Kultura

Kup si šmejd od šmejda

Aero Film

Dokument Šmejdi ukazuje ty nejodpornější obchodní praktiky na tzv. předváděcích akcích pro důchodce.

„Kvalitní“ předražené hrnce, které se jen tak nikde jinde nekoupí. No, a nekup to! Foto: © Aero Film.

Malé město, velký sál kulturního domu. Uvnitř sedí čtyřicet důchodců, které po okolních vesnicích sesbíral autobus. Senioři se navzájem často znají, jsou to sousedi nebo přátelé. Všechny je sem nalákal křiklavě barevný leták, který jim přistál ve schránce. Sliboval zábavné odpoledne vyplněné návštěvou zámku, chutným obědem v podobě čtvrtky kachny a hromadou dárků. Pro dámy prací prášek známé značky, pro pány AKU vrtačka, pro páry štangle salámu. Všechno navíc za směšnou, padesátikorunovou cenu. Senioři, kteří nejsou na svém prvním „zábavném odpoledni“ už ale ví, že se zámkem, kachnou a pracím práškem to bude trochu jinak. Dokumentární film Šmejdi se této události podíval na zub.

Zábavné odpoledne se totiž rychle překlopí do takzvané předváděcí akce, na které bude důchodcům těmi nejodpornějšími nátlakovými prostředky vnucováno bezcenné zboží. Dneska je to speciální hrnec se speciálním dnem se třemi vrstvami. „Třetí vrstvou je tajná složka, o které teď před vámi nemůžu mluvit. Co když je tu někdo z konkurence. V hrnci díky ní ale rozmrazíte úplně všechno. Funguje to, i když hrnec není na vařiči! Před chvílí ze mě jméno té tajné složky doloval inženýr z Německa u Berlína…“

Agilní prodejce v dobře padnoucím obleku důchodcům popisuje výrobek a mistrně s nimi manipuluje. Vytváří atmosféru strachu, křičí na ně a bezuzdně jim lže. Pak v nich ale v duchu taktiky „cukr a bič“ vyvolá pocit výjimečnosti, když „jim jediným, inteligentním zákazníkům, co umí šetřit“ nabídne zboží „v hodnotě 130 tisíc“ za „úžasnou, jednorázovou“ cenu 30 tisíc korun. Pak jim řekne, že hrnce vyhráli, výhra je ale vždy podmíněná jinou platbou. Když senioři váhají, je do nich hučeno tak dlouho, dokud se ke koupi podpisem nezavážou. Když slušně odmítnou, snese se na ně proud nejhrubějších nadávek. A nedostanou oběd. Nebo je nepustí na záchod. Dostat infarkt by si mohli jen zkusit, záchranku jim totiž nikdo nezavolá.

Odvez si s sebou, co musíš

Jaký je výsledek? Domů si senioři vezou nehodnotný odpad, čítající obskurní mixéry za 20 tisíc, vařiče za 10 tisíc či biolampy „certifikované Evropskou unií“ za 5 tisíc, který nepotřebují, který nechtěli, ale které jim někdo naprosto bezskrupulózním způsobem vnutil. Teď jsou na léta dopředu zadlužení. Na další takzvanou předváděčku ale přesto jedou. Čím to?

Jeden z letáků, které lákají na neobyčejnou akci, ze které se pak může zatočit hlava. Foto: © Aero Film.

Přesně na to se ptá režisérka Silvie Dymáková, která do českých kin v půlce dubna vyslala dokument Šmejdi. Dymáková jej vyplnila záběry ze skrytých kamer, které na předváděcích akcích sama pořídila. Lehce to nešlo. Na akce nejsou mladší ročníky vpouštěny. Dymáková se proto vždy v nejhorším oblečení a s brýlemi připojila k některému ze seniorů. To, co natočila, rozpoutalo v českém veřejném prostoru bouři. O předváděčkách, nekalých praktikách prodejců a obraných důchodcích se tak nějak obecně vědělo, věc ale neměla jasné kontury a byla na okraji zájmu.

