Job

Média, která si zasloužíme?

Česká a německá žurnalistika

Foto (Ausschnitt):  Verbraucherzentrale Bundesverband, CC BY 2.0V Česku se v souvislosti s žurnalistikou už nějakou dobu mluví o poklesu novinářské etiky, zvýšené senzacechtivosti a stírání hranice mezi bulvárními a veřejnoprávními médii.

Takzvaný hyenismus se dal dobře pozorovat například v květnu 2011 v souvislosti s kauzou někdejšího ředitele Mezinárodního měnového fondu Dominiqua Strausse-Kahna. Média se v drtivé většině případů nezabývala podružnou otázkou presumpce neviny údajného násilníka a veřejnost masírovala titulky jako "Odvahu! slyšel sexuchtivý Strauss-Kahn po návratu do Francie" (tyden.cz) nebo "Video z cesty hanby. Tak chodí prominenti do vazby" (aktualne.centrum.cz). Ptala jsem se – je to normální? Platí obdobná praxe i v západních zemích? Kde s takovou skončíme za dvacet, třicet let? O pár týdnů později jsem dostala příležitost nahlédnout do zákulisí německé žurnalistiky a získat tak odpověď na část svých otázek.

Screenshot: aktuálně.cz, 17. května 2011

„Německý novinář za den napíše zpravidla jeden článek. Ten čas je minimální pro důkladnou rešerši a kvalitní přípravu textu,“ odpovídá na moji otázku vedoucí redakce zahraniční politiky v Süddeutsche Zeitung Stefan Kornelius, a já nemohu věřit svým uším. V redakci většiny českých deníků by něco takového nebylo možné – řada ze žurnalistů tu denně sepíše kolem čtyř článků, tudíž na důkladné vyhledávání informací a ověřování zdrojů nezbývá čas. Výsledkem jsou často nepřesné až mystifikující informace, které v tom „lepším“ případě způsobí pouze dezorientaci, v tom horším s sebou nesou i jednání na základě chybných zpráv. Na vině zavedené praxe je i ekonomická situace většiny redakcí. S krizí se však potýkají i v Německu (která tkví kromě jiného v silném soupeři internetu). „Není to nic strašného, ale problémy máme. Stejně jako všechny další noviny v zemi,“ připouští Kornelius.

Přesto mi však nepřipadá, že by se nejčtenější seriózní deník Německa musel omezovat. Procházím řadou redakčních místností, ve dvanáctém poschodí výškové budovy panuje čilý ruch. Každý, zdá se, někam telefonuje, cosi si zapisuje nebo pospíchá do terénu. Jsou to desítky lidí. Před černou budovou stojí řada služebních automobilů, každou chvíli do nich někdo nasedne a odjíždí pryč. Oproti tomu v Česku zasáhly škrty ty nejdůležitější žurnalistické nástroje – omezily se hovory, do terénu se vyjíždí minimálně. K rešerši tak zbývá jen internet a vlastní nadšení. To ale spolu s mizivým platem a nízkou společenskou prestiží většinou není kdovíjaké. Dvanáctou příčku, na které se profese novináře v posledním průzkumu prcovního trhu umístila, předstihlo i takové zaměstnání jako je soukromý zemědělec.

Foto (výřez):  Jorge Díaz (xurde), CC BY-SA 2.0
Süddeutsche Zeitung: „nejčtenější seriózní deník Německa“. Foto (výřez): Jorge Díaz (xurde), CC BY-SA 2.0

Na rovinu a bez okolků

„Diváci si to tak přejí. Odpovídáme pouze na vkus veřejnosti.“ To jsou oblíbené fráze šéfredaktorů, kteří – bez ohledu na Česko či Německo – obhajují obsah tisku. Úroveň médií je zkrátka taková, jakou vyžadujeme. Oni nic, oni muzikanti. To společnost. Má, co si zasloužila.

Takhle jednoduché to ale není. Média ovlivňují veřejné mínění a určují, co budeme považovat za důležité a co ne, o které události se dozvíme a o které nikoli. V tomto mají redaktoři za masy lidí odpovědnost. Někteří dokonce považují tisk za jeden ze základních pilířů demokracie, za prostor ke svobodné diskusi a vyjádření názorů. V tomto smyslu média prokazatelně slouží veřejnému zájmu, nelze však popřít, že jsou soustavně nucena podporovat také zájmy soukromé. Vliv inzerce je v dnešní době obrovský a každý ví, že noviny nejlépe prodávají sexuální skandály celebrit, krvavé vraždy a účelově emotivní texty. To vše proniká v poslední době také na stránky takzvaně seriózních novin, kde se začíná objevovat více otazníků a vykřičníků než je nezbytně nutné. A tento fakt nelze svést na ekonomickou krizi či nízký příjem novinářů.

Bulvární tisk vždy v prodejnosti vysoko převyšoval ostatní noviny, a to nezávisle na to v jakékoliv evropské zemi. Může se zdát, že v Německu i v Česku by tak mohlo něco být na řečech o pouhé odezvě médií na (ne)vkus veřejnosti. Pokud ale novináři trpí takzvaným stádním syndromem, tak tím pádem podceňují etické principy, které určují žurnalistickou profesi. Český publicista Bohuslav Blažek dokonce před časem napsal, že bulvár působí jako magnet, ke kterému všechna média nevyhnutelně směrují.

Jak z toho ven?

Foto (výřez):  Verbraucherzentrale Bundesverband, CC BY 2.0

Hajo Schumacher: „K čemu ještě žurnalismus?“ Foto (výřez): Verbraucherzentrale Bundesverband, CC BY 2.0

Četla jsem už desítky článků, které zasvěceně radí, co se současnou krizí žurnalistiky. Německý novinář Hajo Schumacher v roce 2010 v německém deníku Süddeutsche Zeitung dospěl k názoru, že soudobá situace by mohla přispět k redefinování poslání médií v novém prostředí digitální éry. Optimistické. Pro tento účel zformuloval v diskusi s názvem „Wozu noch Journalismus?“ (K čemu ještě žurnalismus?) dvanáct bodů, jejichž platnost jistě nekončí na hranicích Německa. Jmenujme alespoň některé:

  • Novináři by si neměli hrát na nezávislé – nejsou jimi.
  • Transparentnost záměrů a cílů.
  • Rozšířit rešeršní možnosti.
  • Změnit aktuální praxi „giving voice“ – dbát víc na chytré a ne na hlasité.
  • Teoretická kontrola.

Pro českou a východoněmeckou postkomunistickou praxi, v níž byla média po dlouhá léta ostře cenzurována bych ještě ráda přidala odvahu. Odvahu uvědomit si, že žurnalistika hraje v dnešním světě důležitou roli, odvahu vážit si reportérů, posunout je výš na žebříčku společenské prestiže. Dát jim prostor k minimalizaci chyb, více prostředků a času k důkladné rešerši. Umět jim vyjít vstříc a uvědomit si, že to, co jim řeknu, už nemůže být použito tajnými složkami proti mně. Nebát se mluvit otevřeně a postavit se za svobodná média. Podporovat tisk, rozhlas i televizi a pochopit si, že už dávno nepatří k marxisticky chápané nadstavbě. Jak nedávno řekl český exprezident Václav Havel: „I když se v současné době stále více klade důraz na ekonomické aspekty kultury, je třeba vnímat především její stránky, které nejde vyčíslit.“ Ano, dobře plněné poslání novináře nelze vyčíslit.

Hanka Sedláková

Copyright: Goethe-Institut Praha
duben 2012

    Témata jádu

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Rychleji, výš, dál
    Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...