Kultura

Proč ateliér A1architects staví čajové domky i v Česku

Lenko, klíčovou událostí pro váš zájem o čajové domy byla cesta do Japonska, kterou jste s Davidem podnikli v roce 2007. Měla to být původně dovolená nebo už vás v té době čajové domy zajímaly?

Naše cesta byla cílená. David v tom roce končil školu a jako téma svojí diplomové práce si ještě před cestou zadal „čajový dům jako minimální prostor pro setkání“. To téma ho hodně zajímalo, u nás se jím ale mohl zabývat jen teoreticky. Je tu sice několik replik tradičních čajových místností, nikdo se tu ale tématem nezabýval po svém. Z knih, které u nás byly vydány, jsme získali dojem, že se na ně vztahuje strašně moc přísných pravidel. Tak jsme se vydali do Japonska...

V Japonsku jste se setkali s architektem Terunobu Fujimorim...

To taky nebyla náhoda. O rok dříve Fujimori dělal japonský pavilon pro benátské bienále architektury a jeho práce nás nadchla právě tam. Do té doby jsme znali jen jeho nejslavnější dílo, čajový dům na stromě. Proto jsme se vlastně rozhodli jet do Japonska. Náš další postup byl úplně naivní: zadali jsme si do Googlu pana Fujimoriho a vyskočil nám jeho email. Napsali jsme mu, jestli se s ním můžeme setkat u něj ve škole, abychom viděli, jak se v Japonsku učí architektura. Celé to zní úplně nepravděpodobně, ale opravdu nám odpověděl, ať ho navštívíme!

A jak to probíhalo?

Setkali jsme se s ním hned první týden naší dvouměsíční cesty a pan Fujimori nás pak ještě pozval na exkurzi, kterou pořádal pro své studenty o měsíc později. Jeli jsme s nimi do okolí Nagana, kde stojí již zmíněná čajovna na stromě. Kromě dalších čajových místností jsme viděli i několik klášterů. Zážitek do konce života...

A co následovalo po návratu?

Postavili jsme svůj první čajový dům na vlastní zahradě. Já jsem se rozhodla jako svůj diplom zpracovávat návrh našeho vlastního domku, na jehož zahradě měla stát právě tahle čajovna, kterou navrhoval David. Diplomky bývají většinou jen na papíře, David ale dům opravdu postavil. Má jen 4 metry čtvereční - na školní poměry to byla kontroverzní věc už svým zadáním. Většinou se totiž zpracovávají velmi rozsáhlá témata.

V souvislosti s čajovými domy hodě mluvíte o „místu setkávání“. Funguje ten váš tímto způsobem?

Ano! My máme hodně rádi čaj, ale neumíme provést čajový obřad. Nejsme jednoduše jedni z těch ortodoxních čajovníků, kterých je u nás docela hodně a kteří spíš mají tendenci stavět repliky tradičních čajových domů. My jsme si naopak prostor interpretovali po svém. Je to místo ztišení a opravdu jsme to poznali, až když jsme si dům postavili. Nic v něm není. Lidé sedí na malém prostoru na zemi. Mají pak tendenci sdělovat si mnohem důvěrnější věci, než když jsou u někoho v obýváku, kde je hodně podnětů jako hudba či rozložené časopisy. Tady je jen ohniště, kde se vaří čaj, člověk si povídá, dívá se do zahrady... Je to krásné, mohli jsme do něj dokonce pozvat lidi, se kterými bychom se jinak nesetkali. Byli jsme jen absolventi a neplánovaně jsme se díky zájmu o náš čajový dům mohli najednou seznámit s tolika zajímavými lidmi. To jsme nečekali!

Čím vás vlastně prostor čajových domů tolik zaujal?

Jak říká i Fujimori, jde o výzvu udělat malinký prostor, ve kterém se ale člověk necítí nepříjemně. První asociace, kterou limitovaný prostor ve většině lidí vzbudí, je kadibudka. Hodně lidí má z malých prostorů strach. Experiment s minimálním rozměrem pro nás byl největším přínosem.

Jeden z vašich čajových domů má jen 1,8 x 1,8 metrů – je to ten nejmenší rozměr? Jak jej určíte?

To bylo dáno tím, že v zahradě nebylo víc místa. Jinak je ale nezbytné, aby se v domku dalo lehnout. V tomto případě byli oba zadavatelé menšího vzrůstu, takže to šlo.

Jak jste se rozhodli, která pravidla čajových domů zachováte a která porušíte?

Podle Fujimoriho jsou jen dvě věci nezbytné pro čajový dům: musí tam být malý vstup a ohniště. A to bylo tak osvobozující! Po všech těch předpisech! Malé dveře jsou na jednu stranu trik – když vlezu malou dírou do malého prostoru, bude se mi zdát větší. A pak je tu historický důvod: když do čajového domu vcházeli samurajové, museli se odzbrojit, aby tudy mohli projít. Uvnitř si pak byli všichni rovní, to je princip čajového domu. A platí i dneska - běžně sedíme na těch svých židlích, ale tady musí všichni dát na odiv svoje ponožky...

Vaši klienti, pro které jste stavěli čajové domy, si vás našli díky tomu vašemu?

Ano. Dodnes je to pro nás neuvěřitelné. Díky tomu, že byl dům poměrně dost publikovaný, se nám velmi brzy ozvali dva klienti. A nebyli to žádní snobi nebo podivíni, zkrátka lidé, které lákala možnost zavřít se od světa. I to je výzva čajového domu, musí fungovat i zavřený, bez výhledu do zahrady. Naši klienti dokonce nechali pojetí domků úplně na nás.