Kultura

Rozhovor s fotografem Martinem Faltejskem o jeho zachycování a přetváření reálných snímků

Martine, začátkem května jsi měl v Českých Budějovicích svoji první vernisáž. Jak bys představil svoji tvorbu?

Především vkládám do své tvorby velký kus sebe. Tvořím převážně autoportréty a konceptuální portréty ostatních lidí. V autoportrétech znázorňuji většinou mé nejrůznější emoce – frustrace, strach a naděje jsou nejčastějším námětem. Nevím proč, ale ve špatných náladách jsem nejkreativnější. Konceptuální portréty ostatních tvořím téměř vždy na nějaký popud přírody – neustále mě fascinují zákoutí, která nacházím při toulkách v okolí lanškrounských rybníků. Často se až zastavím úžasem. Mohl bych si to vyfotit obyčejně, ale nechci. Místo si zapamatuji a později se tam vydám s určitou vizí, rekvizitami a modelem. Také rád fotím momentky, hledám neobvyklé úhly pohledu a hraji si hodně s hloubkou ostrosti. Baví mě z obyčejných věcí dělat neobyčejné, pracovat s barvami a měnit realitu. Rád lidi šokuji a nechávám v nevědomí, jak jsem udělal tohle a tohle.

Zabýval ses portrétními fotografiemi od prvopočátku?

Úplně od začátku jsem se jimi rozhodně nezabýval. Dřív jsem hlavně chodil do lesů, polí a luk jen tak s foťákem přes rameno a fotil, co mě zaujalo. Postupem času mi to ale přišlo nezáživné a chtěl jsem tvořit něco kreativnějšího. Když nebyl nikdo před objektiv, fotil jsem sebe. Později se přidala moje sestra, protože chtěla fotku na Facebook a já se rozhodl to udělat neobyčejně. Chodili jsme po sekáčích a hledali šaty a košile. Koneckonců, u těchto metod jsem už prozatím zůstal.

Kolik času věnuješ své tvorbě, mohl bys nám nastínit tvůrčí proces od samotné inspirace po hotovou fotku?

Já tvořím z padesáti procent spontánně, abych pravdu řekl. Mnoho focení je neplánovaných. Stačí, když jdu běhat, najdu zajímavé místo se skvělým světlem a okamžitě, jak se vrátím domů, popadám foťák a běžím zpět. Ale nemůžu říct, že je to tak vždy. Mnoho focení mám naplánovaných naopak hodně dopředu. Příprava, např. konceptuálního portrétu, může trvat i 3 měsíce. Většinou čekám na vhodné světlo, tedy počasí nebo roční období. Do této doby taky počítám přípravu rekvizit a výběr modelky. Samotné focení trvá většinou okolo 2-3 hodin, záleží na náročnosti. S úpravami je to horší. Pokud jde o složitější nápady, kdy hlavní roli hraje to nadpřirozeno, nad jednou fotkou při úpravách strávím třeba i 4-5 hodin. Obyčejně ale okolo 30 min.

Fotografií si momentálně spíše přivyděláváš, přemýšlíš ale o tom, že by ses jí věnoval v budoucnu profesionálně? Dá se s ní podle tebe vydělat na živobytí?

Fotografií bych se rád živil. Ještě ale nevím, kam přesně zamířit. Chtěl bych se do budoucna spíše držet těch kreativních portrétů, které teď dělám víceméně pro sebe. Zatím více vynáší reportážní focení. Vím a věřím, že se na živobytí vydělat dá. Vidím motivaci v druhých, kteří to již dokázali. Všechno chce čas a vytrvat.

Jaké jsou podle tebe v Česku podmínky pro pro mladé fotografy, kteří se zabývají kreativní fotografií?

