Job

„Proč vlastně nemyslet utopicky?“

Foto: © Janika RehakFoto: © Janika Rehak
Lennart Onken kandidoval do německého parlamentu už v 19 letech. Foto: © Janika Rehak

Maturita, práce pro charitu, ve volném čase hodně sportu a přihláška na univerzitu: až do tohoto okamžiku se život Lennarta Onkena (19) ze severoněmeckého města Soltau nijak zásadně neliší od života jeho vrstevníků. Jenže v Lennartově životopise najdeme ještě jeden nezvyklý bod: kandidát do německého parlamentu v roce 2013. Autorka jádu Janika Rehak si povídala s Lennartem Onkenem o jeho zkušenostech z předvolební kampaně, o důležitosti utopických myšlenek a také o tom, proč ho nakonec ani tolik nezklamalo, že se poslancem nestal.

Není člověk v 19 letech ještě moc mladý na to, aby se stal poslancem parlementu?

Na politiku člověk nemůže být nikdy příliš mladý. Podle mne je důležité, aby se v politice angažovali právě mladí lidé. Koneckonců jde přece i o naši vlastní budoucnost. Proč se tedy aktivně nepodílet na jejím utváření? Kromě toho si myslím, že zrovna relativní nezkušenost nemusí být nutně nevýhodou. Může být i plusem.

To je zajímavý pohled. Můžeš to vysvětlit blíž?

S věkem sice přichází zkušenost, jenže samozřejmě to také znamená negativní zkušenost. Můžeme to nazývat realistickým přístupem, ale je třeba si dávat pozor, aby to neskončilo deziluzí. Lidé v životě zažívají mnoho porážek a jejich nápady někdy úplně přirozeně krachují. Takže se lze na věc dívat i z druhé strany: čím více podobných negativních zkušeností máme, tím také získáváme silnější přesvědčení, že mnoho věcí prostě nejde. Člověk si myslí, že rozumí tomu, jak svět funguje. Domnívá se pak také, že přesně pozná , co všechno se už od začátku jeví jako nemožné. Věřím, že čím je člověk mladší, tím větším idealistou je a podle toho také nastavuje svá očekávání výše. Proč neuvažovat tak trochu utopicky? Samozřejmě vím, že řada idealistických nápadů nikdy nemůže být zrealizována. Politika funguje na základě kompromisu a strany se většinou potkávají někde uprostřed. Svou pozici pro vyjednávání ale lze přece už od počátku nastavit trochu výš. A kromě toho má nízký věk ve straně Levice (Die Linke) jednu velmi praktickou výhodu: vaše jméno nemůže být spojováno s východním Německem a třeba i možnou osobní propojeností s tajnou službou Stasi v minulosti.

Studuješ na univerzitě v prvním ročníku, nechybí ti vhled do pracovního světa, který politik potřebuje?

Nemá vlastně každý člověk jen velmi omezený vhled do pracovního života? Učitel zná práci učitele, taxikář zná činnost taxikáře. Jak ale opravdu vypadá běžný den toho druhého člověka, o tom mají oba jen velmi omezenou představu. Jasně, práce a vydělávání peněz jsou v životě důležitými aspekty, pro mne ale hraje velkou roli také seberealizace. Přece musí být možné ještě něco víc, říkám si vždycky idealisticky.

Bundestagswahlplakat von Lennart Onken, © DIE LINKE Niedersachsen

V předvolební kampani ses na rozdíl od ostatních kandidátů nikdy neobjevil v obleku. Jak na tebe lidé obecně reagovali?

To s tím oblekem bylo moje zcela vědomé rozhodnutí. V běžném životě zkrátka nejsem člověk, který by nosil oblek. A tak jsem se ani nesnažil působit seriózně skrze oblečení, ale spíše tím, co říkám. Mělo to docela úspěch, ačkoli mi někteří vyčítali, že se tím podbízím mladým voličům. To ale nikdy nebyl můj cíl, chtěl jsem zkrátka vystupovat autenticky. Mám pocit, že celkově nebyl můj věk žádnou skutečnou překážkou. Samozřejmě jsem se potkal i s těmi, kteří mi bez obalu řekli: „To, co říkáš, se mi líbí, ale nemůžu tě prostě volit, jsi moc mladý.“ Co mě zpětně docela mrzí, je to, že jsem právě spoustu mladých voličů neoslovil svým přístupem tak, jak by si to býval přál. Když jsem se s nimi bavil, narazil jsem často zrovna na onu zmiňovanou deziluzi. Bylo to takové tiché akceptování okolností: „Nic se přece nedá změnit!“

Nakonec ses do parlamentu nedostal, jsi zklamaný?

