Job

Jak synové vietnamských emigrantů přivezli do Hanoje pouliční módu

Anton a Honza nemají čas. Neustále zvoní jednomu z nich mobil. Asistují dělníkům, kteří se v rozestavěném obchodě proplétávají mezi prvními zákazníky. Instalují světla, dávají pokyny. Mezi stěhovacími kartóny čekají na výplatu zaměstnanci v křiklavě barevných teniskách a brýlích s obrovskými, černými obroučkami.

Dvojčata Anton a Honza otevírají prozatím největší ze sedmi poboček svého úspěšného obchodu s pouliční módou: Boo citi má být centrálou se dvěma obchody, kavárnou a kancelářemi pro designéry a kreativce. Na letácích stojí slogan „From dream to reality“, a v tomto případě to platí vrchovatě. Neboť Anton se ve skutečnosti jmenuje Viet Anh, Honza Viet Hung a jejich sen se zhmotňuje v hlavním městě Socialistické republiky Vietnam.

Oba bratři odjeli před dvaceti lety se svými rodiči do Prahy, absolvovali tady základku a gympl a dostali české přezdívky. Rodiče se vrátili zpátky do Hanoje a Honza se spíš než střední odborné škole začal věnovat skejtu. „Měli jsme štěstí, že nám rodiče vždy nechávali svobodu,“ říká Honza při obědě v pouličním stánku. Připomíná, že v tradičně založených vietnamských rodinách to nebývá zvykem a smáčí smažené tofu v silně aromatické krabí omáčce.

Skejťáci pod přísným dohledem Lenina

Po dvou letech se však otec – českou přezdívkou také Honza a jeden z nejaktivnějších členů hanojské Společnosti vietnamsko-českého přátelství – začal obávat o budoucnost svých synů a povolal je zpět do staré vlasti. Nejdříve přijel Viet Anh, který se mezitím inspiroval svým bratrem a který jako jeden z prvních začal pod přísným dohledem sochy Vladimíra Iljiče Lenina v hanojském parku Công viên Lê Nin předvádět triky na prkně. Na rozlehlé pláni se ve večerních hodinách setkává stále více fotbalistů, skejťáků i pouličních tanečníků. Ti v silně přelidněné Hanoji, jež se dusí ve výfukových plynech, jen obtížně hledají vhodná místa pro své koníčky. Anton rychle zjistil, že v třímilionové metropoli není kde nakupovat nová prkna ani pouliční módu. Když o rok později přijel Honza, půjčili si bratři od otce peníze a chybějící obchod si otevřeli sami: jmenuje se Boo a jeho logo tvoří profil krávy.

„Chtěli jsme dát mladým Vietnamcům nový impulz, jak módní, tak myšlenkový,“ říká hubený třicátník Viet Anh, který se občas zarazí a ptá se po správném českém výrazu. Dnes má na sobě stoprocentně bavlněné tričko vlastní značky Bò Sữa: Stojí na něm vietnamské slovo pro já, srdce a kapka vody. „Lze to vnímat buď jako vodu, tedy symbol pro přírodu, nebo jako zemi, tudíž vietnamskou vlast,“ vysvětluje Honza s téměř dokonalým pražským přízvukem. Bratr Anton přikyvuje, brčkem saje poslední kapky zeleného čaje s ledem a prozrazuje, proč je právě toto tričko příznačné pro činnost podniku. „Chceme Vietnamcům otevřít oči pro věci, na které zatím vůbec nemyslí: ochrana životního prostředí, společenská zodpovědnost a také hrdost na Vietnam.“

Důležitější věci než peníze

Když v roce 2003 otevřeli první Boo Skateshop, startovala ve Vietnamu éra ekonomického růstu. V ulicích dříve ospalé Hanoje dnes rostou vysoké skleněné budovy a nákupní centra jak houby po dešti a blikající billboardy zahraničních značek bojují o pozornost s propagandistickými plakáty socialistické strany. Dorůstá generace dětí stále širší střední vrstvy a právě tito teenageři si oblíbili značku Bò Sữa. „V překladu znamená něco jako kraví mléko, tedy produkt právě oné krávy z loga prvního obchodu.“

Bò Sữa má dnes zhruba sto zaměstnanců, podporuje vietnamskou pobočku světového fondu na ochranu přírody (WWF) a vietnamské centrum pro vzdělávání o ochraně přírody (EVN). „Hlavní proud vietnamské společnosti má dnes pouze jeden cíl: vydělat co nejvíce peněz. Existují ale i důležitější věci,“ líčí svou vizi Viet Anh. Pro řadu zákazníků se přitom jedná o zcela cizí hodnoty a stane se, že když někdo dostane v obchodě Bò Sữa svůj nákup do ekologické papírové tašky, vyžaduje v tropickém dešti osvědčené igelitky. Viet Anh i Viet Hung vědí, že je čeká ještě dlouhá cesta. Na ní si jednou chtějí splnit i další sen: „Rádi bychom někdy otevřeli obchod v Čechách. Aby také Češi viděli, že my Vietnamci dokážeme vytvářet jedinečné oblečení a ne jen padělky západních značek.“