Kultura

Z ulice na pódium

Foto: Xtina, CC BY-SA 2.5

Česká zpěvačka Radůza

Foto: Xtina, CC BY-SA 2.5
Radůza v Balbínově poetické hospůdce v Praze (2005), Foto: Xtina, CC BY-SA 2.5

Radůza sama o sobě říká, že je outsiderkou. Přitom je tato multiinstrumentalistka nejznámější českou zpěvačkou. V září 2012 vydala Radůza ve svém vlastním labelu její deváté album „Ocelový město“.

Najednou se rozesměje. „Jo, tenkrát! To jsem toho musela vydržet hodně.“ „Radůza, medůza, protéza v aspiku“ – odříkává tempem, ze kterého se točí hlava. Již tisíckrát si to musela vyslechnout, protože si ji už takto dobírali na základce v Praze. „Jsem prostě zvláštní. Zvláštní a ve skutečnosti jsem nikdy nebyla součástí společenství,“ říká o sobě Radůza. 40Letá žena sedí ve stroze zařízené šatně v pražském Divadle Gong. Půl hodiny před zvukovou zkouškou. Pak vystoupení. Radůza působí klidně a soustředěně.

To, co teď bude vyprávět, je důležité. To je na ní poznat. „Jednou mi došlo, že na mně tahle přezdívka ulpí. Tak jsem ji naplnila jiným obsahem. Z nadávky jsem udělala umělecké jméno, pod kterým dnes vystupuji – Radůza. Je to dobře,“ říká potichu, ale rozhodně. A je jasné, že právě hovořila o něčem mnohem větším než o jejím uměleckém jméně. Její skutečné jméno zůstává soukromou záležitostí, nechce, aby se objevovalo v médiích.

Tak tedy Radůza. Radůza věčná outsiderka. Těžko představitelné. Černovlasá a trochu zakulacená žena působí sebevědomě a plná síly. „I když to tak dnes nevypadá,“ říká, jako by slyšela tu myšlenku - „Nechala jsem si líbit strašné věci“. Myslela si, že musí všechno vydržet. Ale tak to není. „Teď prostě říkám: Takhle to nechci!“



Kytara místo zbraně

„Bavme se raději o hudbě,“ říká. Na flétnu a lesní roh se naučila hrát již jako dítě v hudebce. Brzy se taky posadila ke klavíru a vzala si do ruky kytaru – má talent. A hudbu mají v její rodině v krvi všichni. Její matkou počínaje a jejím pradědečkem konče. Její první vlastní obecenstvo si Radůza našla ve svých 15 letech na ulici. Během její školní výměny v Moskvě se do toho pouští, pokládá pouzdro na její kytaru před sebe na Arbatovu ulici a jde na to.

„A najednou na mě zakřičí nějaká Slovenka, že poškozuji pověst Československé socialistické republiky v zahraničí.“ Ještě dnes se dá v Česku narazit na názor, že pouliční hudba a žebrota jsou to samé. Radůza pokrčí rameny. Touto prací si dlouho vydělávala na živobytí. Jen chtěla dělat hudbu. Jenže ten, kdo ještě není známý, stojí spíše na ulici než na pódiu klubu. „Každopádně jsem si tenkrát v Moskvě hudbou vydělala na hodinky čajka. 35 rublů – tehdy hodně peněz.“

Pouliční hudba – Radůza jí přišla na chuť. Přitom pro ni měli její rodiče naplánovanou tvrdou kariéru jako vojačky. Oba dva, otec i matka, byli profesními vojáky v československé armádě. A když Radůza ve svých 14 letech prohlásila, že chce jít na konzervatoř, zaznělo doma: „Ano, ale na vojenskou.“ „Byla bych bývala špatnou vojínkou. Nerada dávám rozkazy a ještě méně je dostávám.“

Vojenská profese rodičů se už tak podepsala na jejím dětství. Její rodiče se brzy rozvedli a její matka často musela – jelikož byla vojínkou – chodit na noční služby. Proto Radůza žila první léta u svých prarodičů, na moravském venkově. „Pěkný čas. Ale věrni režimu byli v rodině všichni,“ vypráví.

