mladý česko-německý internetový magazín

Co dokáže ruka lépe než stroj?

Foto: © Tomáš Rubín
Staronový Libušín – Chata, která voní olejovými barvami a přiznává nedokonalost ruční práce

Na jaře 2014 vyhořela chata Libušín, dominanta beskydských Pusteven a slavné dílo architekta Dušana Jurkoviče. Ve veřejné sbírce se na opravu vybralo bezmála deset milionů korun. Dům se nyní vrací do původní podoby z roku 1925. Hotovo má být na jaře 2020. Libušín se staví jako vědecká rekonstrukce, tedy stejnými postupy, jako to ve své době dělal Jurkovič. Tesaři a truhláři dřevo opracovávají z velké části ručně tradičními nástroji. A právě tento přístup by měl chatě zajistit větší odolnost, než kdyby se povrch dřeva opracovával strojově.

Libušín je roubená stavba, kterou slovenský architekt Dušan Jurkovič (1868 – 1947) dokončil v roce 1899. Patří k ní i přilehlá útulna Maměnka, která byla dokončena o něco dříve než jídelna Libušín. Jurkovič obě stavby navrhl ve slohu takzvané lidové secese. O čtyřicet osm let později se pak podílel na opravách obou budov. O památkovou hodnotu původního Libušína jsme bohužel kvůli požáru před pěti lety přišli. „Rozsah poškození stavebních konstrukcí byl 85 procent, na technickém zařízení budovy to bylo 100 procent a na vnitřním vybavení 90 procent,“ uvádí Olga Holišová z Valašského muzea v přírodě (VMP), jež má objekt na Pustevnách ve správě.

Libušín se staví nový a odborníci z VMP se rozhodli vrátit Libušín právě do podoby z roku 1925. Budova se během století, co na Pustevnách stála, hodně proměňovala. Návštěvníka na první pohled zaujme zcela nová barevnost, která je pro Jurkovičovy stavby typická. Budova získala zpět původní odstíny, které koneckonců potvrdil i provedený průzkum. Barevně se změnila i sousední budova útulny Maměnka, kterou se podařilo před požárem uchránit.

Foto: © Tomáš Rubín
Staronový Libušín

„Ve skanzenu se dlouho diskutovalo o tom, zda Maměnce ponecháme podobu z posledních let, tedy červenobílou s tmavým karbolínovým roubením, nebo se pokusíme přiblížit původní podobě. Nakonec jsme se rozhodli pro druhou z možností a s našimi konzervátory jsme našli způsob, jak to udělat,“ uvedl Jindřich Ondruš, ředitel Valašského muzea v přírodě.

Při vědecké rekonstrukci nejde ale zdaleka jen o barvy. Je potřeba dodržovat tradiční řemeslné postupy v exteriéru i v interiéru, ať už jde o výrobu oken, dveří, zárubní, balkonů, podlah, konzolí, polic i obložení stěn. Náročná je i výroba replik původního nábytku – stolů, židlí, lavic, příborníku a lustrů. Na to vše dohlížel restaurátor a konzervátor Luděk Dvořák, pracovník Valašského muzea v přírodě. Poprvé jsem se s ním setkala na kurzu Řemeslná obnova památek, kterou pořádá Národní památkový ústav (NPÚ). Kurz se konal v prostorách VMP ve Frenštátě pod Radhoštěm. Dvořák pro nás připravil workshop o opracování dřeva tradičními technikami, ukázal nám tradiční nástroje a provedl nás také stavbou Libušína.

Foto: © Tomáš Princ
Luděk Dvořák učí řemeslníky, aby mysleli podobně jako jejich předchůdci

Luděk Dvořák se věnuje tradičnímu řemeslu a má za sebou dlouholeté zkušenosti s restaurováním. Dříve působil v soukromé restaurátorské firmě, která pracovala pro Pražský hrad. Poté deset let spolupracoval s rodinou Schwarzenbergů a od roku 2008 působí ve Valašském muzeu. Po požáru Libušína se stal jedním z členů odborného týmu, který se podílí na obnově stavby. Právě zde mohl uplatnit svoje zkušenosti s tradičním opracováním dřeva. Libušín je totiž ze dřeva od A do Z.

