Job

Je pondělí v dětské nemocnici Motol v Praze, čas na loutkové divadlo. V rozlehlé chodbě v desátém patře jsou postaveny řady židlí, na kterých netrpělivě posedávají malí pacienti. Každých pár minut přijíždějí výtahem další. Je mezi nimi bledý chlapec, který se snaží strhnout si roušku z úst, i chlapec s holou hlavou, který má v hřbetě ruky zapíchnutou dutou jehlu. „Vzala sis tabletu?“, ptá se sestra holčičky v květovaném pyžamu, než ji posadí do první řady.

Děti jsou napjaté, dnes na ně totiž čeká mimořádné představení, zažijí premiéru. Divadelní kus, který za chvíli uvidí, se jmenuje Bleděmodrý Petr, stejně jako jeho hlavní hrdina, malý pes. Být malý a bleděmodrý, to není lehký psí osud. Poté co ho ostatní psi zapudili, vydá se Bleděmodrý Petr hledat štěstí do Ameriky. A už stojí tři loutkoherci před diváky, muž a dvě ženy. Přinesli si housle, keyboard, bicí, trumpetu. A kufr. Jakmile ho položí a rozloží, objeví se divadlo s barevnými kulisami. Děti ani nedutají, když se z kufru vynoří New York se Sochou svobody, pak zas loď na moři...

Herci Kryštof Míka, Hana Grančicová a Marka Míková s lehkostí střídají role. Obě ženy mají na sobě široce střižené kalhoty s laclem a obrovskými kapsami, z kterých vykukují loutky a rekvizity. Tu vytáhnou z kapsy kalhot proradného kocoura, pak zas hrozného pilouna, postrach moří. Během hry zažije Bleděmodrý Petr lecjaké ústrky, ostatní se mu posmívají, lžou mu a podvádí ho. Nakonec ale přece jen najde skutečného přítele, kapitána Jeffa, který ho vezme na svou loď a plaví se s ním k ostrovu modrých psů.

Během představení přiskočí Marka Míková vždy znovu ke keyboardu, rozehraje klávesy, zpívá a přitom se dívá zpříma do dětských obličejů. Je nejen režisérkou půlhodinového představení, ale především zakladatelkou neziskového projektu Loutky v nemocnici. Nápad si přivezla z Německa. Vystudovanou dramaturgyni a režisérku požádal v roce 2002 loutkoherec Ottokar Seifert z Ravensburgu o spolupráci. Když totiž trávil delší dobu v tamní klinice, napadlo ho zahrát nemocným dětem loutkové divadlo. Marka Míková, která je též hudebnicí, herečkou a autorkou dětských knih, mu vyhověla a přijela. Pomohla najít vhodná témata, zkomponovala hudbu, inscenovala představení. Češka a Němec pak spolu hráli divadlo pro děti v klinikách v Ravensburgu a Stuttgartu. K velké radosti malých diváků.

Po návratu se Marka Míková rozhodla pokračovat v Čechách. Vše začalo v Praze v roce 2005 s týmem čtyř lidí. Dnes se na projektu podílí již čtrnáct umělců v Čechách a čtyři na Slovensku. Jejich angažmá finančně podporují soukromí dárci, město Praha a Ministerstvo kultury.

Dějí se minizázraky

Loutkoherci navštěvují pravidelně nemocnice, psychiatrické kliniky a ozdravovny ve čtrnácti městech. Většinou chodí od pokoje k pokoji přímo k nemocným na lůžku. Podle toho, jak se daří malému pacientovi, zimprovizují herci vhodný divadelní kousek. Někdy je to krátká pohádka, jindy zase skáče loutka po přikrývce a povídá si s dítětem. Když je třeba odebrat krev nebo vyměnit obvaz, umělci decentně představení ukončí. „Divadlo se nemusí odehrát celé, nečekáme na potlesk“, vysvětluje Marka Míková. A přesto se dějí minizázraky, jak říká. Děti začnou s loutkou mluvit o své nemoci, některým se po tvářích koulí slzy, jiní začnou nesměle zpívat. „Loutkohra a hudba otevírají nitro, osvobozují od strachu a pomáhají zapomenout na bolest“, říká a dodává: „S námi a s loutkami se děti mohou uvolnit. Nejsme lékaři ani zdravotní sestry, jsme komedianti.“

Na začátku si museli zaměstnanci v nemocnicích na loutkaře zvykat, některým lékařům vadili. Jeden z nich kdysi dokonce Marku Míkovou vyhodil z nemocničního pokoje, vzpomíná herečka na chodbě onkologického oddělení v Pražské klinice Motol. To se během let změnilo a vznikla plodná spolupráce. Loutkové divadlo totiž podporuje a doplňuje terapii, někdy dokonce i diagnózu. Marka Míková vypráví příběh malé Kateřiny, která měla rakovinu a odmítala chodit. Lékaři nemohli přijít na to, jestli nemůže nebo nechce. „Přišla jsem tedy se svým žabákem Kvákem, který uvízl mezi dveřmi a volal o pomoc. Holčička vstala a zachránila ho“, vzpomíná umělkyně s dojetím a již klepe na dveře prvního pokoje, divadelní obchůzka začíná. Děti, které musí ležet v posteli, zažijí momenty štěstí.