„Stále znovu k moři!“
Johanna Veller z dolnosaského Worthu si zorganizovala svůj oddechový čas po skončení střední školy trochu jinak. Rok bydlela na poloostrově Westerhever v bývalém strážním domku majáku v národním parku „Šlesvicko-holštýnské Mělčinové moře“. Mezi prohlídkami mělčin a sčítáním ptáků se naučila především dvě věci: samostatně organizovat a dobře plánovaně nakupovat.
Uprostřed přírodní rezervace, daleko od civilizace
Frčet na kole přes hráz s větrem v zádech a svěžím vánkem v obličeji je ryzím snem nejednoho aktivního rekreanta. Pokud se to ale celé stane nutností a navíc k tomu patří ještě přívěs plný potravin a dostaví-li se navíc déšť, sníh a náledí, pak už to celé tak zábavné není. „Každotýdenní návštěva supermarketu se stala komplikovanou záležitostí,“ referuje dvacetiletá Johanna. „Osmnáct kilometrů tam a osmnáct zpátky, ze dne pak už mnoho nezbylo. A když najednou zjistíte, že jste zapomněli na mléko, je to k vzteku.“
Auto k dispozici žádné, vzdálenost od nejbližšího obydleného místa dvacet kilometrů a jako společnost pouze dva spolubydlící: Kdyby Johanna předtím věděla, jaké těžkosti s sebou ponese pouhé obstarání litru mléka, pustila by se i tak do civilní služby? „V každém případě! Třináct měsíců na majáku byla skvělá doba a to nejlepší, co jsem mohla udělat,“ shrnuje Johanna svoji civilní službu v Národním parku „Šlesvicko-holštýnské Mělčinové moře“ na poloostrově Westerhever, během které bydlela v bývalém strážním domku majáku.
Racek stříbřitý nebo pisila čáponohá?
Každé dva týdny bylo na programu sčítání ptactva. Neboť vývoj populací ptáků se má dokumentovat a srovnávat po dobu několika let. Je ale zaměřené zvíře racek chechtavý, racek stříbřitý, racek mořský nebo pisila čáponohá? „Některé druhy vypadají docela podobně,“ vypráví Johanna. „To tam pak člověk sedí se svým dalekohledem, pozoruje louky a písčiny, a když sedí pták ještě v nevýhodném úhlu, je často velmi těžké jej určit.“ Přiznává, že si na začátku nebyla často jistá, ale časem se z toho stala rutina. V létě byly kromě toho na programu také prohlídky mělčin a aktivity spojené s PR.
Když stoupne voda...
S majákem samotným měla Johanna naopak společného jen málo. Milovníci starých námořnických povídek musí být na tomto místě zklamaní. Klasického strážce majáku, který ve větrovce a s lampou v ruce žije na věži svůj osamělý život, už dnes nenajdete. „Všechno je řízené počítačem,“ vysvětluje Johanna. Maják sloužil především jako orientační bod při procházkách po mělčině. A během přílivu získal na zajímavosti jako místo, které by člověku poskytlo záchranu.
Během Johannina pobytu byl poloostrov Westerhever několikrát opravdu obklopen vysokou vodou a přílivové vlny se dostaly povážlivě blízko k domu. „Je to svým způsobem strašidelné,“ přiznává Johanna. „Protože pak dostanete pocit, že jste zcela odtrženi od světa. A najednou vás začnou napadat myšlenky jako: A co bude, kdyby se teď něco stalo?“ V nouzové situaci by se to zcela bez problémů neobešlo. Ti, kteří tam dělají civilní službu, se z majáku pryč nedostanou, ovšem ani pobřežní stráž se k nim jen tak lehce nedostane: pro větší lodě je zaplavená oblast příliš mělká, nafukovacímu člunu leží v cestě plno plotů s ostnatým drátem. Takže by řešením v případě nouze byl motorový člun nebo helikoptéra.
Johanně přijde vlastně nesmyslné malovat čerta na zeď. „Extrémní příliv trvá šest, sedm hodin. Je tedy spíše nepravděpodobné, že právě v této době spadne někdo ze schodů nebo že bude nutně potřebovat pomoc zvenčí. Přesto mě ale pokaždé přepadne pocit úzkosti, když začne stoupat voda.“ Naštěstí se ale během její civilní služby nic nepřihodilo.
Přání budoucí profese potvrzeno
Přes občasné přílivové vlny a relativní osamělost přišlo Johanně po třinácti měsících civilní služby těžké vrátit se domů do každodenního života. Samozřejmě bylo pro ni fajn vidět opět rodinu a přátele. Přesto se jí stýská po spolubydlících a také jí chybí maják, šumění moře a pohled do širé dálky. Její rodiště sice také leží spíše v idylické venkovské krajině, ale přesto pro ni návrat znamenal malý kulturní šok. „Ať už se podívám kamkoli, stále mi ve výhledu brání domy nebo stromy,“ stěžuje si Johanna. „Toho jsem si nikdy předtím nevšimla. Kromě toho mi moře chybí mnohem více, než jsem si myslela.“ To poslední bude pravděpodobně důvodem, proč začala studovat v přímořském Kielu. Johanna studuje obor „fyzika zemského systému: meteorologie-oceánografie-geofyzika“. Že by pozdní následky doby strávené na Westerheveru? „Ano a ne,“ myslí si Johanna. „ K oceánografii a ochraně pobřeží mě to táhlo tak jako tak. Civilní služba mě v tom ale utvrdila.“
Co přesně chce v budoucnu profesně dělat, Johanna ještě neví. Faktem ale každopádně zůstává, že kdyby jí byli nabídli, že si tehdejší pobyt na Westerheveru může prodloužit, okamžitě by to byla přijala. Především kdyby zůstalo ve stejné sestavě i společné bydlení. Také si dovede představit, že by ještě jednou vykonávala podobnou činnost, klidně i hodně daleko od civilizace. „Musela by to být ale práce u moře,“ říká Johanna. „Nemyslím si, že bych mohla žít v horách, například na meteorologické stanici na Zugspitze [nejvyšší hoře Německa. Pozn. redakce]. Táhne mě to k moři, zas a znovu k moři!“