mladý česko-německý internetový magazín

Maliny a holiny, kam se jen podíváš

Foto: © Ester Dobiášová
„Když si stoupneš na hřeben, doprostřed těch holin, víš, co slyšíš?“ ptá se. Netuším. „Nic. Je tam úplné ticho, žádný život. A půda má na povrchu víc jak čtyřicet stupňů.“ Mlčím. Foto: © Ester Dobiášová

Severní Morava. Už druhým rokem se mi pojí především s apokalyptickými výjevy zasněžených kopců, ze kterých jako ostatky mrtvých trčí pařezy a ořezané větve. Tu a tam se ve větru kymácí přeživší, aby vyprávěli o katastrofě, která tu nastala.

Churaví králové holých kopců. Chci je vidět. Propojit nastřádané informace z odborných článků a rozhovorů s konkrétními místy. Mým průvodcem je kamarád Alois*, správce a ochránce tohoto království. Právě on upozornil jako první na rozsáhlé holiny, kterým do té doby média nevěnovala pozornost. Mně slibuje ukázat i místa, kde je svět v pořádku a kde je svět nejen díky němu v pořádku. Balím jablko, trekové boty a pár přátel.

„Deset, patnáct kilometrů je v pohodě?“ ptá se Alois na začátku cesty. Jasan. Koho by napadlo, že nepočítá s kilometry na zpáteční cestu. Jeho revír má 1300 hektarů, „takových tisíc tři sta fotbalových hřišť,“ upřesňuje pro představu. Nasazuje rychlé tempo, kterému sotva stačím. Naštěstí mluví především on, já si dech šetřím na kopce. Brzy zastavujeme ve stínu bříz a olší, zpod kterých se derou ke slunci jedle, smrčky, buky, duby a modříny. Alois nás seznamuje s nejlepšími kamarády stínomilných stromů, kterými jsou v lesnické hantýrce přípravné dřeviny.

Bříza, nejlepší parťák pod sluncem

Například bříza je pro přípravu a pozdější zalesnění holin geniální. Roste rychle jako z vody, její bílá kůra odolává vysokým teplotám i pozdním mrazům, plodí obrovské množství semen a dokáže si téměř kdekoliv vytvořit příznivé podmínky k růstu. Na holinách připravuje budoucímu lesu příznivé půdní i mikroklimatické prostředí, které si cílová dřevina nemusí umět sama vytvořit. Dopomáhá i provzdušnění půdy. To je vítaná pomoc pro obnovu těžkých jílovitých a degradovaných půd, do kterých se tak navrací život. Ale nejen to, už desetiletá bříza se dokáže systémem kořenů prorazit do hloubky šedesáti až sto centimetrů pod povrch, a tak pomáhá již splavené živiny ze spodních vrstev vytahovat do svrchních. A opět je nabízet jako chutnou výživu semenáčkům stínomilných stromů.

Lesní chrám

Aloisův výklad potvrzuje sám les, který máme před očima. Nacvakám pár snímků a pokračujeme. Procházíme „lesním chrámem“, jak mu Alois přezdívá, jednou z nejkrásnějších částí jeho revíru se vzrostlými, dvacetiletými břízami, buky, duby s dutinami pro ptáky, s jasany, javory, menšími, ale vytrvalými smrky a modříny, „králi slunce a větru,“ doplňuje. „A tohle je co?“ nezapře v sobě vedoucího přírodovědného kroužku pro místní děti. „Rulík zlomocný,“ prozrazuje a my s úctou obcházíme bylinu s jedovatými černými oky.


Mlsná zvěř a co s ní?

„Tuhle oplocenku opravili před pár dny dobrovolníci,“ ukazuje na od pohledu bytelný plot, který obepíná kus lesa podél cesty. „Dost mi tím pomohli. Museli to opravit víceméně sloupek po sloupku,“ dodává a vpouští nás dovnitř.

Namísto zakrslých a neduživých semenáčků jedlí, se kterými se ještě setkáme, se před námi rozprostře bujný a životem kypící porost jedlí různých velikostí, nad kterými se tyčí jejich mohutné „mámy“ a dávají jim tolik potřebný stín. Jedle, stejně jako smrky a buky, jsou stínomilné stromy, růst v zápoji s přípravnými dřevinami pomáhá i dubům a borovicím.

„Když je zasadím na holou stráň bez přípravných dřevin, jako je bříza, olše nebo jeřáb, tak na slunci buky a lípy nevydrží. Nehledě na to, že je dřív sežere spárkatá zvěř,“ upozorňuje Alois na jeden z nejpalčivějších problémů současného lesnictví – přemnoženou srnčí a vysokou zvěř, která si ráda smlsne i na javorech nebo jasanech.

