Kultura

V rytmu trashfolku

BiorchestrBiorchestr v plné sestavě. Foto: © Biorchestr

Biorchestr v plné sestavě. Foto: © Biorchestr

Jsou dva, ale spíše tři. Občas melancholičtí, ale vždy hraví a originální. Mají sice běžné hudební nástroje, ale čas od času si zahrají na flašinet, lopatu, prázdné lahve, dětské hračky nebo čínskou flétnu. A aby toho nebylo málo, jedna z jejich písní se stala oficiální hymnou středoškolského turnaje v piškvorkách. Hudební skupina Biorchestr skutečně není jedna z těch, na které se zapomíná. Spíše to vypadá, že o ní ještě uslyšíme.

Historie tohoto alternativního brněnského uskupení sahá do roku 2009, kdy se hudebník Aleš Pilgr rozhodl se svou budoucí ženou Janou Pilgrovou (dříve Koukalovou) založit duo Biorchestr. Jelikož dlouho působil ve skupinách Květy a Ty syčáci jako bubeník a perkusista, velmi dobře si uvědomoval, jak složité je skloubit hudební kariéru a partnerský život. „Mám to štěstí, že Jana je hudebně talentovaná a byla pro, dát to dohromady. Od té doby jezdíme společně na koncerty, z malého bytu jsme si udělali zkušebnu a z členů ostatních kapel společné kamarády,“ říká Aleš.

Hudba s kapkou poezie

Skupinu Biorchestr je poměrně těžké někam žánrově zařadit, jelikož co píseň, to jiná nálada a atmosféra. Oni sami se hrdě hlásí ke trashfolku, ale co si pod tím vlastně máme představit? „Slovíčko trash jsme si ukradli z hudebního stylu trashmetal, který jsem poslouchal jako dítě,“ vysvětluje Aleš Pilgr. „Ve spojení s folkem tak může vzniknout úplně nový pocit. Je v tom trošku srandy a taky touha po jiném zvuku akustické písničkářské tvorby,“ dodává. Texty vynikají především svým humorem, nadhledem a mnohdy vyvolávají pocit, že se jedná o báseň, která se nenuceně a citlivě snoubí s hudbou. Aleš Pilgr tento dojem potvrzuje a přiznává, že si občas vypůjčí básničku od kamaráda Tomáše Kláštereckého. „Písničky skládám na kytaru, mandolínu nebo jen tak v hlavě. Když mám pocit, že se za ně nemusím stydět, představím je kapele a řeknu, jak by měly znít. Pak už na nich pracujeme společně a vymýšlíme, jak je uchopit,“ popisuje Aleš tvůrčí proces. Zároveň však říká, že konečná podoba je výsledkem dlouhodobé práce a testování na koncertech. Kapela se neomezuje ani v rámci jazyka, a tak vedle češtiny občas zazní i polština – například ve skladbě Žyto, kterou nazpívala česko-polská zpěvačka Beata Bocek.

„Prásknutí páskem nesmí být samoúčelné“

Ačkoliv původně tvořili Biorchestr pouze Jana s Alešem, stále častěji hráli s kontrabasistou Tomášem Jenčekem. Nakonec Tomáš zakotvil natrvalo a v současnosti je možné je slyšet už jen jako trio. „Je to mnohem živelnější a zvuk zní daleko přirozeněji, což nás na tom baví,“ říká Aleš. Kapela doposud vydala tři desky a hned první z nich Nos na stůl ukázala, že Biorchestr se rozhodně nebojí experimentovat. V mnoha písních používají netradiční nástroje, ale vždy je pro ně důležité, aby nepůsobily samoúčelně. „Chceme, aby skladbu spíše doplňovaly po zvukové stránce a nešly proti jejímu významu,“ vysvětluje Aleš a dodává, že na koncertě má vždy největší ohlas píseň Zubařka, při níž Jana Pilgrová práská opaskem. První album podle Biorchestru vzniklo pouze z čisté radosti z domácího nahrávání, zatímco druhá deska Papučka je nejvíce žánrově rozkročená. „U poslední desky Umakartové jsme se snažili o kompaktní dílo, které bude působit uceleným dojmem.“

Aleš a Jana v dokonalém souznění. Foto: © Biorchestr

Aleš a Jana v dokonalém souznění. Foto: © Biorchestr

Stejně svébytné jako hudba Biorchestru, je i výtvarné zpracování obalů jejich alb. Již zmíněná poslední deska Umakartové navíc obsahuje stejnojmennou společenskou hru, které vtiskla podobu sestra Aleše Pilgra Jana Pešková. A na čem Biorchestr pracuje právě teď? „V nejbližší době budeme natáčet videoklip k písničce Sklenka, kde bude hlavní roli hrát právě náš basista. Příští léto bychom pak rádi šli do studia a na podzim vydali nové album, jehož zvuk bude asi nejvíce odpovídat naší současné koncertní podobě,“ shrnuje plány kapely Aleš Pilgr.


Copyright: jádu / Goethe-Institut Praha
leden 2014
odkazy k tématu

Témata jádu

Dnes je zítra
Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

V očích pozorovatele
… tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

Rychleji, výš, dál
Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

Někam patřit
Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

Smát se všemu navzdory...
... to by mohla být jedna z definic humoru. Ale čemu se jeden směje, to je pro jiného trapné nebo třeba i nudné. Důležitou roli hrají v tomto ohledu i kulturní rozdíly. více...

Má dáti | dal
Peníze se pro mnoho lidí stávají hodnotou samy o sobě. Jsou peníze dobré či špatné? A kdo o tom rozhoduje? více...

Archiv témat
Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...