mladý česko-německý internetový magazín

Pop v době populismu

Foto: Gregor Fischer | re:publica | CC BY-SA 2.0
Jens Balzer: „Dnešní populární hudba je z velké části charakteristická jazykovým zhrubnutím a politicky výrazně zpátečnickými pozicemi.“ Foto: Gregor Fischer | re:publica, CC BY-SA 2.0

Atmosféra je čím dál hrubější. Obecně ve společnosti, v komentářích na sociálních sítích, ale i v populární hudbě. Sloupkař a hudební recenzent Jens Balzer napsal esejistickou knihu o zodpovědnosti v hudbě a zanikající hranici mezi popem a populismem.

Populární hudba bývá často kritizována. Za to, že je povrchní a nepolitická. Jens Balzer ve svojí knize Pop a populismus tvrdí přesný opak. Pop je podle něj v současné době politický jako už dlouho ne. Jen poselství jsou jiná než dřív.

Politicky pop nebývá „většinou ‚levicový‘“ ani „emancipační“. Dnešní populární hudba je z velké části charakteristická jazykovým zhrubnutím a politicky výrazně zpátečnickými pozicemi“. I mimo pravicový rock nebo hudbu vznikající v pravicově extremistických kruzích mívají texty mnohých hudebníků poměrně sexistický, patriarchální, rasistický a antisemitský podtext, tvrdí Balzer.

Provokace je dnes často vyloučení

Jako příklad tohoto zhrubnutí uvádí, že v roce 2018 německé slavíky, cenu Echo, dostali rappeři Kollegah a Farid Bang. Kvůli pasážím v písních jako „moje tělo vytvarovanější než od osvětimských vězňů“ a „dělej zase jednou holocaust“ čelili oba muzikanti kritice. Z udílení cen se stal skandál, ceny Echo se už neudílí.

Pop býval bezpochyby vždycky i hrou s provokací a taky se díky němu prolomilo nejedno tabu. Čím se ale současná popová hudba liší od té minulých desetiletí? Pokud je úkolem popu provokace, jak dnes může pop plnit i tuto funkci, aniž by překračoval hranice sdělitelného, aniž by docházelo k efektu vyloučení a k urážení?

Zatímco Elvis Presley před více než šedesáti lety šokoval svými pohyby, Madonna v 80. letech narazila se svými sexuálními obsahy, dnes je vlastně tohle všechno naprosto normální. A bude i zásluhou emancipační síly popu, že dnes můžeme zacházet mnohem svobodněji s tématy, která před lety a desetiletími byla považována za tabu.

Jenže: překračování hranic bývá dnes často také vymezování hranic, podle kterých existuje uvnitř a venku. Diskriminace a nesnášenlivost vůči jiným například v německém gangster rapu už nemají nic společného s osvobozující mocí populární hudby a částečně protiřečí našim demokratickým zásadám.

Jednoho tedy příliš neudiví, když Balzer píše, že úspěšné příběhy gangster rapu a pravicového populismu se vzájemně podobají. Gangster rap zaujímá v současné německé populární hudbě tak výrazné místo a stejně je tomu s pravicovým populismem, který utváří část politického a kulturního diskurzu.

Umělec nese zodpovědnost za svoje umění

A skutečně nacházíme v ústředním bodě zřetelnou shodu mezi gangster rapem a pravicovým populismem, totiž ve způsobu fungování, kdy protagonisté posouvají hranice sdělitelného, aniž by za to převzali odpovědnost.

Muzikanti jako Kollegah, Farid Bang nebo i Bushido opravdu tvrdí, že nejsou zodpovědní za to, jakým způsobem jejich rétorika působí, obzvláště na dospívající posluchačky, protože homofobní, misogynní a částečně rasistické texty tak údajně vůbec nejsou myšleny, jsou prostě provokativní kvůli provokaci samotné. Tato forma sebeosvobození od jakékoli moci a zodpovědnosti je samozřejmě hloupost. Umělec je přirozeně zodpovědný za svoje umění a jeho působení.

Podobné reflexy lze pozorovat i u pravicových populistů, příkladem může „příhoda s myší“ („Mausrutscher“) političky Beatrix von Storch (AfD). Ta na Facebook napsala, že v zásadě je pro, aby v případě nouze bylo uprchlíkům při překročení hranice zabráněno s použitím zbraně.

Po první vlně nevole své vyjádření upravila tak, že použití zbraně „v případě dětí je právem nepřípustné“. V případě jejich matek už je tomu jinak, protože ty jsou podle ní rozumné. Poté, co na ni byl vyvíjen tlak i z vlastních řad, se Storch pokusila své tvrzení omluvit „technickou chybou“, že jí vyklouzla počítačová myš.

Samozřejmě takové vysvětlení je směšné. A přesto se politikům jako Storch tímto způsobem daří diskurs posunout opět o kousek víc napravo, aniž by za to chtěla převzít odpovědnost.

