Job

Živá paměť

Foto: privat

Mladá Němka se v Olomouci stará o oběti nacismu

Osmnáctiletá Verena z Mnichova absolvuje po maturitě takzvanou dobrovolnou službu. V Olomouci pracuje v rámci projektu Živá paměť s lidmi, kteří trpěli za nadvlády národního socialismu.

Foto: privat
Verena s jedním z klientů. 85-letý Olomoučan byl během války nuceně nasazený na práci v Německu. Foto: privat

Verono, proč jsi nešla hned po maturitě studovat?

Rozhodně jsem chtěla po škole nejdřív absolvovat takzvaný dobrovolný sociální rok. Dobrovolnická práce mě vždycky hodně zajímala, ať už ve škole nebo v naší farnosti. Celé to spojit s pobytem v zahraničí je samozřejmě ještě o něco přitažlivější. Člověk pozná nové lidi a kultury. Přes známé jsem se dozvěděla o organizaci Aktion Sühnezeichen Friedensdienste(Akce mírového smíření). Její činnost mě velmi oslovila. Posílají totiž mladé lidi z Německa do zemí, které za nacistického režimu trpěly.

V čem přesně spočívá tvoje práce tady v Olomouci?

Spolupracuji s organizací Živá paměť, která se také stará o oběti nacismu. V rámci daného projektu navštěvuji staré lidi u nich doma, abych jim usnadnila běžné činnosti. Takže jim trochu pomáhám s úklidem, pečením nebo vařením, chodím jim nebo s nimi nakupovat a podobně. Nebo si s nimi prostě povídám - často se totiž stává, že jim chybí společnost.

Jak na tebe klienti reagují?

Vlastně jsem hodně příjemně překvapená. Funguje to opravdu dobře. Mám jen jednu klientku, se kterou tak úplně nevycházím. Je hodně kritická, třeba když u ní vysávám. Jinak se na práci těším každý den. Když mám umývat všechna okna, není to tak skvělé, ale je milé vidět, jakou pak z toho mají klienti radost. Jsou taky dost otevření a opravdu hodně se mnou mluví. Někdy mi taky ukazují svoje fotky. Příběhy, které mi vypráví, nejsou pokaždé veselé. Například když mi jeden z klientů řekl, že mu otce zabili v Osvětimi. To jsou chvíle, kdy člověk pořádně neví, co by měl odpovědět. Můžu je jen obdivovat, jak dnes pozitivně smýšlejí, a jak dobře umí s těmito smutnými tématy nakládat.

Bavíš se s nimi německy?

Ano, pokud to umí. Byla jsem překvapená, kolik z nich ještě umí mluvit velmi dobře německy. Pak mám dva klienty, kteří německy neumí. S těmi se bavím skoro jen česky. Když jde o jednoduché věci z každodenního života, nějak to funguje. Dokážu jim vyprávět, co jsem dělala o víkendu, nebo mi můžou říct, co dělali oni. Když mi vypráví delší historky, sice všemu nerozumím, ale jsou rádi za to, že jim naslouchám, i když se třeba jen souhlasně usmívám.

Kdy ses začala učit česky?

Když jsem se dozvěděla, že pojedu do Česka, absolvovala jsem v Mnichově začátečnický kurs. Pak jsem dostala nabídku na jednotýdenní intenzivní letní kurs v jihočeské Telči, který mi dost pomohl. V běžném životě už nemám skoro žádné problémy. Umím si objednat jídlo, jít si nakoupit atd. I s klienty, kteří mluví jen česky, je domluva stále lepší. Rozumím pokaždé o něco víc a dokážu toho i o něco víc říct. Ale často je to také tak, že češtinu vůbec nepotřebuji, protože je tu mnoho lidí, kteří umí německy, též mezi studenty. Mluví se mnou německy opravdu rádi. To by mě nikdy nenapadlo! Čeština je skutečně těžký jazyk, například z těch sedmi pádů jsem opravdu někdy dost zoufalá. Ale učím se to ráda a mám vždycky radost, když vidím, jak Čechy těší, že s nimi mluvím jejich mateřštinou, ačkoli většinou dělám docela spoustu chyb.

Foto: privat
Verena se za půl roku v Olomouci už cítí jako doma. Foto: privat

Proč ses vůbec rozhodla pro Českou republiku? Byla to tvoje volba?

Nejdřív jsem chtěla jet do Ruska. Pak jsem ale byla na jednom výběrovém semináři, kde se všechny země představovaly. Prohlédla jsem si Česko a řekla jsem si: „Proč vlastně ne?“ Vzpomněla jsem si na pár pěkných dovolených strávených v Česku. A taky jsem myslela na dědu, který je sudetský Němec a o Češích ještě pořád někdy nemluví zrovna v dobrém kvůli drastickému odsunu. A já jsem chtěla přispět k tomu, aby se ta křivda dvacátého století zase napravila. To zní samozřejmě velmi nadneseně, ale i to bylo jedno z kritérií pro mé rozhodnutí.

