Job

Hrstka návštěvníků se vždycky najde. Dva páry a několik starších žen sedí ve zbožném pohroužení v dřevěných lavicích chrámu sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí. Venku je ledově chladný, ale slunečný únorový den. Sluneční paprsky dovnitř do kostela nepronikají, zato chlad zalézá do všech koutů. Když Alberto Rocchini v barokních kulisách předčítá z Bible, stoupá mu od úst pára. Rocchini studuje teologii na Univerzitě Karlově a v současné době se připravuje na dráhu faráře. Neobvyklé na tom je jen to, že je to Ital, který náleží k Církvi československé husitské. A že káže německy. Každé pondělí v 17 hodin.

„Přicházejí především turisté,” říká trochu s lítostí v hlase při rozhovoru před bohoslužbou. Z těch mnoha Němců prý ale vždycky někdo chvíli posedí a naslouchá. Na kázání v italštině, která mívá Alberto Rocchini vždycky v pondělí po bohoslužbě v němčině, prý ale mnohdy nepřijde vůbec nikdo. Přesto se nezdá, že by se Rocchini musel v mikulášském chrámu cítit někdy osamělý. Dnes odpoledne se dveře neustále otvírají – skupina Asiatek v čepicích s bambulí a s rouškou přes ústa fotografuje barokní interiér, dvě mladé ženy z Rakouska přeruší svůj vzrušený rozhovor o zimním výprodeji, na okamžik zmlknou a při vstupu do chrámu se pokřižují.

Hledání vlasti

Náboženská obec Církve československé husitské využívá exkluzivní polohy chrámu na Staroměstském náměstí a nabídkou bohoslužeb v cizích jazycích se tak trochu snaží o vlastní propagaci. „Novohusité“ totiž tvoří spíše malou náboženskou komunitu. Při sčítání lidu v roce 2011 se k ní hlásilo pouze asi 40.000 Čechů a Češek. Tato církev vznikla v roce 1920 odštěpením od římsko-katolické církve. Čeští a slovenští duchovní požadovali tehdy modernizaci a odvolávali se přitom na českého reformátora Jana Husa. Vláda první Československé republiky založení této církve podpořila a doufala naopak v podporu z její strany při šíření své národní myšlenky.

Je Jan Hus v převážně římsko-katolické Itálii vůbec známý? Alberto Rocchini se směje: „Ne. Martin Luther ano, možná ještě tak Kalvín. Ale Jan Hus určitě ne.“ Dnes 41letý Rocchini už v mladém věku vystoupil z katolické církve. Připadala mu příliš konzervativní a autoritářská, „když šlo o to, jak by měl člověk žít“. S protestantismem se sám poprvé konfrontoval v Německu. Koncem 90. let studoval jeden semestr v Mohuči italštinu a historii. Potom přesídlil do oblasti Alto Adige (Jižní Tyrolsko) na severu Itálie, kde dříve trávíval se svou rodinou téměř každé prázdniny a už jako dítě tu přicházel do styku s němčinou. Později si našel místo učitele italštiny ve Vídni. „Hledal jsem novou vlast,“ vypráví. Rakouské hlavní město se však jeho novou vlastí nestalo. Nenašel tu zázemí, a tak o víkendech stále častěji jezdil do Česka. V Brně navázal různá přátelství a zalíbila se mu místní atmosféra, kterou popisuje jako „otevřenou světu“. V roce 2010 se Rocchini do Česka přestěhoval. I zde pracoval nejdříve jako učitel. Později začal studovat na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy. Když vypráví, zní to, jako by jednotlivé mezníky jeho dosavadního života byly spíše výsledkem různých náhod. V České republice měl prostě dobrý pocit, a proto se zde rozhodl zůstat.

Více možností pro kreativitu a dialog

„V hloubi duše jsem po takové cestě vždycky toužil,“ říká. Mluví tiše, v jeho hlase zní trochu melancholie, v přestávkách mezi řečí zamyšleně hledí stranou. Sklesle sedí na židli v prosté vedlejší místnosti kostela. Když pár minut po 17. hodině kráčí za zvuků varhan prostřední uličkou přímo k oltáři, není na něm už nic z předchozího rozpoložení znát. S úsměvem zdraví návštěvníky a pevným hlasem zanotuje ke zpěvu: „Tebe Bože chválíme...“ Na černém taláru se mu na prsou vyjímá vyšitý červený kalich. Husité kdysi požadovali, aby kalich během svatého přijímání nebyl vyhrazen pouze prelátům. Alberto Rocchini to vnímá jako symbol „demokratizace církve a víry“. Už čtyři roky studuje na teologické fakultě, ale kněžské svěcení mu ještě uděleno nebylo. Prozatím smí tento Ital sloužit pouze bohoslužbu slova, ale bez svatého přijímání. „Jsem na samém začátku své dráhy.“ Rozhodnutím pro toto studium se rozhodl také pro dlouhodobé spojení s regionem. Církev československá husitská totiž v jiných zemích neexistuje.

A i v České republice jsou věřící spíše v menšině. V běžném životě většiny lidí nehraje náboženství velkou roli. Jak se s tím Alberto Rocchini vypořádává? „Je to samozřejmě mnohdy frustrující, že jsou Češi vůči víře tak lhostejní. To je pro mě asi nejobtížnější aspekt mé zdejší práce,“ přiznává tento duchovní. Na druhou stranu to prý má ale také tu výhodu, že zdejší společnost je otevřenější a méně konzervativní než v jeho rodné Itálii. „Všechno se tu netočí jen kolem rodiny a je tu o trochu víc možností pro kreativitu a dialog.“

Během bohoslužby však začínající kněz zřejmě nechce podstupovat riziko spojené s kreativitou – přinejmenším dnes ne. Kázání je spíše všeobecné, aktuální společenské výzvy zůstávají stranou. „Poselstvím je vždycky nedělní evangelium. Ale někdy mluvím i na jiná témata – ta, která jsou právě relevantní,“ říká Rocchini. „Například nedávno došlo v Itálii k zemětřesení, tak jsem na tu situaci samozřejmě poukázal.“ Alberto Rocchini chce prý především přizpůsobovat bohoslužbu publiku. Potěšilo by ho, kdyby k němu kromě turistů chodili i Češi, kteří se chtějí učit německy. A možná se dozvědět i něco víc o Janu Husovi: „Mnoho lidí ví, že byl Jan Hus upálen, ale jeho myšlenky týkající se reformace většina lidí nezná.“