Ilias Cosé ke mně sebevědomě přistoupí. Je mu asi šedesát, mazaně se usmívá a má na sobě černý svetr s nápisem De Site. Jedná se o jméno místa ve velmi různorodé a sociálně ekonomicky zaostalé gentské čtvrti Rabot-Blaisantvest, v níž byl zaveden alternativní mincovní systém placení. Obyvatelé – ženy a muži nejrůznějšího původu a náboženství – sem přicházejí, aby si přivydělali pár centů a seznámili se s ostatními „dobrovolníky“.

Dříve byla De Site opuštěnou továrnou, nyní se tu nacházejí zeleninové zahrádky, skleníky a kontejnery. Panuje tu uvolněná atmosféra. Děti pomáhají při práci na zahrádce, staví se nové skleníky, prostranstvím neustále zní hlasitý smích. Cosé tu už několik let pracuje jako dobrovolník, protože i on si užívá kontakt s lidmi a je také rád za malý přivýdělek. „Musím splácet dluhy, takže mi týdně na život zbývá jen 20 eur. Když čtyři hodiny pracuju tady v De Site, tak si vydělám 10 euro. To pro mě znamená velký rozdíl mezi tím najíst se a nenajíst se.“

Extra drobné pro městskou čtvrť, sousedy a životní prostředí

Tady, v nejchudší čtvrti Flander, v listopadu 2010 místní mince „toreke“ spatřila světlo světa. Toreke (česky „věžička“) děkuje svému pojmenování obrovským obytným blokům v této čtvrti. Zavést doplňkový měnový systém byl experiment Netwerku Vlaanderen na zakázku vlámského ministerstva práce a sociálního hospodářství. Organizace Netwerk Vlaanderen, která se mezitím přejmenovala na FairiFin, má za cíl mimo jiné společnosti a bankám zprostředkovat jiný způsob zacházení s penězi. Mince „toreke“ má přispět k sociálnímu růstu tím, že skrze ni místní obyvatelé odměňují za dobrovolnickou práci.

V zásadě si tak každý obyvatel Rabotu může vydělat toreky, v praxi ale této možnosti využívají především ti, kteří mají hodně času a málo peněz. K aktivitám patří například v De Site speciálně k tomuto účelu vyhrazená odpoledne, kdy se opravují kola nebo přístroje, zařizuje se přesedlání na „zelený“ elektrický proud, udržuje se dráha na pétanque nebo se obstarávají nákupy pro sousedy. Zkrátka: toreky se tu dostávají za pomoc čtvrti, sousedům a životnímu prostředí.

Mince se do oběhu dostává skrze speciální přepážku. Deset toreků pak odpovídá jednomu euru. Za jednu hodinu, během níž obyvatel pro čtvrť pracuje, si lze vydělat 25 toreků, tedy skromná 2,50 eura. Rozhodnutí je to vždy dobrovolné. Vydělané toreky se vyplácejí u přepážky a může se jimi přímo platit také cesta autobusem, sáčky na odpadky, vstupenky do kina atd.

Doplňková mincová měna nenahrazuje euro. Mince jsou pouze reakcí na speciální sociální nouzi městské čtvrti, která má zároveň sloužit jako stimulace lokálního a dlouhodobě udržitelného konzumu. Protože lokální mince lze utrácet pouze v této čtvrti, může se díky ní také oživit místní kulturní sektor. Nebo pro odlehčení obyvatel může být také zavedena možnost, že každý svoji část daní zaplatí v podobě alternativní měny. Díky mincím toreke je čtvrť více sociálně angažovaná.

Aktivovat „neaktivovatelné“

Skrze mince toreke se tak do popředí dostává rovnoprávné a důvěřivé zacházení s občany: „Nerozlišujeme mezi těmi, kdo této možnosti využívají. Je úplně jedno, jak dobře nebo špatně člověk něco dělá, dokud to dělá,“ říká Marika Laureyns. Je jí něco přes dvacet, má diplom z ekonomie a vede tento projekt. Alternativní mincovní systém nabízí také prostor pro rozvoj vlastních schopností a práci na míru. Turecká komunita je tak například zodpovědná za zahrádky, protože většina jejích členů pochází z venkova.

Díky angažování se v tomto projektu vycházejí na světlo věci, pro které je běžné hospodářství slepé. Pro Mariku tak alternativní mincovní systém zpochybňuje to, jakým způsobem je naše práce organizovaná: „Připadá mi neuvěřitelné, kolik lidí, kteří jsou vládou a ostatními organizacemi zaškatulkováni jako 'nepoužitelní pro pracovní trh', jsme dokázali oslovit a zapojit.“ Podle statistik čtvrť v krátké době pomocí toreků dosáhla toho, co by ve stejné době bylo plánované se stejným rozpočtem v eurech. Díky tomuto úspěchu se zvažuje, že se doplňková měna zavede také ve čtvrti Ledeberg.

Solidarita a diverzita

Obyvatelé Rabotu jsou různí. Lidé různého věku, původu a náboženství. Vztahy mezi ženami a muži se liší podle toho, k jaké kultuře náleží. Kromě toho tu panuje spoustu předsudků. Mince toreke tyto stereotypy bourá, protože lidi spojuje, nikoli rozděluje. Cosé pochází z albánského města Kruja. Z počátku v gentské „čtvrti plné Turků“ nežil rád. Ale od té doby, co s nimi pracuje v De Site, se jeho názor zcela změnil: „Turci jsou skvělí lidé, kteří tvrdě pracují.“ Solidarita ovšem nevládne pouze mezi nejrůznějšími kulturami, ale také mezi staršími a mladšími, dlouhodobě nezaměstnanými a zástupce střední třídy, lidmi bez povolení k pobytu a dobrovolníky s malým důchodem.

Na tomto systému je pozoruhodné to, že lidé, kteří se ocitají v horší situaci, dokážou nejvíce pomáhat ostatním. Jedna z nejchudších dobrovolnic tak například za své toreky koupila použité kolo synovi jiného dobrovolníka, který si jej nemohl dovolit. Čím méně peněz lidé mají, o to více zdá se náhle dokážou dát. Ať už je to jakkoli. Díky mincím toreke je v Gentu nyní možné kdeco, aniž by se okamžitě musel měnit celý hospodářský systém. A především: každý, kdo toreky používá, je obohacen.