„Bylo to strašné. Můj děda byl zarputilým komunistou. Rodiče jako profesní vojáci taky.“ Když v roce 1989 přišla Sametová revoluce, bylo jí 16 let. „Věk, ve kterém mi bylo jasné, že všechno je jinak než oficiální verze.“ A že svět za železnou oponou nekončí. Brzy nato s batohem a kytarou procestovává polovinu Evropy, vydělává si pouličním hraním na to málo, co potřebuje, a dychtivě nasává písničky jiných zemí. Takto vznikl její pestrý a šansonem obarvený hudební styl.

Žádná pohádka, ale život

Dobré tři roky nato zažila průlom v Praze. Radůzu, jak jinak než na ulici, objevila populární zpěvačka a textařka Zuzana Navarová. Předskakuje jí a tři dny potom stojí na nejznámějším pódiu v Praze – v Paláci Lucerna. „Konec české kultury – ne!“ Takto se jmenoval společný koncert řady českých umělců v roce 1993. Po Sametové revoluci probíhala diskuse o tom, že zpěváci již nemají nic, proti čemu by zpívali. „Teď, kdy bude všechno růžové,“ vysvětluje Radůza a ironicky se směje. Koncert měl dokázat opak. „Protože lidé mají neustále nějaké starosti a tísně.“

V následujících letech vystoupala Radůza na hvězdu na českém pěveckém nebi. A vedle toho ještě dokonce dokončila vytouženou konzervatoř. Všechno to zní jako pohádka. Ale nad tím jen mávne rukou. „Ne, to není žádná pohádka. To je život. To byla náhoda.“

Dnes není jen několikanásobně oceněnou hudebnicí, ale také matkou. Pět let a tři roky je jejím oběma dětem, které vychovává sama od té doby, co se rozešla s jejich tureckým otcem. „Jsem zkrátka matkou, otcem, hudebnicí, dřevorubařkou, zahradnicí, kuchařkou, pekařkou a pradlenou. Myslím si, že mě mé děti doma neberou jako muzikantku.“ A podnikatelkou je také. Před dvěma lety založila vlastní hudební vydavatelství. Obě děti vědí, co to znamená, mít za maminku hudebnici.

„Děti byly ve vaně, já jsem stála před koupelnou, abych je mohla vidět, dudy kolem sebe a cvičila jsem. Sem tam jsem musela s dudami kolem hrudi přitočit horkou vodu. Pak rychle do kuchyně zamíchat guláš. Všechno s dudami kolem těla. A pak se divím, že nejsou úplně normální ani mé děti!“

Pěkná, ale stejně tak trochu praštěná je jedna z jejích nových písní. Skladba v jazyce, který vůbec neexistuje. „Zdálo se mi o něm a ještě ráno jsem si ho pamatovala,“ říká Radůza a začíná v šatně zpívat. Hördöm, jörtöndöm, hördöm, hördöm jorum. Köstem... „Radůzo, ke zvukové zkoušce, prosím!!!“

Christian Rühmkorf
překlad: Jan Kout

Copyright: Goethe-Institut Praha
červen 2013
odkazy k tématu

Další články k tématu

Shakuhachi - osamělé tóny toužící po pokračování
Shakuhachisté se nebrání zpestřit avantgardní hudbu, nejrůznější performance či koncert orchestru. Japonský hudební nástroj vydává dokonce i ultrazvuk! Jaké to je, oddat se shakuhachi, vypráví jeden z předních českých hráčů na shakuhachi Marek Matvija.

Dobře upravený klavír
Muž, klavír. Zátkami, tenisovými míčky a vibrátory vymámí Hauschka ze svého nástroje zcela zvláštní zvuky.

Citera s kancelářskou sponkou
Christof Dienz tvoří hudbu – čínskými hůlkami, ladičkou, kancelářskými sponkami nebo dalšími předměty, které se mu dostanou pod ruku. To, co však určitě nesmí chybět, je citera.

Hra s jídlem
Vídeňský zeleninový orchestr byl první svého druhu. Od roku 1998 si hrají s jídlem a dělají hudbu prostřednictvím čerstvé zeleniny.  

Z ulice na pódium
Radůza sama o sobě říká, že je outsiderkou. Přitom je tato multiinstrumentalistka nejznámější českou zpěvačkou.

Témata jádu

Dnes je zítra
Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

V očích pozorovatele
… tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

Rychleji, výš, dál
Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

Někam patřit
Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

Archiv témat
Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...