Tříposchoďový dům v pražských Holešovicích se mezi ostatními domy tak trochu krčí. Má černočernou omítku, kterou narušují jen velká, velkorysá okna. Skoro se zdá, jako by budova chtěla popřít svoji materiálnost. Kdo se touhle Černou dírou nechá pozřít, přistane na místě, kde normální peníze nepotřebujete.

Na dlouhém dřevěném stole uprostřed světlého prostorného interiéru jsou zákusky, studené nápoje, talíře, skleničky a kávovar na espreso. Není tu bar, není tu pokladna. Kdo je tu hostem a kdo patří „do firmy“ se zjistí teprve ve chvíli, kdy se mladá blondýna postaví ke kávovaru. Zákazníkovi je okamžitě jasné, že vstoupil do kavárny, která je něčím zvláštní.

„Dát lidem záminku, aby se u dobré kávy poprvé seznámili s technologiemi, o kterých tu pořádáme diskuse a workshopy,“ má být smyslem kavárny, vysvětluje Petr Žilka z obecně prospěšného sdružení Paralelní polis. To provozuje stejnojmenný černý dům, ve kterém se kromě Bitcoin Coffee nachází taky co-workingové a hackerské prostory , které nesou název Institut pro Kryptoanarchii. Platí se tu výhradně bitcoiny.

Udělat represivnímu státu čáru přes rozpočet

Kryptoměna bitcoin je digitálním platidlem. Díky decentrální databance, která bitcoinové transakce zaznamenává a spravuje v síti počítačů po celém světě, je tato měna mimo vliv ze strany centrálních bank a díky kryptografickým technikám je možná anonymita při elektronickém převodu peněz. Právě tyto dvě vlastnosti bitcoinového platidla přirozeně na straně státu vyvolávají podezření.

Umět zacházet s anonymizačními a šifrovacími technologiemi je především v době, kdy stát vykazuje čím dál represivní tendence, čím díl důležitější, vysvětluje vousatý třicátník Petr Žilka. Důkazem toho je i novela zákona schválená v srpnu tohoto roku, která českým tajným službám umožňuje prolomit daňové a bankovní tajemství. Ani sám Orwell by si podle Žilky nedokázal představit účinnější kontrolní nástroj než ten současný v Česku.

„Čekali jsme, že nám to tu do měsíce zavřou. Podle zákona je určitě diskutabilní, že tady vůbec nekasírujeme české peníze,“ je si Žilka vědom výjimečnosti svého podniku. Cílem projektu je ale podle něj mimo jiné být krok napřed veřejné diskusi, například postavit finanční úřady před novou, neznámou situaci. „Vlastně se snažíme takových situací vytvářet více. Bohužel zatím nedošlo k žádným konfrontacím.“

Anonymitě se lidé musí učit

Petr Žilka, což je pseudonym, je součástí české umělecké skupiny Ztohoven, která byla doposud známá především uměleckými guerilla akcemi. Paralelní Polis je jedním z posledních zářezů této skupiny umělců. Ztohoven tady od října 2014 chtějí informovat o tom, jak technicky fungují necentrální alternativy ke stávajícímu vzdělávacímu, komunikačnímu a finančnímu systému a šířit osvětu o jejich „skutečném“ významu.

Bitcoiny totiž nemají zrovna nejlepší reputaci. Mimo komunitu bývají často považované za nástroj k praní peněz, za měnu používanou teroristy a extremisty. Ochranný štít, který anonymita této kryptoměny nabízí, skutečně hodně kriminálníků zneužívá. Orgány činné v trestném řízení nemají možnost bitcoinový systém střežit, pouze peníze, které do něj a z něj tečou. Pokud někomu chybí knowhow k tomu tyto operace v síti zašifrovat, tomu se úřady přesto dostanou na stopu.

Ajťáci a hackeři, kteří koncept bitcoinů v roce 2008 vytvořili, ovšem zpravidla s organizovaným zločinem nemají nic společného. Bitcoiny si mezitím získali spoustu stoupenců mezi liberalistickými ekonomy, kteří chtějí minimalizovat vliv státu na finanční systém a věří v samoregulaci trhu. Svoboda ale pro každého z nás znamená něco jiného. Petr Žilka to formuluje neutrálně: „Bitcoiny přinášejí nový pohled na realizaci a organizace mezilidských vztahů.“

Martýrium kvůli jedné kávě

Bitcoin Coffee ovšem momentálně funguje na principu „bitcoins only“, což mezilidské vztahy mezi zákazníky a provozovateli kavárny tu a tam zatěžuje. „Hodně lidí bývá naštvaných,“ přiznává Žilka. „Zavedením bitcoinů jako výhradní měny jsme navštěvníkům kavárny postavili neskutečně vysokou zeď. Každý, kdo si tady chce dát kafe, musí projít martýriem.“ Abyste totiž mohli zaplatit bitcoiny, musíte nejdřív nějaké mít. A k tomu potřebujete nejen knowhow, ale i bitcoinovou peněženku, například ve formě patřičné aplikace na chytrém telefonu. Kdo zapomněl svoje heslo do Appstoru, má vybitou baterku nebo ještě není majitelem chytrého telefonu, si tady ale kávu přece jen může dát.

