Jsou nějaké otázky, na které se vás novináři ptají neustále dokola, a vás už to nebaví?

Ano, je jich mnoho. Například jak se prorok choval k homosexuálům? Kde jsem žil? A kde vyrostl? A doopravdy jsem založil queer mešitu v Paříži? A proč? Co na to říká moje rodina? A jak přijala mou orientaci? Abych na tyhle složité otázky dobře odpověděl, musím na to jít zeširoka a začít odjinud.

Začněte klidně zeširoka.

Když jsem v 17 letech opustil Alžírsko po občanské válce, nevěděl jsem nic o spirituálním islámu, znal jsem jenom fašistický islám. Také jsem věděl o tom, co udělali nacisté, co udělali komunisté. O tom, co mnoho civilizací vyprodukovalo v době krize, kolonizace nebo bídy. Arabové udělali něco podobného s islámem, protože jsme byli traumatizováni, kolonizováni.

Ve Francii jsem objevoval svou sexualitu a snažil jsem se žít po dva roky oba životy – jak sexualitu, tak spiritualitu. Ale to je velká výzva a také velká krize. Byl jsem v depresích, dokonce jsem přemýšlel o sebevraždě. Proto jsem se rozhodl, že se zbavím spirituality. Donutil jsem se přestat meditovat, přestal jsem držet půst i číst korán. Tím jsem se zároveň zbavil velké části svého já, tyto činnosti byly mou součástí od dětství. Začal jsem žít pouze sexualitu – objevoval a zažíval jsem divoký a svobodný život. Ale zjistil jsem, že stále nejsem šťastný, že se cítím prázdný.

Jedné noci jsem zavolal své sestře. Ležel jsem na gauči ve svém bytě a přemýšlel o tom, že mám dobrou práci, hezký byt, hodně pracuji, takže bych měl být šťastný. Nebyl jsem sice nešťastný, ale cítil jsem, že jestli takhle má vypadat můj život, tak v něm něco chybí. A sestra se mě zeptala, co mi chybí, a já jí odpověděl, že mi chybí spiritualita. Ve své komunitě jsem byl zakázaný, respektive jsem ji vlastně opustil já sám, protože jsem přijal ten fakt, že do ní nepatřím. Přijal jsem, že nelze být homosexuálem a zároveň vést náboženský život.

Poté jsem opět začal meditovat. Kupoval jsem si knihy o buddhismu, který mě v té době hodně přitahoval. Začal jsem opět žít duchovně. Rozhodl jsem se, že před tím, než konvertuji, pojedu na pouť do Tibetu, abych viděl kořeny tradice, o kterou jsem se zajímal. Nechtěl jsem být oklamaný podobně, jako jsem byl oklamaný islamismem. Jenže v Tibetu jsem se setkal s názory jako: „Ó, ženy? Ano, ženy se reinkarnují opět do žen, protože mají špatnou karmu. Ó, a homosexualita, ta také není přirozená.“ Znělo mi to jako islám, který jsem znal z dětství: předsudky, patriarchát, ignorantství. Začal jsem se tím více zabývat a zjistil jsem, že to není buddhismus, ale pouze jeho interpretace.

Uvědomil jsem si tedy, že se můžu stát znovu muslimem, respektive jím zůstat. Mou chybou bylo, že jsem uvěřil lidem, kteří svou interpretací islámu ospravedlňovali fašismus.

Začal jsem se znovu modlit a číst korán. Bylo to těžké, dodnes mi v mysli vyvstávají některé interpretace koránu, které jsem se naučil jako mladík.

Jaké byly ty největší rozdíly, které jste našel?

Například, když čtete o pekle. „Ti, kteří nevěří v Boha …, půjdou do pekla.“ Když to čtete takto, je to čistý fašismus. Je to politická linie, kterou pro všechny vytyčil patriarchát – tedy ti nejmocnější.

Pokud to čtete tímto způsobem, pro někoho jako já není možné islám praktikovat. Ale já se snažím pochopit, co tato pasáž znamenala pro lidi v době, kdy byl korán napsán. Kontextualizace každého verše v koránu je základem. Ve všech zemích, kde je islám, říkají to samé. Ale není to to, co dělají. Oni korán kontextualizují pro své vlastní účely, aby ospravedlnili to, co dělají.