Jestli můžu soudit podle sebe, tak si myslím, že v Česku je to mrtvé. Zájem o kreativní portrétní fotografii tu jaksi není. Něco málo se najde, ale jak sleduji zahraniční fotografy, přijde mi, jako by všude ve světě byli úplně odlišní lidé. Takoví, kteří se nebojí experimentovat a pro fotku se i obětovat. Například Američani neustále přidávají nové a nové fotky obyčejných lidí, kteří si zaplatí za kreativní focení, což se tady v Česku stává zřídka. Možná jenom nejsem ještě tak známý. Štve mě, že lidé v ČR více upřednostňují klasickou fotografii, kdy se postaví před foťák ve strnulé póze a blik blik a hotovo.

Sleduješ současné tendence ve fotografii?

Nevím, jak moc sleduji tendence ve fotografii. Ale když už budu mluvit znovu o Americe a také o Anglii, vnímám tam soudružnost tamních tvůrců kdy jeden něco začne a ostatní ho opakují. Ve výsledku to není ani „opičení“, jako spíš vzájemné doplňování. Často se navštěvují a celkově drží hodně při sobě. To mi tady chybí.

Komunikuješ s dalšími mladými autory z České republiky nebo zahraničí?

Ano, snažím se neustále. Přátel fotografů mám dost a jsem za ně vděčný. Dokonce bych rád – snad příští rok – udělal nějaký větší sraz mladých fotografů, kde bychom si mohli vyměňovat myšlenky, inspirovat se od ostatních a tvořit dohromady.

Jde vidět, že v kreativní portrétní fotografii se cítíš jako doma, máš ale i jiné tvůrčí představy? Chtěl bys v budoucnosti zkusit zase jiný styl nebo kam hodláš svoji tvorbu posouvat?

Myslím, že není dobré nějak moc „skákat“ z jednoho stylu na druhý. Chci se zaměřit na detaily. Postupně zjišťuji, že na všechno stačit nebudu. Do budoucna bych určitě chtěl zkusit pracovat s velkým týmem lidí, kteří myslí stejně jako já a jsou zase naopak kreativní v oblasti stylingu atd., tedy ve věcech, které já téměř neovládám. Mým snem je pracovat s inspirativními lidmi a dosáhnout pocitu, že jsem zase já naopak inspirací pro druhé. Rád bych také fotil velké editoriály pro nějaké známé (módní) časopisy.

Na své facebookové stránce máš přes pět tisíc fanoušků. Jak se na tvoji tvorbu dívá rodina či lidé z tvého okolí?

Mám určitou skupinu přátel, kteří mi jsou oporou a podporují mě. Rodina je občas jakási skeptická vůči celému mému fungování. Babička nechápe, proč tahám modelky do bažin, rodiče nechápou, proč upravuji fotky do noci a utrácím spoustu peněz za rekvizity, které sháním celé dny po městě, atd. Mamka mi sem tam s vytvářením rekvizit pomůže, takže nemůžu říct, že by mě rodina nepodporovala. Ale co se týče financování techniky, to zvládám od samého začátku sám. Mé okolí to zas tak přehnaně neprožívá. Jsem rád za facebookové fanoušky, že se našlo tolik lidí, kteří si osvojili můj styl.

S kompaktním fotoaparátem by nejspíš taková „kouzla“ nebyla možná. Jakou roli u tebe hraje tedy technické vybavení? Je drahý fotoaparát zárukou kvalitní fotografie?

Tenhle „mýtus“ bych chtěl z poloviny vyvrátit. Já totiž hodně fotím i na iPhone, který stále nosím při sobě a nestačím se divit, co se s telefonem dá zvládnout. Ale jinak jsem velký fanda techniky. Pravidelně sleduji recenze nově představených foťáků či objektivů. Ovšem nejsem takový ten fotograf, který by měl snad všechny dostupné objektivy. Vystačím si bohatě s 50mm ohniskem - klidně i na celý svatební den.

Jak bys povzbudil ty, kteří si zatím drahý fotoaparát nemůžou dovolit?

Běžte si za svým cílem a věřte si. Před dvěma lety jsem mohl na svůj vysněný foťák a objektiv jenom slintat a smutně koukat. Sny se staly skutečností a nyní jsem šťastným majitelem. Alespoň tedy ty „technické sny“ se vyplnily.