Kultura

Osmadvacetiletá Elisabeth se narodila a vyrostla v Sasku, dnes ale žije v Berlíně, kde vystudovala vysokou školu. Součástí Betty and the Pretty Bitchfuck je od samého začátku. „Když jsme vystupovali s naší tehdejší percussion kapelou na městských slavnostech, tak jsem se s Patze, která hrála na bicí, už nějakou dobu kamarádila,” vzpomíná. “Tehdy jsme stály už docela dost opilé pod pódiem, a jak malé holky jsme jásaly nad tím, jak výborný rokenrol hrála naše předkapela Tom Twist. V ten moment jsme se rozhodly, že si založíme vlastní rokenrolovou kapelu.”

„Hudba patří ke mně – nebo já k ní.“

A tak to na podzim roku 2010 začalo. Kytara a basa byly obsazeny rychle. Ačkoli se kapela musela nejdřív poznat, stmelily se její členky velmi rychle - zažívaly skvělé koncerty a dobře se bavily. První koncert byl pro Elisabeth jedinečný už jen proto, že se konal na oslavě jejích narozenin: „Vystoupení proběhlo v naší zkušebně před asi padesátkou lidí. Měly jsme nacvičené už - nebo lépe řečeno teprve - tři písničky. Lidi ale doslova šíleli nadšením. A tak jsme těch pár písniček prostě zahrály ještě jednou. Mělo to takový úspěch, že od té doby jsme dostávaly pořád nějaké nabídky na vystoupení.” To byl pro mladou kapelu super začátek. Jen na názvu se pořád nemohly dohodnout. Nápad přišel až asi po roce. „Bylo to na koncertě v Drážďanech, kde jsme postavily krabici, kam fanoušci mohli vhazovat výplody své kreativity,” vysvětluje Elisabeth. „Vyhrál nejlepší nápad: Betty and the Pretty Bitchfuck.”

Elisabeth vedle klasické hudby poslouchala rokenrol i díky svým rodičům už od raného dětství. Ale ji samotnou tento hudební styl nadchl, až když jí bylo dvacet: „Nakazila mě radost ze života, která je v téhle muzice obsažena. Od té doby se mi říkalo Elvis, protože jsem se snažila oblékat jako on. Měla jsem i účes á la Elvis. A když jste holka, to se pak setkáváte se samými udivenými pohledy. Můj vzhled se od té doby už trochu znormalizoval, ale hudba mi zůstala.“ Nějaké konkrétní rokenrolové kapely nebo muzikanty, kteří by ji ovlivnili především, ale vyjmenovat nedokáže. Škála jejích oblíbenců je velmi široká: od Jerryho Lee Lewise přes June Carter až po Kitty Daisy. „Já se vždycky spoléhám na svůj vnitřní pocit. Pokud mám dobrý pocit, tak ta hudba ke mně patří – nebo já k ní“. Kromě toho Elisabeth čas od času potřebuje pořádnou dávku elektronické hudby: „Hudba je pro mě něco nadpřirozeného a spolu s ostatními holkami je to jako krátké vykročení mimo tento svět. Už od dětství jsem hrála na různé hudební nástroje. U nás doma v rodině se hodně muzicírovalo. Hudba je pro mě tedy něco domáckého, dělá mi dobře, je to pro mě prostředek k vyjádření sebe sama. A kromě toho mě to prostě ohromně baví.“ A oblíbená píseň kapely? Cry to me od Solomona Burkeho – a samozřejmě Elvisův Hound Dog. Její vlastní verze této písně se prý „povedla velmi dobře“, prozrazuje zpěvačka.

Zahalena do rozjařeného vodkového opojení

V prosinci 2012 zorganizoval kamarád pro Betty and the Pretty Bitchfuck koncert v Česku. Elisabeth si na něj pamatuje ještě velmi živě: „Měla jsem staré Volvo, do kterého jsme museli narvat všechno, co jsme chtěli vzít s sebou. Cestou bylo tedy velmi těsno. Za hranicemi jsme odbočili za nějakým osvětleným hnízdečkem lásky přímo k přívozu přes Labe. Na druhé straně nás už čekali v lokálu Dolní Grund. Už jen ten převoz byl docela zážitek, protože jsme se celou dobu báli, že zahučíme do Labe spolu s autem. Přívoz přidržovali sice dva chlapi, ale pokaždé, když jsme z něj chtěli vyjet na břeh, se vždycky vrátil zpět na vodu. Na plný plyn a za pomoci asi dvaceticentimetrové rampy jsme nakonec přeci jen dorazili do cíle – a celá tahle akce stála jen jedno dobrodružné euro.“ Když měli všichni konečně zas pevnou půdu pod nohama, přivítalo je několik českých námořníků s nehorázným množstvím vodky. „Navlékly jsme se do věcí á la šedesátky, a protože naše předkapela vypadla kvůli nemoci, hrály jsme i tady náš program dvakrát za sebou. Nikdo si toho ani nevšiml, protože celá hospoda byla zahalena do rozjařeného vodkového opojení a polovina osazenstva už pomalu tancovala na stolech. Byl to výborný večer, jaký jsem s kapelou pak už nikdy nezažila.“

V létě roku 2013 kapela hrála na drážďanském festivalu Bunte Republik Neustadt. Někteří posluchači se nechali strhnout jejich autentickým rokenrolem natolik, že začali spontánně tančit přímo na ulici. Od loňského léta se kapela pohybuje v jakémsi meziprostoru. Přestěhováním Elisabeth do Berlína kapela přišla o zpěvačku, která by byla hned po ruce. Přesto spolu ještě občas zkoušejí a „čekají, jak se to vyvine“. Nějaké další koncerty se určitě ještě objeví, to je jisté – protože zatím se kapela rozhodně nerozpadla.