Kultura

Vzpomínky na Filipa Topola

Karel Šustr
Filip Topol & Psí vojáci v Lucerně, Praha 1992. Foto: © Karel Šustr

Hej, hej, jsem mladej!


Filip Topol byl nejen skvělý pianista, básník a geniální skladatel, ale i rockový živel a především zosobnění idolu rozervaného umělce. Spojoval v sobě bohémství Jimiho Hendrixe, intelektuálně všestrannou osobnost, jakou byl Jim Morrison, a zároveň i přirozený respekt, který měl Johnny Cash. Pro české fanoušky pak znamenal totéž, co všichni tři zmiňovaní pro jejich zahraniční kolegy.

Mimo pódium ale působil plaše, zamyšleně, jako by zrovna řešil nějaký problém. Nikdy nespěchal, pohyboval se zvolna a i úsměvy měl spíš nesmělé. A k jeho hudbě se nepřicházelo prostřednictvím médií, pro které byla příliš menšinová, ale v atmosféře spiklenectví, mezi dobrými známými, formou zasvěcení. „Ty nevíš kdo to je? No přece ten, který už ve třinácti letech dělal předkapelu Plastic People na Hrádečku u Václava Havla!“

Osobně jsem se s pojmem Psí vojáci, kapelou se kterou Filip Topol spojil pětatřicet let svého života, seznámil v roce 1985. Švagr se tehdy, ač krátce po absolvování vysoké školy, kvůli nenáročné práci (aby měl čas cvičit na kytaru) a bytu, stal školníkem. O víkendech k nim jezdili známí na večírky, a dokonce uspořádali v tělocvičně ilegální koncert. Jednou přišla sestra s nadšeným výrazem: „O víkendu u nás nahrávali Psí vojáci!“ Při nechápavém výrazu svého pubertálního bratra začala vysvětlovat, jak je to skvělá undergroundová kapela a jak se to celé muselo utajovat, a jak to byla legrace, protože se všichni do té místnosti nevešli, takže zvukař musel být na chodbě…

Semínko zájmu bylo zaseto. Asi o dva roky později jsem sehnal od kamaráda nahrávku jejich koncertu – tehdy už šlo o legální vystoupení v klubu, neboť kapele se po letech v ilegalitě podařilo začít veřejně vystupovat pod zkratkou PVO (Psí vojáci osobně). Když pak krátce před Sametovou revolucí vyšlo Psím vojákům první EP, měli ho už z mých známých skoro všichni. Skladbu Žiletky, s úžasným hostujícím hobojem, jsem měl pak tak ohranou, že když jsem později ten hit slýchával na koncertech, vždycky mi tam už hoboj definitivně chyběl.

Krátká ukázka písničky „Marilyn Monroe“. 16. dubna 1990, Praha. © Česká televize

V roce 1990 nastala svoboda se vším všudy. Psí vojáci vydali první album Nalej čistýho vína, pokrytče a slogan Hej, hej – jsem mladej! se v opilosti pokřikoval snad na každém mejdanu, na kterém jsem byl. Kapela hrála ve vyprodaném sále Lucerny, Filip Topol u piana doslova tančil, houpal se na sedačce, často mlátil do kláves nohou a skoro vždycky mu z rozbitých rukou crčela krev. Mladé intelektuálky v černém oblečení a v podpaží s Kafkou či Meyrinkem, mu visely na rtech a jejich ochota udělat cokoli, aby se dostaly blíž ke svému idolu, byla zřejmá na první pohled. Idol ovšem moc publikum nevnímal – žil tehdy značně sebedestruktivně a koncerty, kdy byl střízlivý, se stávaly raritou.

Později se situace uklidnila, Filip s Psími vojáky vydávali jednu desku za druhou a zároveň se postupně začaly otevírat bohaté archivy jejich nahrávek z období komunismu. Ten záznam ze školy na CD ostatně také vyšel – v roce 2000. To už ale Filip Topol nejenže nějakou dobu nepil, ale měl za sebou první boje se zdravotními problémy a také operaci.

Abstinovat vydržel několik let. A pak jsem ho jednou potkal – v zákulisí malého, ale skvělého festivalu Litoměřický Kořen, kde s kapelou hrávali opakovaně a vždy s velkým úspěchem. Už jsme se v té době od vidění znali, zdravili se a občas prohodili pár vět. Vypadal dost zbědovaně a bylo jasné, že s nepitím je amen. Následný koncert byl dost špatný.

Po něm jsem s ním a dalšími muzikanty seděl ve stanu za pódiem. Smutně vyprávěl o tom, jak to prostě nejde, hrát rockovou muziku a nepít. A jak má dilema, zda se ničit pitím, a nebo mít deprese toho, který se dobrovolně vyděďuje. A jak mu kdesi na Moravě pořád někdo vnucoval „panáka“ a když ho odmítl, dotyčný odešel s naštvaným výrazem a slovy „No jo, namyšlenej Pražák, má nos nahoru…“ Když o tom všem tehdy mluvil, vypadal neskonale smutně. Zní to jako patetické klišé, ale nemůžu si pomoci: bude mi chybět.

