Budík na šest ráno a číst si
Petr Král žije ve světě knih. Splnil si svůj dětský sen. Před dvanácti lety založil antikvariát v srdci židovské čtvrti v Boskovicích. V policích tam nyní důstojně stojí na osm tisíc knížek. Většinu z nich Král přečetl a téměř o každé z nich dokáže povyprávět.
Kdy Vás knihy zlákaly?
Už v pěti letech mně vadilo, že má starší sestra umí číst a já ne. Prohlížel jsem si komiksy a zajímalo mě, co tam bylo napsáno. Číst jsem se naučil, když mi bylo šest. Jezdívali jsme s rodiči na výlety do Brna, Prahy a větších měst a já tam chodil do antikvariátů a za skromné kapesné jsem si kupoval knížky. Čtení mě fascinovalo. Od šesti let čtu v podstatě doteď.
Co jste četl v šesti letech?
Začal jsem dětskými komiksy, pak následovaly verneovky a májovky. Dal jsem si závazek, že za den přečtu 50-100 stránek Julese Vernea, což bylo v šesti letech těžké. Ale dodržel jsem to. To mi asi nikdo neuvěří, ale když jsem byl starší a chodil jsem do základní školy na osmou ráno, natočil jsem si budík na šest, abych mohl ještě hodinku před tím, než půjdu do školy, číst.
Je těžké založit antikvariát? Jak jste se na to připravoval?
Když mi bylo kolem čtyřicítky, jednoho krásného dne jsem se rozhodl, že nastal čas splnit si svůj dětský sen. Vůbec jsem neměl tušení, jak antikvariát funguje. Tak jsem projel během dvou tří měsíců nejbližší antikvariáty v Brně, Prostějově a Olomouci a tam jsem strávil hodinu dvě a díval se, jak to evidují a co tam mají.
Bylo těžké sehnat první knížky?
Věděl jsem, že chci otevřít 1. května na svátek práce, tak jsem to řekl spoustě svých známých a ti vyřadili knihy, které měli doma dvakrát. I já jsem měl hodně dublovaných knih. Taky jsem si podal inzerát do boskovických novin, na který se mi ozvalo dost lidí z nejbližšího okolí. Materiálu na otevření tedy bylo dost, začínal jsem se zhruba třemi tisíci knihami. Dnes jich mám běžně sedm až osm tisíc.
Z jakých důvodů se lidé zbavují knížek?
Padesát procent knih přinášejí ti, kterým zemře příbuzný a oni po něm knihy podědí. Pak ale zjistí, že mají stejný titul v rodině třikrát. Dalších padesát procent se ke mně dostane kvůli stěhování z většího bytu do menšího, kde už není pro tolik knih místo. Málokdo sem přinese knihy, protože potřebuje peníze.
Čím je Váš antikvariát netypický?
Nemám tu jen knihy. Minimálně třicet let sbírám staré pohlednice, také tu nechybí známky, mince, bankovky, hodinky, hrníčky, gramofonové desky s muzikou ale i pohádkami, grafické listy, exlibris, obrazy, malé kusy nábytku. Já se tomu nebráním, proč tu nemít starou skleničku, hrníček, něco pěkného? Nejsou to starožitnosti, spíš sběratelské maličkosti. Plno antikvariátů se specializuje na určitý druh knih, třeba učebnice. Já tady mám všechno.
Narazil jste během těch jedenácti let na něco, co Vás překvapilo, co Vám bylo vzácné?
Je to strašné, ale já někdy koupím třeba osm banánových beden knížek, začnu to probírat a čtyři si dotáhnu domů se slovy: to přece nebudu prodávat, to si chci nechat. Jsou to třeba zajímavosti z Moravského krasu, kde se mi dostanou do rukou staré výtisky z konce 19. století a začátku 20. století od pánů Absolona a Wankela. Kdysi jsem dělal amatérského jeskyňáře, takže to beru jako studijní materiál. Taky si nechávám věci z historie města Boskovic a okolí, zajímají mě geografické místopisné knihy. Před asi pěti lety se mi povedlo získat archiválie a různé listiny s pečetěmi. Jsou tam podepsaní tehdejší páni z boskovického zámku Ditrichštejnové a Mensdorfové, zápisy o tom, že zapůjčují pole nebo prodávají nejrůznější věci. Jsou tam ještě doložení lidé, kteří žili v 18. století v židovské čtvrti, v textu nechybí ani vsuvky psané v hebrejštině. Tak z toho mám radost.
Co by nemělo ve správném antikvariátu chybět?
Tak to je vykládání na dvě tři hodiny! V žádném antikvariátu by neměli chybět moji oblíbenci, což jsou z Čechů Bohumil Hrabal a Ladislav Klíma, nesmím zapomenout ještě na Mňačka, Škvoreckého. Taky Vladimíra Škutinu, ten byl zavřený za prezidenta Novotného, protože o něm řekl, že je vůl. Podruhé jej zavřeli ještě za Husáka. Tyto knihy mi doporučovali za bolševika moji rodiče. Četli ty spisovatele, kteří mohli koncem 60. let částečně psát. Pak ale většina z nich skončila ve vězení, odešla do emigrace a nebo jim zakázali psát. Ze světových autorů pak musím připomenout Johna Steinbecka nebo Izáka Babela, jehož knihy jsou tvrdé, ale krásné. No a určitě Mika Waltari. Kdybych tady měl jeho Egypťana Sinuheta stokrát, tak to všechno během roku prodám. Já všechny knížky, co tu mám, čtu, takže pak zákazníkům můžu říct, o čem jsou.
Jak se časem měnil vkus čtenářů?
Když jsem začínal, četly se hlavně detektivky, ale to už neplatí. Stálice je Agatha Christie a potom moje oblíbené detektivky z Číny z 6. století o soudci Ti od Roberta van Gulika. Van Gulik byl Holanďan, který působil ve 20. letech 20. století na konzulátě v Číně a sbíral staré spisky. To, co z nich vyčetl, pak zapsal. Soudce Ti byla autentická osoba a každá z knížek vypráví o jeho dalším případu. Je tam zajímavý děj, ale také popis toho, jak soudní dvůr pracoval, jak to fungovalo na tržišti, jak lidé chodili oblečení, jaké dodržovali zvyky. Výborný!
Co se ještě změnilo za ta léta?
Hodně lidí se teď zajímá o technickou literaturu, ptají se po knihách o autech a motorkách třeba z období první republiky nebo z války. Začali sbírat veterány, nejen stará auta, ale i různých technických zařízení. Dokonce jsem tu prodal knížku z 20. let o čerpadlech. Boom nastal taky ve sběru rádií.
Přeje tato doba antikvariátům a knihám vůbec?
Je to špatné, doba se změnila, lidi sedí hodně na internetu, čtou knihy z čteček. A nejen to. Když je zajímá obsah knihy, často si pustí film na DVD. Ale film je jiné médium, navíc málokdy režisér dokáže zachytit to, co chtěl spisovatel popsat. Film je taky omezen časem, zatímco kniha se čte tři, pět, deset dní. Když člověk drží knihu v ruce, má to svoje kouzlo. Kniha má nějaký obal, člověk s ní může jet kamkoliv, nemusí být napíchnutý na baterku nebo elektriku, ke knížce potřebujete jen trošku světla. Ale kdo nečte, nevadí, neměli bychom jej nutit. Já viděl číst své rodiče a příklady táhnou, je to na rodině.