Přitom předražené varné desky či nepoužitelné multifunkční mixéry z předváděček má ve spíži kdejaká babička (včetně té autora článku) a autobusy plné seniorů mířících do „kulturáků“ jsou fenoménem denně křižujícím Česko. Až dokument Šmejdi ale spustil tolik potřebnou lavinu reakcí, z nichž některé by mohli šejdířům konečně zatnout tipec.

Tažení proti předváděčkám

Mediální partneři filmu, bulvární deník Blesk a časopis dTest spustily Petici proti šmejdům, kterou podepsaly tisíce lidí včetně prezidenta Miloše Zemana. Výpovědi důchodců, rozhovory s Dymákovou či televizní diskuze zaplnily mediální prostor. Ministr průmyslu a obchodu Martin Kuba teď navíc chce, aby všechny předváděcí akce byly nahlášeny 14 dnů předem na České obchodní inspekci a aby na každém letáku bylo jasně zveřejněné, jaké výrobky s jakou cenou se budou prodávat.

Že se tak mělo stát již dávno, však ministerstvu samozřejmě nikdo neodpáře. Nejpodstatnější však je, že se Šmejdi dostali k těm, ke komu se pravidelně dostávají jen Šmejdi z předváděček. Totiž k seniorům. Po celém Česku se teď konají speciální projekce pro důchodce, film putuje po různých zařízeních pro staré lidi. Produkce filmu navíc zařídila, aby lidé starší 65 let měli ve vybraných kin na Šmejdy vstup zdarma.

Ukázka z filmu Šmejdi. © Aero Film.

Pohled bez skrupulí

Internet je plný šokovaných reakcí i od široké veřejnosti. Dymáková totiž opravdu neuhýbá a do filmu začleňuje i výpověď seniora, kterého prodejci surově zbili, záběry třech mentálně postižených žen, ze kterých si prodejci dělají tu nejkrutější a nejhanebnější legraci či výpovědi zoufalých ubrečených důchodkyň obstavených výrobky za 200 tisíc, které budou splácet do smrti. Na další akci ale přesto pojedou, protože „se sejdou s kamarádkami, někam se podívají“ a hlavně dostanou další dávku drogy. Přesně tou je podle psycholožky vystupující ve filmu účast na předváděčkách. Jinak ale důchodkyně očividně jezdí proto, že jsou pořád sami, že za nimi vnoučata nejezdí, že si nemají s kým popovídat. Snad i proto se v komentářích k filmu často objevuje dodatek: „Zítra musím zavolat babičce!“

Po filmařské stránce Šmejdi za moc nestojí. Jsou vcelku neobjevnou kompilací záběrů ze skryté kamery, výpovědí seniorů, popřípadě stanovisek „mluvících hlav“ z řad právníků, psycholožek i kuchařů. Fakt, že je mediálním partnerem filmu bulvární deník Blesk, je navíc víc než příznačné. I film je totiž tak trochu „bulvární“, operující spíš s city než s neotřelými řešeními či novými úhly pohledu. Je opatřen výraznou hudbou a údernými mezititulky, které najdou čtenáři právě v Blesku .

„Bulvárnost“ i fakt, že do žánru dokumentu se dílo nijak výrazně neotisklo, lze však v tomto případě těžko vyčítat. Film Šmejdi nepotřebují filmoví fandové na Československé filmové databázi , film Šmejdi potřebuje hlavně společnost jako taková. Aby viděla, co dělají její nejstarší členové, když jim ti mladší třeba nejsou schopni ani občas zavolat.

„Dali mi panenku zadarmo, po chvíli ji ale sebrali.“

Paní Antonie z Pelhřimova na Vysočině jezdila na předváděcí akce často a ráda. Teď už dlouho na žádné nebyla. S tak agresivním chováním prodejců, jaké bylo vidět v dokumentu Šmejdi, se nikdy nesetkala. Praktiky prodejců podle důchodkyně Antonie však přesto nemají s dobrými mravy mnoho společného.