Antonín Kocábek

hudebník a novinář. Kromě jiného moderuje pořady „Velkou sedmu“ a „Inclubátor“ na Radiu 1.

Filip Topol & Psí vojáci, Libeňský ostrov 2001. Foto: © Karel Šustr

Krev a duše na klávesách


Před x lety jsme chtěli s Filipem založit absurdní heavymetalovou kapelu, kde by on hrál na kytaru a já na baskytaru ve stylu Sida Viciouse, tudíž oba bez znalosti daného nástroje. K tomu sice nikdy nedošlo, ale ono se to naskládá a ten death metal jednou dáme. To jsme vlastně domlouvali částečně v Dichtriensnštejnské hrobce v Mikulově, kde Filip preludoval na varhany své requiem tak daleko a současně tak relativně blízko.

Jeho krev, pot a slzy jsem na scéně zažil mnohokrát a jeho hymna „Sbohem a řetěz“ bývala kdysi mým signifikantním cingrlátkem na odchod do oblíbeného baru. To už bylo po takzvané „sametové revoluci“, při níž Filip zanechával na vystoupeních na nejrůznějších fakultách ten skutečně revoluční náboj , aniž by tlačil jakkoliv na pilu.

Jakub Arbes a později Jean-Luc Godard v některých svých dílech proklamovali, že básnická imaginace je největší hybnou sílou vesmíru. Tak to Filip naplnil se vším všudy a dokázal to podat ve zcela jednoduchých verších i velice sofistikovaných sentencích.

V jeho pozemských hrátkách se střetávaly světy dennodenní reality i snových představ za hranicí běžného vnímání. Filipova poetika byla vždy svérázná, nikdy však dekadentní, ale naopak přes nepřízeň doby velmi pozitivní. Ta krev, která stříkala z jeho rukou i hlavy bušících do kláves zanechala jednoznačný odkaz na několika generacích. A vlastně byl důležitý také ten kámen, který si kdysi zaryl do brady a jenž pak až po letech odplynul předávat moudrost věků někam jinam.

„Odpočívej v pokoji“ není pro Filipa ta správná hláška, protože on bude neustále povzbuzovat další a další recipenty a svým nonkonformě nekompromisním postojem vzývat k celoživotní rebelii s příčinou, která ovšem nepostrádá laskavost a něhu.

Foto: Pastorius, CC BY 3.0
Filip Topol na koncertě v Loděnici v prosinci 2010, Foto: Pastorius, CC BY 3.0

Filip totiž nikdy nebyl zásadním bojovníkem proti něčemu, ale stavitelem hodnot, které přetrvají veškeré finanční i morální krize. Byl sice částečně relativně nenápadným, ale velice nápaditým osnovátorem mnoha idejí, které by se nám všem měly vrýt pod kůži a nejlépe až do morku kostí. Přirovnávání Filipa, byť v tom nejlepším slova smyslu, k Nicku Caveovi či Tomu Waitsovi, mi přijde trochu jako nonsens. Byť z této malé kotliny a možná právě proto byl a vlastně stále je (!) zcela originálním umělcem, který nemá obdobu. Ale to už zavání nepatřičným patosem. Jeho „klinické“ vyprávěnky na prahu smrti v sobě měly vždy dostatek lehkosti, humoru a nadhledu. No a ten nadhled má teď nad námi všemi a může se jenom potutelně usmívat nad našimi žabomyšími problémy.

Petr Slabý

roč. 1963 je filmový režisér, natočil mj. „Rok konopí“.

Copyright: Goethe-Institut Praha
červen 2013

    Filip Topol (12.6.1965 – 19.6.2013)

    Pianista, zpěvák, spisovatel a herec. Od roku 1979 vystupoval se skupinou Psí vojáci, se kterou od roku 1990 vydal dvě desítky alb. Napsal několik knih, ta poslední vyšla den po jeho smrti. V roce 1994 si zahrál hlavní roli ve filmu režiséra Zdeňka Tyce, pojmenovaném po jednom z jeho největších hitů Žiletky. Filip Topol pocházel z umělecké rodiny. Jeho praděda byl prozaik Karel Schulz, jeho otec dramatik Josef Topol a jeho bratr je známý romanopisec a básník Jáchym Topol.

    Další články k tématu

    Rio Reiser – Německý král
    Rio Reiser byl nejen vynikající muzikant a ikona německého popu, ale vždy také politicky založený člověk. Nedávno vyšla velmi osobní biografie Rio Reisera, jejímž autorem je jeho bratr Gert Möbius.

    Hrdinové na jeden den
    Pro Davida Bowieho se Berlín stal v roce 1976 na necelé dva roky útočištěm a zdrojem inspirace. To stačilo, aby dal tehdy ještě mladé a nerozhodné německé pop music důležité impulsy.

    Kdo to takhle debilně rozbil?
    Odešla Věra Chytilová. Režisérka, která tepala rozbitou dobu před revolucí i po ní.

    Hej, hej, jsem mladej!
    Filip Topol, pianista a zpěvák legendární kapely Psí vojáci, zemřel 19. června 2013. Dva jeho přátelé vzpomínají na jejich společné chvíle a Topolův odkaz.

    Témata jádu

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Rychleji, výš, dál
    Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...