Na stěně vedle vstupu do kavárny visí něco jako bankomat na bitcoiny, kde si můžete směnit nejen „skutečné“ bankovky, ale taky si peněženku nechat vytisknout ve formě dvou QR-kódů na papír. Během minuty se tak každý zákazník může stát majitelem bitcoinů. Jak peníze směnit na bitcoiny vysvětluje obsluha kavárny. Několikrát za den.

Ale co tohle „martýrium“ ospravedlňuje? V kavárně za rohem si přece můžete dát kafe a zaplatit v korunách. Petr Žilka je přesvědčený, že je na tom nevšední hlavně příležitost seznámit se s technologií, která v dohledné době změní pravidla hry v platebním styku. Existují přitom už situace, kdy bitcoiny už dnes mají praktické uplatnění, které je běžné měně nadřazené.

Kdo kupříkladu v cizině ztratí hotovost a kreditní kartu, může si z domova (nebo odkudkoli na světě) bitcoinovým transferem peníze okamžitě opatřit – vyhne se tak dlouhosáhlým mezinárodním bankovním transakcím trvajícím několik dnů a poplatkům za ně. V téměř všech metropolích světa najdete někoho, kdo vám při výměně do tuzemské měny bude nápomocný. „Funguje to. I v Africe. Všude!“ potvrzuje Petr Žilka z vlastní zkušenosti.

Když v Řecku v červenci 2015 dluhová krize dosáhla svého vrcholu a mezinárodní převody peněz byly celé týdny zakázané, bankovní automaty vyplivly pokaždé maximálně 60 euro nebo banky byly zavřené úplně, použilo hodně Řeků právě bitcoiny, aby zmenšili nastalé nepříjemnosti.

Experimentování pro budoucí zavedení měny do běžného provozu

Doposud byly bitcoiny přesto záležitostí pouze pionýrů. Přestože v Česku je vzhledem k počtu obyvatel relativně živá bitcoinová kultura, vykazují internetové služby jako bitcoinmaps.info oder coinmap.org v Praze jen asi 50 obchodů nebo poskytovatelů služeb, kde bitcoiny akceptují – jakožto alternativu k běžné měně. Bitcoinové transakce tvoří většinou jen mizivě malou část obratu.

V bitcoinové kavárně naproti tomu člověk nemá možnost volby, a proto na světě jen sotva existuje místo se srovnatelně vysokým počtem transakcí v bitcoinech. Paralelní polis je tak zároveň laboratoří pro budoucí používání bitcoinů v běžném provozu. Pro vývojáře hardwaru (směňovací automat, snímací zařízení a podobně) jsou obrovské databanky z Paralelní polis hodnotným zdrojem informací. Na základě zkušeností se zákazníky pražská firma General Bytes, která v kavárně provozuje bitcoinové automaty, vyvinula kupříkladu bezkontaktní placení kartou. Skenovat QR-kód nebo stahovat aplikaci do telefonu už tím pádem není nutné. Technologie by měla být vstřícnější k potřebám zákazníků.

Noční běh přes skokanský můstek

Přestože Ztohoven s hackery spolupracují už léta, projektem Paralelní polis vstoupili na neznámou půdu. „Institucionalizovaná guerilla“ – říká tomu Žilka. „Když jsme otevírali tenhle barák, tak jsme měli hrozný pocit takového osamění. Všichni nám říkali, že jsme se úplně zbláznili a že to není žádné umění jako vždycky,“ vzpomíná Žilka, který si na živobytí vydělává v oboru IT-bezpečnosti.

Ostrou kritiku sklidil zejména finanční koncept Paralelní polis, který funguje díky darům soukromých osob. A někteří z nich patří k tolik nenáviděnému „establishmentu“, jako kupříkladu movitý podnikatel Karel Janeček. Přestože nikdo z donátorů nemá rozhodovací pravomoc, co se obsahového směřování Paralelní polis týká, musí Ztohoven dodnes odpovídat na otázku, jestli peníze od dárců, které jdou na nájem černého domu v Praze-Holešovicích, jsou čisté.

Petr Žilka ale trvá na tom, že nebýt závislý na „mafiánském, korupčním“ systému státní podpory je otázkou etické integrity. Zásadní je podle něj obsah: „Věřím, že všichni, kteří to tu s námi dělají, jsou přesvědčení, že témata, o kterých tady hovoříme, jsou natolik silná, že prostě stojí za to klidně i krvácet.“ A v tomhle duchu Paralelní polis spadá i do kontextu děl umělecké skupiny Ztohoven. Je to jako vždycky noční běh přes skokanský můstek: „Člověk tam skočí po hlavě a neví, jak hluboká voda je, jestli je to tam zamrzlé nebo jestli je voda teplá, jestli si nerozbije hlavu o dno. Prostě skočí, protože si myslí: To je ono! Teprve potom se rozsvítí světlo a ukáže se, co člověk vlastně udělal.“