Paní Antonie, kolikrát jste v životě jela na takzvanou předváděčku?

Jezdila jsem hodně, byli jsme s manželem na několika desítkách předváděcích akcí.

Jak jste ty akce vnímali? Opravdu se prodejci neštítí těch nejubožejších manipulačních praktik, aby udali bezcenné zboží seniorům?

Nezažili jsme, že by někdo někomu sprostě nadával, zamykal někoho na záchodech nebo odebíral občanské průkazy. Prodejci ale občas arogantní a zlí bezesporu jsou. Navíc podvádějí. Nabízí zboží, které má podle nich hodnotu třeba 120 tisíc korun, po vás ale chtějí „jen“ 30 tisíc. Přitom se jedná o vysavače, pánve či vařiče, které takovou cenu rozhodně nemají.

Zachovali se někdy arogantně i přímo k Vám?

Jednou jsem na akci chtěla koupit vnučce panenku za 450 korun. Byla hezká, s nařasenými šaty, těm čtyřem stovkám prostě odpovídala. Tak jsem se přihlásila, že ji beru. Prodejce mi ale přede všemi najednou řekl, že mi ji dá zadarmo. Neodporovala jsem mu. Panenku jsem si vzala a položila před sebe na stůl. Pak jsem šla na toaletu, a když jsem se vrátila, panenka byla fuč. Došlo mi, že mi ji zadarmo nikdy dát nechtěli, byla to jenom show pro ostatní lidi v sále.

Opravdu je nabízené zboží tak nekvalitní?

Nevalné kvality jsou především dárky, které dostanete, když na předváděcí akci jedete. Jsou úplně bezcenné. Podivné šroubováky, věci do kuchyně… Všechno z Číny a k ničemu. O nabízeném zboží za desetitisíce pak prodejci říkají, že představuje špičku na trhu a že se ještě dlouho nebude prodávat. Jednou mi nabízeli keramickou pánev za 3 tisíce. Chtěla jsem koupit rovnou dvě dcerám k Vánocům. Nakonec jsem si to ale rozmyslela. Pak jsem tu samou pánev viděla v obchodě za pětistovku.

Nechala jste se někdy přesvědčit ke koupi zboží?

Ale jo. Za 10 tisíc jsem si koupila masážní přístroj a kupodivu vůbec nelituji. Jsem s ním spokojená, s manželem ho používáme doslova denně. Na předváděčce jsem si pořídila i pěkné deky. Oni totiž existují i prodejci, kteří nejsou špatní. Jednou jsme s jednou firmou jeli na předváděcí zájezd do Turecka, i s manželem nás to stálo jen 11 tisíc. A bylo to tam nádherné. Občas nás prodejci vyvezou i na pěkný výlet - byli jsme třeba v Kutné Hoře nebo v zoologické zahradě v Jihlavě.

Takže na pozvánce, která Vám přijde do schránky, je napsané, kde se bude akce konat?

To tam právě většinou napsané není. Je tam jen napsané, že vás zvou na výlet s obědem zdarma a návštěvou například nějaké památky. Nejdůležitější je ale ta předváděčka v nějakém kulturním domě nebo restauraci. Když si nikdo nechce nic koupit, tak předváděcí akce navíc trvá hrozně dlouho. Prodejci to uměle natahují. Pak zbývá jen chvilka na prohlídku zámku či města. Jednou nám slibovali prohlídku zámku v Telči, nakonec nás ale pustili jen na náměstí.

Proč na takové akce lidé vůbec jezdí?

To je přece jasné. Jsou to především důchodci, kteří se chtějí někam podívat. Hodně jezdí staré vdovy, které sedí pořád doma. Takhle se aspoň dostanou mezi lidi.


Copyright: Goethe-Institut Praha
červen 2013
odkazy k tématu