Jasně, trochu ano. Investoval jsem do toho spoustu času a práce a nic z toho. Na druhé straně je možná celkem dobře, že jsem teď ještě nebyl zvolen. Tohle téma bude znovu aktuální nejdřív za čtyři roky. Takže mám ještě čtyři roky času na to, abych se dál rozvíjel a možná obrousil některé hrany – samozřejmě bez toho, aby se vzdal svých ideálů. Možná si navíc najdu nějakou aktivitu nebo nějakou organizaci, kde budu moci realizovat své nápady nezávisle na politice.

A na závěr se vraťme ještě jednou k utopii: kdybys mohl něco změnit na německé společnosti, co by to bylo?

Uf, nápadů bych měl spoustu. Musím se vážně rozhodnout jen pro jednu věc? Rozhodně bych změnil legislativu pro cizince, hlavně azylové právo. Jen si to představte: lidé opustí svůj domov, protože tamější život již pro ně není možný, někdy jsou dokonce v ohrožení, možná obětují svoje poslední peníze, aby se dostali do Evropy, na útěku si leccos prožijí a mohou v některých případech mluvit o štěstí, že se nepotopili v přeplněné lodi. A když konečně dorazí do cíle, nacpou je nejdřív do nouzových zařízení a nejsou tu vůbec vítaní. Z místních čiší jedině nedůvěra, často i nijak neskrývaný rasizmus. Tak to přece nejde! V Německu je na mnoha místech skrytý rasizmus a proti tomu musíme něco dělat. V předvolební kampani to byl pro mne mimochodem někdy docela velký problém, když ke mně někdo přišel a zeptal se, co zamýšlím podniknout „proti cizincům“. Nejraději bych se byl otočil a nechal dotyčného jen tak stát. Tady pro mne opravdu končí legrace.

Lennart Onken se narodil v roce 1994. Po maturitě absolvoval roční dobrovolnou službu v památníku (dřívějším koncentračním táboře) Bergen-Belsen. O politiku se začal zajímat již brzy, od roku 2009 začal sbírat své první politické zkušenosti jako mluvčí svazu Levicová mládež (Linksjugend). V roce 2013 ho dolnosaský volební okrsek Rotenburg-Heidekreis nominoval jako kandidáta do Spolkového sněmu a získal necelá čtyři procenta hlasů. Dnes se pohybuje mezi okresem Heidekreis, kde se věnuje politice, a svým novým domovem v Lipsku, kde studuje kulturologii.

Rozhovor vedla Janika Rehak
překlad: Martina Fejfarová

Copyright: jádu / Goethe-Institut Praha
leden 2014

    Nová generace politiků

    Politici se v České republice těší menší úctě než uklizečky – tedy přinejmenším dle průzkumů veřejného mínění. Politické strany si zase stěžují na očividný nedostatek nastupující generace. Mladí politici se ovšem objevují: naděje současné i budoucí politiky. jádu pár z nich vyzpovídalo v této sérii portrétů, která vzniká ve spolupráci s týdeníkem „Prager Zeitung“.

    #1 Tradice zavazuje - Tereza Procházková / KDU-ČSL

    #2 Můj táta (a) Klaus - Martin Pánek / Svobodní

    #3 „Proč vlastně nemyslet utopicky?“ - Lennart Onken / DIE LINKE  („Levice“)

    #4 Objev pomalosti - Matěj Stropnický / Strana zelených

    #5 Poslankyně bez nálepky - Markéta Adamová / TOP 09

    #6 Touha být pirátem - Ivan Bartoš / Pirátská strana

    #7 Do boje v evropských volbách vyráží Vietnamec - Nguyen Cong Hung / ODS

    #8 Jak vypadá Evropanka? - Anna Pospěch Durnová / Strana zelených

    #9 Ještě Evropa a potom pryč - Kateřina Konečná / KSČM

    #10 Vysněná práce: poslanec - Dennis Hasselmann / CDU (Křesťanskodemokratická unie Německa)

    Témata jádu

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Rychleji, výš, dál
    Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...