Představ si, že hoří…
… a nikdo nejde hasit!
„Co chceš jednou dělat, až budeš velký?“ S touto otázkou jsou děti v každé generaci konfrontovány snad tisíckrát. Hlavně u malých chlapců stojí na špici žebříčku vytoužených povolání stále jedno: „Já budu hasičem!“
Christian Görse už dnes ani neví, zda snil o kariéře bojovníka s ohněm již v křehkém žákovském věku. Peníze si vydělává tento 30letý muž každopádně jinak, jako zaměstnanec. Přesto hraje hasičství v jeho životě velkou roli: ve svém rodišti Hiddingenu (severní Německo) zastává funkci velitele jednotky – tedy prvního muže v hierarchii místního týmu požární ochrany. Proto když hoří, povinnosti volají…
Christiane, ve třiceti už sice nejsi u hasičů žádným začátečníkem, ale na velitele obecní hasičské jednotky jsi přece jen dost mladý. Jak vypadal tvůj pracovní postup?
Vlastně to byla celkem klasika. U hasičského sboru byl již můj otec. Takže jsem svým způsobem navázal na rodinnou tradici. Sbory hrají v malých obcích všeobecně velkou roli, jsou spojujícím prvkem. Člověk zná někoho, kdo je činný v nějaké takové skupině. No a později se ho zeptají, jestli by taky neměl chuť zajít se podívat. To jsem udělal – a protože se mi to líbilo, tak jsem zůstal. Dál následují různé kurzy: základní kurz, strojník, radista, velitel družstva. Když se pak před nějakou dobou ukázalo, že náš šéf už nebude v dalším funkčním období k dispozici, začal sbor hledat jeho následovníka a oslovil – mimo jiné – i mě. A tak jsem tady. (smích)
Jak si máme tvou činnost hasiče přesně představit? Zakvílí siréna a ty necháš všechno ležet?
Když to úplně zjednodušíme: ano, tak nějak to vypadá. Dneska ale nefungujeme jenom na zahoukání sirény. Hasiči mají navíc digitální přijímač zpráv, krátce „pager“. To je samozřejmě velice důležité pro ty, kteří pracují externě. Když se pager ohlásí, měl by se každý co nejrychleji vydat na základnu a pak již vyrážíme do akce.
A tvůj šéf je s tím srozuměn…?
Nemá na výběr. (smích) Ne, vážně, je to také vždycky na uvážení. Pokud je člověk uprostřed prezentace, na níž závisí pro firmu důležitá zakázka, tak samozřejmě nezahodí laserové ukazovátko a neřeknete: „Sorry, lidi, mizím!“ Přesto je třeba si uvědomit, že funkce u hasičů – i těch dobrovolných – znamená důležitou odpovědnost. Shrnuto podtrženo, někdy je i zapotřebí opustit pracoviště. Být hasičem, to není žádný koníček, kterému se věnujete jen po práci nebo o víkendu – hořet může vždy a všude. Samozřejmě je vhodné to předem probrat se zaměstnavatelem. V mém případě to kupříkladu není žádný problém. Když najednou vyskočím, protože se spustí pager, všichni vědí, kam mířím. A hlavně ve vesnickém prostředí tomu vlastně i každý rozumí. Hlavně proto, že většina lidí je beztak členem hasičského sboru. Ve městě je to možná jinak. Mimochodem, jako velitel místní jednotky jenom permanentně nehasím. Velká část mé práce spočívá v papírování. Řekl bych dokonce, že v pořádně velkém papírování. (smích)
Jako velitel místní hasičské jednotky máš při zásahu nejvyšší rozhodovací pravomoc. Znamená to, že velíš hasičům, kteří jsou částečně dvakrát starší než ty. Není někdy těžké zjednat si respekt?
Vůbec ne. Lokální hasičský sbor volí velitele jednotky především proto, že mu v tomto ohledu důvěřuje, jinak by to celé nemělo příliš smysl. Při zásahu bych si ale taky nikdy nehrál na ředitele zeměkoule podle hesla: „Já jsem boss, já rozumím všemu nejlíp!“ Jde tu především o následující: starší hasiči už mají za sebou spoustu zásahů a umějí proto situaci často velmi dobře odhadnout. A mají taky mnohem spíš potřebný klid a mladší někdy trošku brzdí, když se ženou do akce hlava nehlava. Mladí hasiči jsou důležití, ovšem starší jsou přinejmenším stejně nepostradatelní, protože dorůstající generace může těžit z jejich zkušeností. Je jasné, že v případě sporu bych měl poslední slovo a mohl bych prosadit svoji vůli. Jenže spory, v horším případě mocenské hrátky, by byly při akci absolutní chybou.
Když už padla zmínka o nové generaci: v některých obcích, hlavně v řidčeji osídleném východním Německu, bylo opět nutné zavést profesionální hasičské sbory, protože se již nenašlo dost členů do dobrovolného hasičského sboru. Co tomuhle trendu říkáš?
Tak předně něco podobného tady ve svém okolí nepozoruji – tedy doposud ne. Máme ještě stále dost lidí, takže existence našeho sboru je v dalších letech zajištěna. Zároveň se nám ale situace zkomplikovala. Největším problémem není najít hasičský dorost. Mnohem složitější je mladé lidi také udržet. To ale nesouvisí s tím, že by jim najednou došla chuť anebo že by se staly večírky rázem zajímavějšími. Jde o to, že řada schopných hasičů se po škole stěhuje pryč – kvůli vyučení či studiu. A ti pak samozřejmě chybějí.
O tom svědčí, ačkoli trochu extrémně podaný, i reklamní slogan: „Představ si, že hoří – a nikdo nejde hasit“.
Přesně! A to si musíme zcela jasně uvědomit: požár se může přihodit každému. A pak každý samozřejmě doufá, že ho někdo přijde uhasit. Jenže když každý neustále doufá v někoho jiného, pak nakonec možná nedorazí vůbec nikdo. Mnohem lepší by přece bylo, kdyby všichni pocítili odpovědnost a táhli za jeden provaz, když – obrazně i doslova – někde začne hořet. Jde přece i o žitou formu společenství.