Může pop skutečně zlepšit svět?

„Ve svých nejlepších momentech je pop vždy médiem utopie bezmezného bratrství,“ píše Balzer. To také vysvětluje, proč pravicově populistická respektive radikálně pravicová hnutí nemají žádný vlastní soundtrack, žádnou vlastní subkulturu či popkulturu.

Místo toho se zneužívají symboly, způsoby vyjádření a poznávací atributy jiných subkultur a mnohdy se přebírají jedna ku jedné. To je dávno osvědčená strategie pravice, například národními socialisté použili rudou vlajku socialistů a své hnuté nazvali Dělnická strana.

Ve Velké Británii 70. a 80. let pravicoví aktivisté převzali styl styl oblékání dělnické subkultury: skinheadské. Hnutí Skinheads tehdy s rasismem nemělo vůbec nic společného. Ke Skinheads v zásadě také patřili černoši a hudba, kterou poslouchali, bylo ska a reggae.

Dnes můžeme u takzvaných Identitářů opět pozorovat toto osvojení si subkulturních způsobů vyjádření. Tato mladá pravice se vědomě prezentuje jako hip a moderní, jejich akce zčásti připomínají Spontis [skupiny levicově orientovaných politických aktivistů v Německu v době 70. až 80. let, pozn. red. ].

Německojazyční Identitáři mají také vlastní popovou hvězdu, rappera Komplotta z východoněmeckého města Halle an der Saale. Ten rapuje třeba o „ohrožení odcizením", stěžuje si na ‚no-go-areas‘ pro Němce a vyslovuje se pro "rozpoutání revoluce“. Tím to ale i končí – více německých hudebníků se nehlásí k Nové pravici či Identitářům.

Možná že byl pop vždycky médiem, které jistým způsobem zrcadlí celou společnost jako takovou. To by vysvětlovalo skutečnost, že na jednu stranu téměř neexistuje pravicová popová hudba, ale na druhou stranu dochází k jazykovému zhrubnutí, protože lze sotva popřít, že společnost v Německu je čím dál více polarizovaná. Takzvaní „dobrolidé“ se potýkají například s „občany, kteří si dělají obavy“. Jakmile se tyto barikády setkají na sociálních sítích, hromadí se komentáře plné nenávisti a vzniká pocit, že celé části společnosti už spolu nemohou komunikovat.

Je tedy myslitelné, že (popová) hudba se pokouší „estetickými prostředky o vytvoření solidárních poměrů“ a je v tom úspěšná, jak si to od ní slibuje Balzer? Může společnost vskutku měnit společnosti, nebo je toto očekávání příliš přitažené za vlasy? Hudebníci a další umělci, kteří jsou populární a mají tak velký vliv, mohou přispět ke změně atmosféry, upozorňovat na různé nešvary a zaujmout stanovisko místo toho, aby proti něčemu štvali.

Kniha Pop a populismus skýtá vskutku dobrý přehled o různých vývojových tendencích, podle kterých pop údajně je čím dál více pravicový nebo agresivní. Kniha může čtenáři, který je programově proti nesnášenlivosti, rasismu a antisemitismu, pomoci porozumět strategiím druhé strany. Chybí však apel, konkrétní doporučení, co dělat, a tak zůstává Balzerova kniha pouze analýzou status quo.

Jens Balzer: Pop und Populismus. Über Verantwortung in der Musik
Edition Körber 2019, 208 stran
Kniha: 17 €, E-kniha: 12,99 €

překlad: Tereza Semotamová

Tento text spadá pod licenci Creative Commons 4.0 International Uvedte puvod - Neužívejte dílo komercne - Zachovejte licenci 4.0 Mezinárodní (CC BY-NC-SA 4.0).
říjen 2019
odkazy k tématu

Témata jádu

#Klartexte – Na rovinu
Pozorné, nevzrušené a kritické přijímání médií pomáhá. Ten, kdo rozumí a umí rozpoznat mechanismy mediální manipulace a dezinformace, minimalizuje riziko, že bude podveden. To je cílem našeho projektu #Klartexte. více...

Na venkově
Klišé o venkově a provinčnosti existuje (ve městě) spousta. Ale co je na tom vlastně pravdy? Porozhlédli jsme se. více...

Smíšená čtyřhra | V4
Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

Až po uši
Hlasy, tóny, zvuky. Příjemné i nepříjemné. Takové, které (pro nás) něco znamenají, a takové, které jsou jen zvukem sami o sobě. Takové, co vycházejí zvenčí, ale samozřejmě i takové, které vydáváme my sami. Ať už to umíme, chceme nebo musíme: natahovat uši se vyplatí. více...

Dnes je zítra
Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

V očích pozorovatele
… tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

Někam patřit
Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

Archiv témat
Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...