Dvořák si podobně jako jeho kolegové věnující se tradičnímu řemeslu myslí, že pokud se dřevo správně opracuje, mnohem lépe odolává času a povětrnostním vlivům. Svůj význam má i to, že se na Libušíně pracuje se dřevem ze zimní lokální těžby. To se týká roubení budovy. Strojní zpracování dřeva nedokáže vždy zajistit stejnou kvalitu jako opracování ruční. Když se dřevo tesá z kmene ručně, štípe se přirozeně podle vláken dřeva. Stroj dřevo stlačuje a narušuje tím vlákna i jeho povrch, a to hlavně v tangenciálním řezu. Materiál je pak náchylnější především v exteriéru a při zvýšené vlhkosti i v interiéru. Obdobné je to u hoblování.

„Řemeslník dříve vycházel z toho, co měl ve štosu k dispozici a snažil se dřevo zužitkovat co nejefektivněji. Proto není náhodou, že v roubenkách nacházíme dřevěné stropy z různě širokých desek. Nebyl důvod je řezat na úplně stejnou velikost. Byla by to práce navíc a plýtvalo by se materiálem. To se dnes neřeší. Na stroji lze nařezat cokoliv a na jakékoliv velikosti. Chybí vnímání širších souvislostí,“ popisuje Dvořák.

K tomu všemu, co je dnes v praxi zapomenuto, se snaží Luděk Dvořák s týmem řemeslníků z firmy Archatt a Teslice vrátit. Jedině tak může Libušín podat následujícím generacím autentické svědectví o době, ve které vznikal. „Já je neučím. Jen jim předávám svoje zkušenosti a vždycky jim říkám, že musí být lepší než já. Vizitkou mistra je, že učedník musí být lepší než mistr,“ popsal svoji roli Dvořák. Pokud tedy chceme, aby Libušín přežil následující generace, bylo třeba při jeho rekonstrukci vrátit do hry ruce. Jde to sice pomaleji, ale o to větší účinek může výsledek mít.

Foto: © Tomáš Rubín
Střechy jsou kryté dřevěnými šindeli

Ztracená čest

Podle Dvořáka je v jeho oboru problémem ztracená návaznost na řemeslné tradice. Během našeho setkání se k tématu opakovaně vracel. Tradiční řemeslo se už ve školách téměř neučí, a proto řemeslníci opravující památky s nimi nemají zkušenosti. „Před třiceti lety byla nějaká řemeslnická čest. Pokud to byl slušný řemeslník, tak to automaticky dělal podle tradičních technik. Dříve byli dobří řemeslníci a vedle nich šlendriáni. Můj mistr mi říkal, že se ještě dožiju toho, že se to otočí. Že bude většina šlendriánů a já pak budu za blázna. A dnes občas jsem,“ vzpomínal Dvořák.

Foto: © Tomáš Princ
„Chci, aby mě učňové předčili,“ říká Luděk Dvořák.

Podle Dvořáka jsme kvůli strojům zapomněli na základní principy práce se dřevem a současní řemeslníci a firmy už ani nevědí, jaká část kmene se hodí na krov a jaká na roubení nebo výrobu desek. Dřevo je živý materiál, kroutí se, praská a v závislosti na tloušťce vysychá i desítky let.

Základní řezy dřevem – a) příčný (čelní), b) radiální (poloměrový), c) tangenciální (tečnový). Ilustrace: © Nauka o materiálech, Zdeňka Křupalová, Sobotáles 2009

„Když jsem se učil, měl jsem z hráně oddělit materiál radiální, poloradiální a tangencionální. Tohle už dneska neplatí. A místo aby vám dnes řemeslník nabídl jako nejkvalitnější materiál desku z poloradiálního řezu, tak vás přesvědčuje o tom, že si máte koupit desku ze sklížených latěk. Protože se nezkroutí, je levnější a protože se to tak dělá a nikdo nepozná, že to není masiv,“ dodává Dvořák. Takové dřevo ale na památky nepatří. A proto na Pustevnách tyto novodobé zlepšováky nemohou z dlouhodobého hlediska obstát. Kvalita práce se neměří jen tím, zda se opracovává ručně či strojně. Podstatný je výběr kvalitního materiálu a způsob jeho sušení.