Jak reagovali tví rodiče a kamarádi, když jsi jim řekla, že strávíš rok v Česku?

Rodiče mě tehdy dost podpořili. Kamarádi reagovali spíše zdrženlivě. Nechápavě se ptali: „Česko? Fakt? Co tam budeš dělat?“. Sousta z nich chce ale teď přijet na návštěvu, když si přečetli mé dojmy na blogu.

Jak to máš s bydlením? Kde a s kým bydlíš?

Nejdřív jsem bydlela ve studentském bytě, který byl sice pěkný, ale byly jsme tři na pokoji. Vím, že je to tady docela normální, ale já jsem si na to nemohla zvyknout. Nyní mám hezký jednolůžkový pokoj v třípokojovém bytě. Spolubydlící jsou Češky a umí trochu německy. Většinou mluvíme směsí z obou jazyků, přičemž češtiny je v ní stále víc. Jednu spolubydlící učím německy, protože to potřebuje kvůli své práci.

Bylo pro tebe těžké navázat nové kontakty? Co vlastně děláš ve volném čase?

Ze začátku to bylo dost těžké, pak jsem ale poznala hodně milých lidí, především díky jazykovému tandemu. Jedna kamarádka, kterou znám právě díky tomu, mi dost pomohla s hledáním bytu. Se svými tandemovými partnery se často vídám a přes ně jsem se seznámila také s dalšími lidmi. Kromě toho hodně cestuji, protože jízdné je tu ve srovnání s Německem o dost nižší a protože chci z Česka samozřejmě vidět co nejvíc.

Jsi teď v Česku půl roku. Jak bys ten „poločas“ shrnula? Litovala jsi někdy svého rozhodnutí?

Je to skutečně již víc než půlrok od chvíle, kdy jsem Olomouc viděla poprvé… Vůbec tomu nemůžu uvěřit. A už vidím, jak se závratně blíží konec mého pobytu, ačkoli mi ještě zbývá pět měsíců. Začátky skutečně nebyly úplně snadné, ale dávno se tu cítím opravdu dobře a jako doma. Znám spoustu fajn lidí a pokaždé mi připadá skvělé, že na ulici neustále potkávám známé, ačkoli jsem tady vlastně cizinka. Práce mě pořád ještě hodně baví a staří lidé člověku dost přirostou k srdci i přes své chyby. Ačkoli se někdy vyskytly potíže, nikdy jsem toho rozhodnutí nelitovala! Z těžkých situací se člověk učí, a těch pozitivních je vážně hodně a díky nim si připadám šťastná!

Rozhovor vedla Pavlína Šrajtrová

Copyright: Goethe-Institut Praha
květen 2012
odkazy k tématu

Všude na světě lidé žijí pro lepší budoucnost. Sbíráme jejich příběhy a ukazujeme, co je možné už dnes. jadumagazin.eu/futureperfect

Další články k tématu

Hodnota jídla a vody
Kristýna Lungová pomáhá jako humanitární pracovnice na Haiti. Až v nejchudší zemi západní polokoule si uvědomila hodnotu jídla a vody, říká Lungová.

Splněný sen v Addis Abebě
Dana Siedemová (29) právě ukončila roční pobyt v etiopské Addis Abebě, kde v té době jako jediná Češka absolvovala program OSN pro dobrovolníky.  více…

„Stále znovu k moři!“
Johanna bydlela během civilní služby rok na samotě na poloostrově Westerhever v bývalém strážním domku majáku v národním parku „Šlesvicko-holštýnské Mělčinové moře“. více …

Nový tichý domov
Kvůli své dobrovolnické službě v Guatemale vycestovala 24letá Karolína vůbec poprvé mimo Evropu. Skoro každý by byl rozrušený. Karolína však ještě víc. Narodila se totiž jako neslyšící. více…

Živá paměť
Osmnáctiletá Verena z Mnichova absolvuje dobrovolnou službu. V Olomouci pracuje v rámci projektu Živá paměť s lidmi, kteří trpěli za národního socialismu. více…

Ve službách za lepší Evropu
Za každou dobrovolnickou službou se skrývá nějaký příběh. Šest mladých lidí vypráví, co v praxi znamená tak trochu krkolomný pojem „Evropská dobrovolná služba“ (EDS). více…

Zaplatila, aby mohla pomáhat
Barbara Deak (21) pracovala po maturitě tři měsíce jako dobrovolnice v jedné škole v Ghaně. V rozhovoru vypráví, proč se rozhodla zaplatit dost peněz, aby mohla během své dovolené pracovat. více…

Sirotci z Bwindi
Afrika – hlad, bída, chudoba? Lucie Příhodová, studentka sociologie v Brně, se mohla na vlastní oči přesvědčit. V Ugandě pracovala se sirotci. více…

Témata jádu

Dnes je zítra
Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

V očích pozorovatele
… tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

Rychleji, výš, dál
Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

Někam patřit
Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

Archiv témat
Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...