Takže v té chvíli jsem se začal ptát, co bůh vlastně znamená? Možná bůh není bůh, ale něco dokonalého. A Alláh (Alliah) skutečně epistemologicky vychází z „toho, co je nejlepší v každém z nás“, tedy z něčeho, co vychází z nás samotných, je to něco duchovního, nějaká energie. Pak to dává smysl. Jestliže nebudeme věřit v Boha – v něco skvělého, co je v nás a v ostatních, budeme trpět depresemi, budeme zlí a budeme chtít zabít všechny okolo sebe – půjdeme do pekla. Budeme přesně takoví, jako jsou ti takzvaní islamisté. Nebe a peklo jsou uvnitř nás právě teď a tady. Není to něco, co přijde po smrti. Po smrti vstoupíme do vyšší úrovně vědomí.

Takže až umřeme, nepotkáme Boha?

Myslím, že se stane něco víc, staneme se součástí Boha. Smrt je způsob, jak pochopit vyšší vědomí. To je moje interpretace.

A co ty legendární panny, které na muslimy čekají v nebi?

To také není pravda. Shodou okolností jsem o tom mluvil se svým snoubencem, který je fyzikem. Arabské slovo Al Hurar al `ain neznamená „panna“, nýbrž „vědění, které získáš mezi nekonečně velkým a nekonečně malým“. Teoreticky můžeme mít veškerou znalost celého vesmíru, pokud máme čas a technologické možnosti, můžeme být kdekoliv na světě a naučit se spoustu nových věcí. Ale zároveň jsme úplně maličcí, jsme jen prach a v prach se obrátíme. Když rozvíjíme své vědomí, poznáváme v sobě i Boha. Jsme součástí boha a bůh je součástí nás. Někteří muslimové to tvrdili, ale byli za to ukřižováni, takže to radši nebudu opakovat.

No ale zpátky k mému životnímu příběhu: To procitnutí byl začátek mého vnitřního klidu, který nazývám islám. Islám pro mě znamená najít svůj vnitřní klid. Po několika letech jsem se rozhodl, že k buddhismu nekonvertuji, ale jak o mě říkají mojí přátelé, jsem takzvaný „Budmu“ – jsem muslim inspirovaný buddhismem, judaismem i křesťanstvím.

Rozhodl jsem se také spojit se s dalšími imámy. V roce 2012 jsem založil queer mešitu, připojili se ke mně další lidé.

Kolik je na světě imámů, kteří se otevřeně hlásí ke své homosexualitě?

Před pěti lety jsme byli tři. Nyní nás je dvacet LGBT muslimských lídrů. Takže vidíte, jak rychle se rozrůstáme. Ale musíte chápat, že dvacet lídrů je nic ve srovnání s více jak miliardou muslimů po celém světě.

Na Wikipedii se píše, že 23 procent světové populace jsou muslimové, což je něco mezi 1,6–1,7 miliardy muslimů. Jestliže 3 procenta z nich jsou homosexuálové, po celém světě je okolo 48 milionů muslimů homosexuálů.

Ano, to mě nepřekvapuje. V mé vlastní komunitě, kde vítáme všechny queer muslimy, je mnoho takových, kteří sami sebe za homosexuály nebo LGBT lidi nepovažují. Ve své komunitě mám jednoho muže, je to typický příklad. Když k nám přišel, řekl: „Toto je můj přítel, mám s ním sex, ale v žádném případě nejsem gay. Jednoho dne se ožením a budu mít děti, jinak by mě moje rodina nepřijala.“

Jaká je budoucnost islámu?

Islám se buď vyvine, nebo zanikne jako křesťanství v Evropě. Pokud se nepokusíme o opravdové a spirituální náboženství, mešity zůstanou prázdné a náboženství se vytratí během několika dekád, podobně jako církve. Chci, aby se lidé emancipovali, vzali do svých vlastních rukou sílu svého náboženství. Každý z nás je imám.

Je zajímavé, jak věřící a nevěřící lidé mají velice podobný přístup k náboženství. Je to pro ně koncept, který vychází odněkud z neznáma. Náboženství je něco, co vychází z našich potřeb. Nesmíme rozlišovat náboženství a každodenní život. Náboženství je součástí naší kultury.