„Například na takovém zámku je velká vlhkost, proto je třeba materiál nechat takzvaně zvyknout. Takže když tam řemeslník dělal podlahu, nejdřív tam dřevo nanosil, nechal ho aklimatizovat a pak teprve začal vyrábět. Věděl, že když by to vyhobloval v dílně, tak si materiál do týdne sedne a nakroutil by se. Dneska tohle nikoho nezajímá,“ stěžoval si Dvořák, a proto se dbalo na to, aby se na Libušíně dřevo na místě aklimatizovalo. Dřevěné prvky do interiéru se opracovávaly přímo na místě pomocí hoblíků, dlát, sekyrek a dalších nástrojů, které nepotřebují elektřinu.

„Chlapi nejsou nešikovní, jen je to musíte naučit. Když na začátku zjistili, že budou hoblovat čtyřmetrová prkna, byli zděšení, a nakonec to úplně normálně dělali. Jiné je to při výrobě zdobných prvků výplní balkonů, stropních podhledů nebo vyřezávaných stropů a obkladů stěn interiéru jídelny. Musím je myšlením hodit zpátky, aby zapomněli na to, co umějí. Jako když se vypne elektrický proud. Kdyby konzoly vyráběl CNC stroj, udělal by podle jedné šablony všechny stejné a na místě by to pak nepasovalo. Ale to, že je vyrábějí ručně tady, zjišťují, že ne vždy jim to podle jedné šablony vyjde. Učím je citu k protažení různých křivek elipsy, aby jim to opticky vyšlo. Některé konzoly jsou sice delší, ale vizuálně stejné. V tom je základ ruční výroby, že nic není stejné, i kdybych chtěl. Tohle je mnohem těžší, než je naučit hoblovat hoblíkem. Těšilo mě, že ten propad zpátky začala většina řemeslníků vnímat,“ pochvaloval si práci na Pustevnách Dvořák.

Foto: © Tomáš Rubín
Štípané šindele jsou tradiční a trvanlivou krytinou, na Libušíně je použili i na obložení fasády.

Foto: © Tomáš Rubín

Barevnost se tvoří

Libušín, potažmo Jurkovič je kromě dřeva také o barvách. Při rekonstrukci se pracuje výhradně s tradičními olejovými barvami, jak v interiéru tak exteriéru. Bohužel se častěji při obnově památek používají syntetické barvy, které nejen že esteticky neodpovídají původnímu vzhledu památek, ale mohou být problematické také při další obnově a nebo při odstraňování nátěrů. Dřevo často pod syntetickými barvami více degraduje, některé barvy dostatečně neodvádějí vlhkost a dřevo nedýchá.

Foto: © Tomáš Rubín

Mistrovství není jen ve správné volbě barvy, ale také v tom, jak se s ní zachází. „S olejovou barvou se zachází jinak. Je to jiná technologie natírání. Jeden den se roztírá štětkou a druhý den hadrem. Tou samou hustou barvou udělám krycí i lazurní nátěr zároveň. V Brně na Jurkovičově vile řemeslníci použili olejovku. Jenže ji příliš naředili a to je špatně. Jejich představa je, že olejová barva se musí mnohonásobně naředit, aby byla lazurní. Ve skutečnosti je práce s lazurou otázkou způsobu roztírání,“ vysvětluje Dvořák, který má víc než pětatřicetiletou praxi v historických nátěrech a Jurkovičovy postupy má důkladně nastudované.

Není to nic složitého a základ je v tom, že čím víc se ředí pigment, tím víc se odděluje od oleje a nátěr je pak nekvalitní. Proto se lazury nevytvářejí tím, že se ředí, ale takzvaně natahují. Roztahuje se hustota barvy. Ideální stav je, když si řemeslník sám smíchá pigment s olejem podle konkrétní potřeby. Na Libušíně se ale používají již hotové, kvalitní švédské barvy.

Dvořák nás upozornil i na zdánlivý detail, který se týká oken. Jejich rámy se historicky natíraly jen z pohledových stran, takže z boku nebo pod okenním tmelem natřené nebyly. A to je pro současné uvažování taky nezvyk. Je důležité si uvědomit, že to není jen o druhu barvy, ale také o tom, že řemeslníci tehdy postupovali a mysleli úplně jinak.

