít ho, to vyžaduje obrovskou pozornost – pozornost, která se nevyhnutelně dostavuje ponořením se do Hruškova kosmu. Jakkoli ztraceně hlasy v jeho básních mohou znít, nakonec najdou východisko, které vede Někam domů – zda se tohle doma nachází na nějakém pevně daném místě ve vnějším světě nebo v nitru člověka, to už rozhoduje každý sám se sebou.

Julia Schmitz | jádu

Julia Schmitz pracuje jako novinářka na volné noze. Píše nejraději o literatuře, umění a lidech.

Překlad: Tereza Semotaová

Tento text spadá pod licenci Creative Commons 4.0 International Uvedte puvod - Neužívejte dílo komercne - Zachovejte licenci 4.0 Mezinárodní (CC BY-NC-SA 4.0).
březen 2019
odkazy k tématu

Hostování České republiky na knižním veletrhu v Lipsku 2019

Půvab banálnosti
Petr Hruška je mistrem tichých tónů: v jeho novém výboru básní Někam domů skýtá prostor pro všednost a nenápadnost, aby se mohly projevit v celé svojí kráse.

A co když jsou ta klišé o Česku pravdivá?
V vtipné esejistické knize Čekání na Kafku – literární cesta do hlubin české duše (Warten auf Kafka – Eine literarische Seelenkunde Tschechiens) se čtenáři spolu s Martinem Beckerem vydávají na literární výlet po hospodách.

„Bez kompromisů“
Jak se překládá nepřeložitelné? A proč mají malá specializovaná nakladatelství na napjatém knižním trhu šanci? Rozhovor s Ondřejem Cikánem, spoluzákladatel nakladatelství Kētos.


Témata jádu

#Klartexte – Na rovinu
Pozorné, nevzrušené a kritické přijímání médií pomáhá. Ten, kdo rozumí a umí rozpoznat mechanismy mediální manipulace a dezinformace, minimalizuje riziko, že bude podveden. To je cílem našeho projektu #Klartexte. více...

Na venkově
Klišé o venkově a provinčnosti existuje (ve městě) spousta. Ale co je na tom vlastně pravdy? Porozhlédli jsme se. více...

Smíšená čtyřhra | V4
Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

Až po uši
Hlasy, tóny, zvuky. Příjemné i nepříjemné. Takové, které (pro nás) něco znamenají, a takové, které jsou jen zvukem sami o sobě. Takové, co vycházejí zvenčí, ale samozřejmě i takové, které vydáváme my sami. Ať už to umíme, chceme nebo musíme: natahovat uši se vyplatí. více...

Dnes je zítra
Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

V očích pozorovatele
… tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

Někam patřit
Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

Archiv témat
Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...