„Přemnožená zvěř jakoukoli smysluplnou obnovu lesa znemožňuje, její redukce je naprosto nezbytná, jiné řešení neexistuje,“ říká rozhodně. Přestože je severní Morava jako stvořená pro vlky, pouze tudy procházejí. Jako vegetariánka těžko trávím, že je potřeba zredukovat, tedy snížit, tedy zabít určité množství spárkaté zvěře. „Na to se musíš podívat jako ekoložka,“ vysvětluje mi, „kde je přemnožená zvěř, tam nikdy neporoste odolný a zdravý les. Strom je domovem nespočtu organismů a množství různého druhu hmyzu, ten je potravou pro další tvory, kteří zde díky tomu mohou žít. Ptáci si v něm dělají dutiny, třeba takový silně ohrožený datlík tříprstý, ale i ostatní, stejně důležití opeřenci. Nikdo z nich tu s přemnoženou zvěří přežít nemůže. To by byl takový živočišný rasismus, upřednostňovat jeden druh.“

Les je zákon

Při Aloisově tempu sotva rozeznám, že procházím kolem hustého maliní. Jakmile si dáme pauzu a já zjistím, co to bylo za růžové šmouhy, ihned se do nich pustím. I jeho fenka, která nás provází, si dá. „Jsou malé, nemají dost vody,“ vysvětluje Alois. „Ale zato jsou eko, bio, local, fairtrade a vegan!“ vtipkuje. A když jsou v nich červíci? „Pak je tam i free range meat,” glosuje bez váhání. Ze studánky jsme se napít nemohli, klesla hladina podzemní vody.

Postupně opouštíme konejšivý chlad a stín smíšeného lesa, který v nás zanechává optimismus a naději, že cokoli nyní uvidíme, katastrofu jakéhokoli rozsahu, kráčí vedle nás revírník, který má zkušenosti, energii a trpělivost začít od začátku, využít možnosti ekologicky i ekonomicky šetrnějšího hospodaření. Jeho práce by ale mohla být mnohem snazší, kdyby mu zastaralý lesní zákon neházel klacky pod nohy.

Především o legislativní změnu se v současné době nejaktivněji zasazuje nevládní environmentální organizace Hnutí DUHA kampaní Zachraňme lesy. Novelizace zákona je tak žhavým tématem nejen na ministerstvu zemědělství, ministerstvu životního prostředí, mezi lesníky a majiteli lesů, ale téma má přesah i k veřejnosti. Výzvu podepsalo více jak 45.000 lidí. Mottem kampaně je „vraťme život zpět tam, kam patří“, což se záhy ukáže jako trefné heslo.

Maliny a holiny, kam se jen podíváš

Míjíme menší, hektarové holiny. Pro každou holinu musí Alois navrhnout individuální přístup a případně i postup zalesnění. Vytváří představu o lese, která se naplní za sto, dvě stě let. Na vzdušné mapě nám ukazuje, kde se jak rozhodl zasáhnout, kam co zasadit, kde nechá větší prostor samovolnému zmlazení. Takový lesní designér, napadne mě. Jedna z řady dovedností, které musí jako revírník ovládat.

Na kopci před námi se jako maják tyčí vojenský radar a za ním, „konečně“ – moře pařezů přelévající se jako ve vlnách po okolních kopcích. Holiny se od zimních výjevů značně liší. Pařezy se částečně ztrácí v zlatavé bice a za trsy starčků, pohled odvádí i fialové květy vrbky. Připomínají mi step a těžko bych jako fotograf mohla popřít, že jsou svým způsobem estetické.


„Ještě před dvěma lety tu všude byly lesy,“ stáhne mě Alois zpět do tíživější reality a roztaženýma rukama obsáhne holé kopce táhnoucí se přes celý horizont. I za nimi jsou holiny, čtyřikrát tolik, než je vidět z vyhlídky. Uvědomuji si, že si pamatuje nejen lesy, které tu dříve byly a které měl rád, ale byl to pravděpodobně i on, kdo označil k těžbě první, lýkožroutem napadené smrky a musel postupovat podle zákona a nechat asanační těžbou pokácet zhruba asi sto padesát hektarů smrkového lesa. A další holiny budou přibývat. Těžko se mi vžívá do jeho situace.