Hra o roky i milimetry

Navykli jsme si, že doba strojů zrychlila procesy, přinesla nové materiály a postupy a mnohým řemeslníkům usnadnila práci. A ti tak vlivem řady kulturně-společenských okolností ztratili vazbu na tradiční, obvykle časově náročnější řemeslné postupy. Na Libušíně se v rámci důsledné památkové péče podařilo tento trend odmítnout. „Nejedeme na kvantitu, ale na kvalitu,“ vystihuje Dvořák význam vědecké rekonstrukce Libušína, která by objektu měla zajistit dlouhý život.

Na obnově Libušína se začalo pracovat v roce 2017 a původně měl být dokončen na podzim 2019. Nakonec se veřejnosti otevře až v roce 2020. Celkově se na Libušíně postupuje pomaleji, než jak je zvykem. Řemeslníci, kteří jsou odkázáni zejména na schopnosti svých rukou, si za chodu, metodou pokus omyl, pod dohledem Luďka Dvořáka osvojovali tradiční postupy a učili se myslet jinak.

Foto: © Tomáš Rubín

Ruka není dokonalá a nelze ji se strojem srovnávat, natož aby s ním soupeřila. Ruční práce je jiný modus operandi. A hlavně i jiné mentální nastavení, které se svým nekompromisním přístupem Dvořák snaží měnit. Libušín je dobrý příklad za všechny. Zde se takzvaně zachraňuje řemeslnická čest a učí se, že některé chyby při ručním opracování jsou žádoucí. „Chyby jsou přirozené. Jenže současní řemeslníci většinou uvažují v geometrii a požadují všechno dokonale přesné. Řemeslník, pokud pracuje výhradně rukama, ale nikdy přesný jako stroj nebude. Ve výsledku právě to chybné dělá krásu památky,“ říká Dvořák, zatímco dohlíží na určité nepravidelnosti Libušína, jehož rekonstrukce se pomalu chýlí ke konci.

S ohledem na význam a identitu místa se zdá logické, že vyhořelá Jurkovičova kaplička bude znovu postavena tak, jak byla. Zachovává se tak kontinuita i to, co od Pusteven, potažmo Jurkoviče očekáváme. Památky jsou součástí našeho kulturního dědictví. Byly tu staletí a další staletí by tu jako svědkové měly být.



Text:Kateřina Přidalová
© Material Times

Autorka je publicistka, novinářka, lektorka a projektová manažerka se zaměřením na design a další kreativní odvětví. V letech 2014 až 2016 byla členkou výběrové poroty Nejkrásnější české knihy roku a od roku 2014 je členkou Akademie Czech Grand Design.



Magazín Material Times přináší informace a souvislosti, které zajímají nejen tvůrce, v jejichž rukou nové či tradiční materiály ožívají, nýbrž i spotřebitele. Zaměřuje se na čtenáře, kteří se rádi inspirují novinkami, stejně jako na ty, kteří se zamýšlejí nad společenskými a environmentálními důsledky jejich výroby, užívání a zániku. Informuje o aktuálních událostech, představuje díla a myšlenky známých osobností i začínajících tvůrců. Propojuje témata tvůrčího světa architektury, výtvarného umění, designu a řemeslné výroby s tématy ze světa nových materiálů a technologií.

materialtimes.com

    Témata jádu

    #Klartexte – Na rovinu
    Pozorné, nevzrušené a kritické přijímání médií pomáhá. Ten, kdo rozumí a umí rozpoznat mechanismy mediální manipulace a dezinformace, minimalizuje riziko, že bude podveden. To je cílem našeho projektu #Klartexte. více...

    Na venkově
    Klišé o venkově a provinčnosti existuje (ve městě) spousta. Ale co je na tom vlastně pravdy? Porozhlédli jsme se. více...

    Smíšená čtyřhra | V4
    Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

    Až po uši
    Hlasy, tóny, zvuky. Příjemné i nepříjemné. Takové, které (pro nás) něco znamenají, a takové, které jsou jen zvukem sami o sobě. Takové, co vycházejí zvenčí, ale samozřejmě i takové, které vydáváme my sami. Ať už to umíme, chceme nebo musíme: natahovat uši se vyplatí. více...

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...