Job

Je dopoledne, mladý muž sedí sám ve společných místnostech námořnické misie v hamburské čtvrti Altona a píše zprávy na chytrém telefonu. Fiete Sturm si teď bude chvíli povídat s jedním námořníkem. Přijel včera a dnes taky na skok. Čeká na auto, které ho zaveze do přístavu. Pár hodin na pevnině. Postel, pod níž se nic nehoupe a nekývá. A potom zase zpátky na moře.

„To je námořnická romantika dneška,“ říká Fiete Sturm. Je jáhnem námořnické misie, kde námořníci můžou přespat a ve sklepním baru zařízeném nostalgicky námořnickým stylem se trochu rozptýlit zábavou. Je tu i obchod, kde se dá koupit drogerijní zboží a laskominy z Dálného východu. Mangový džus, krabí chipsy, instantní nudlová polévka z dovozu. Nejvíce tu přespávají Filipínci, toto zboží jim dává pocit domova.

Námořník, to je někdo, kdo bojuje s bouří a vlnami, je ošlehaný slaným větrem, objel celý svět, v každém přístavu má nějakou tu milenku a poutavě a ne úplně podle pravdy vypráví o dobrodružstvích na moři. Taková panuje představa o životě námořníků. Realita je ovšem diametrálně jiná. Když námořník v roce 2016 má nastoupit do služby, pak se vydá do přístavu – přesněji řečeno na letiště. Letadlem letí tam, kde ho potřebují. Šanghaj, Tokio, Hamburk nebo jiný přístav a jde se na palubu – a na ní pak posádka zůstává týdny a měsíce.

Vyplakat se na pevnině

V Hamburku pak spolek Německá námořnická misie Altona poskytuje „důstojné ubytování“ těm, kteří se ocitnou na pevnině. A kromě toho se tu mohou i vypovídat, a to jáhnovi Fietemu Sturmovi. Kromě jídla, postele a společnosti hodně námořníků, kteří zde nacházejí útočiště, totiž potřebuje i něco jiného, a sice: mluvit. Vyprávět, ukázat fotky dětí, vyplakat se, bědovat nebo si klidně i pořádně zanadávat. „Zpravidla nejde vůbec o to problémy zevrubně popsat nebo nabízet nějaké možnosti řešení,“ vysvětluje. Na to je prý moc málo času a zase tak moc se neznají. „Hodně z nich naprosto stačí to, že to, co mají na srdci, někdo bere vážně.“

Práce na nákladní lodi je totiž pořádná dřina: pracuje se 70 až 80 hodin týdně, dovolená se většinou proplácí. Domů se pak námořníci dostanou každých devět až dvanáct měsíců a to jen na pár dnů. Potom míří zase jinam na jinou loď. Kupříkladu filipínský námořník si tak přijde na 500 dolarů. To je základní plat, k tomu dostává proplacené přesčasy a dovolenou, takže si přijde až na asi 1000 dolarů. Většinu peněz námořníci posílají rodině domů: „Obětuju se pro rodinu,“ vysvětluje hodně otců svoji motivaci. Pro rodinu, kterou skoro nikdy nevidí.

Na širém moři jde tu a tam poslat i email. Facetime a skype jsou (zatím) nedostupné, kromě toho doba strávená na internetu stojí peníze, které se strhávají z platu. Kolegové rozhodně nejsou automaticky kamarádi: „Na některých lodích se námořníci neoslovují ani jménem,“ vypráví Fiete, „ale jen postavením nebo funkcí.“ Hrozí tedy osamělost. Na křižnících práce není tělesně nijak zvlášť namáhavá, sociální kontakty jsou poněkud rozmanitější. Přesto každý po skončení služby sedí sám ve své kajutě.

Středozemní moře jako emocionální zatěžkávací zkouška

Když se námořník se svými fyzickými a psychickými strastmi potřebuje někomu svěřit, může se v Hamburku obrátit na jáhna Fieteho. Ten ovšem zdůrazňuje: „Jmenujeme se sice námořnická misie. Ale žádnou misionářskou práci nevykonáváme.“ Jaké náboženství kdo vyznává – jestli vůbec nějaké vyznává, to tu nehraje roli. Ale vzhledem k tomu, že ve Středozemním moři se topí čím dál více uprchlíků, funkce duchovního pastýře pro námořníky je důležitější než kdy dříve. Jak křižníky tak nákladní lodě mají povinnost zachránit ty, které vidí. Ovšem často pozdě. „Některým námořníkům před očima umírají lidé,“ říká Fiete. „Ty situace se jim vryjí do paměti a pořád se vrací. Kdekdo z nich by se na moře nejraději už nikdy nevrátil.“ Námořnická misie námořníkům nabízí ale i zcela konkrétní pomoc, například když se lodní společnosti nedrží podmínek udaných ve smlouvě, vymáhání mzdy nebo zpozdného. Misie pak za námořníka jedná u odpovídajících orgánů nebo přímo u lodní společnosti, líčí Fiete.

Aby takový spolek mohl fungovat, je námořnická misie závislá i na příspěvcích. Odpoledne se tedy Fiete vydává na túru po restauracích v okolí, nechává v nich kasičku na příspěvky. Ty předtím polepil logem námořnické misie. Poté ho čeká schůzka v jiném námořnickém hotelu, v Hamburku mají celkem tři. Kooperace místo konkurence, to je základ všeho. „Máme hodně partnerů, s nimiž kooperujeme,“ popisuje Fiete, jak misie funguje.

Zpívající námořníci – pravdivé klišé

Když zrovna Fiete něco nezařizuje pro misii, vyřizuje ve své kanceláři s výhledem na přístav emaily a stará se o webové stránky. Nebo kontroluje prostory kolem domu i vevnitř, jestli v místnosti s kulečníkem, počítači nebo na zahradě není potřeba něco opravit. Zajde i do kostela, který k domu patří. Tam občas slouží mše. Dnes tu ale jen posbírá vyhořelé svíčky – a tři špinavé hrnky na kávu. Ale nechává ho to klidným: „Možná bychom tu měli vyvěsit ceduli, že v kostele se nemá nic konzumovat.“

Když se blíží podvečer, Fieteho pestrý pracovní den se chýlí ke konci a bar ožívá. Pije se, vypráví se, zpívá. „Námořníci milují hudbu,“ vypráví Fiete. Proto tu taky mají dvě erární kytary, na kterých se už hrály písně z dálných zemí. Nemá Fiete pak chuť sám někam vyjet? „Samozřejmě že rád cestuju,“ říká. „Ale momentálně se mám v Hamburku prostě moc dobře na to, abych dobrovolně někam jezdil.“ Dodává, že je rozhodně vzrušující poznávat jiné kultury, mentality a způsoby myšlení. Ale zatímco námořníci po pár hodinách musí zase jít, Fiete je rád, že může zůstat. Miluje svou práci. „Mám pocit, že v tom došel přesně tam, kam právě chci.“