„Když si stoupneš na hřeben, doprostřed těch holin, víš, co slyšíš?“ ptá se. Netuším. „Nic. Je tam úplné ticho, žádný život. A půda má na povrchu víc jak čtyřicet stupňů. Je to jak z Tichého jara od Rachel Carsonové.“ Mlčím. „S ostatními kolegy máme obavu, zda není úplně zničená mykorhiza, podzemní síť hub a zda je ještě živé půdní společenství organismů. To vše je pro obnovu lesa klíčové.“

Naděje nad beznadějí

Každý revírník přistupuje ke kalamitě jinak. Někteří obviňují sami sebe a trpí výčitkami svědomí, přestože se na kůrovcové kalamitě podepisuje především zhoršující se klimatické podmínky, s nimi spojené sucho a nerovnoměrně rozložené, nebo téměř vůbec žádné, srážky, přemnožení kůrovce a zastaralá legislativa, která lesníkům v mnoha oblastech ztěžuje práci. Jiní revírníci i pod tlakem kritiky kapitulují a obnovují holiny přesně podle konzervativního přístupu – na holinách vysazují opět smrk a další klimaxové dřeviny. Tedy takové dřeviny, které nemají rády přímé slunce a chtějí být schovány pod rodičovským stromem, nebo alespoň pod náhradními rodiči, jako jsou jeřáb, osika, bříza a jíva.

Aloise bych zařadila mezi ty, kteří se s problémem vyrovnali a nyní se snaží najít řešení v souladu s přírodou i zákonem. Ekologické i ekonomické. Kalamita smrku má podle něj jedinou kladnou stránku – dává nám příležitost začít od začátku a poučit se z chyb.

Pod tlakem jsou nicméně všichni lesníci. Není se co divit. Z roku na rok přišli o stovky hektarů lesa, které musí do dvou let zalesnit, přitom to, co potřebují především, je čas a kvalitní sazenice, kterých je taktéž nedostatek. A i kdyby byly, sežere je přemnožená zvěř. Jako v kruhu. K tomu mají povinnost napadané stromy okamžitě asanovat, přitom často nedostačují kapacity těžařů od nasmlouvané firmy, a proto se nedokáže reagovat tak rychle a pružně, jak je nutné. Lesní správy navíc nemají vlastní lesní dělníky a techniku.

„Mám tu tedy dělníky ze zahraničí, hlavně pak z Ukrajiny, kteří ani nejsou dostatečně kvalifikovaní a k lesu nemají žádný vztah, potřebují si jen vydělat peníze,” posteskne si Alois. „Javory mi třeba zasadili úplně jinam, než jsem jim ukázal, a pár balíků sazenic schovali do valů s klestem, aby je nemuseli zalesňovat. Navíc je musím i častěji kontrolovat a nemůžu se na ně moc spoléhat, což mě mrzí.” Tyto tahanice a kontroly ubírají revírníkům opět energii i čas, kterého mají nedostatek.

Zákon, který by lesníkům neházel klacky pod nohy

Naše cesta se blíží k závěru. Jsem zpocená, bolí mě nohy a mám hlad. Alois vypadá, jako by se byl jen projít kolem domu. Mám plnou hlavu myšlenek, postřehů a nových informací. Jsem vděčná, že jsem mohla nahlédnout alespoň zkraje do smýšlení a profesního života lesníka, kterému záleží na tom, aby se s našimi lesy hospodařilo šetrně v souladu s přírodou, aniž by popíral, že hospodaření s lesy by mělo být i ekonomicky výhodné. Ví, že existuje cesta, která propojuje oba tyto směry.

* Redakce identitu lesníka zná, ale přeje si být v anonymitě.


Tento text spadá pod licenci Creative Commons 4.0 International Uveďte původ - Neužívejte komerčně - Nezpracovávejte 4.0 Mezinárodní (CC BY-NC-ND 4.0).
září 2019

    Témata jádu

    #Klartexte – Na rovinu
    Pozorné, nevzrušené a kritické přijímání médií pomáhá. Ten, kdo rozumí a umí rozpoznat mechanismy mediální manipulace a dezinformace, minimalizuje riziko, že bude podveden. To je cílem našeho projektu #Klartexte. více...

    Na venkově
    Klišé o venkově a provinčnosti existuje (ve městě) spousta. Ale co je na tom vlastně pravdy? Porozhlédli jsme se. více...

    Smíšená čtyřhra | V4
    Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

    Až po uši
    Hlasy, tóny, zvuky. Příjemné i nepříjemné. Takové, které (pro nás) něco znamenají, a takové, které jsou jen zvukem sami o sobě. Takové, co vycházejí zvenčí, ale samozřejmě i takové, které vydáváme my sami. Ať už to umíme, chceme nebo musíme: natahovat uši se vyplatí. více...

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...