Kultura

Na rozdíl od ostatních hudebních skupin u nich totiž neplatí rčení: všude dobře, doma nejlépe. Atmosféra na domácích koncertech za těmi zahraničními znatelně pokulhává a to navzdory skutečnosti, že je většina písní v němčině, které velká část fanoušků vůbec nerozumí. Domácí veřejnost je vůči Rammstein velmi kritická a občas neodpustí obvinění z podpory pravicového extremismu. Jenže to na šestici hudebníků působí jako kopnutí pod koleno.

Pravé tabu

Tmavé kožené kostýmy, které členové kapely nosí, jsou sice pro industriálně-metalový styl hudby typické, nicméně mohou také připomínat kabát od vojenské uniformy. Neoddělitelnou částí show jsou i různorodé ohňové variace. A právě to se některým lidem nelíbí. „Problém není v textech, ale právě v projevu - těžké pochodové hudbě a její inscenaci,“ vysvětluje při redakčním rozhovoru o skupině Rammstein politoložka novinářka Isabelle Daniel postoj některých kritiků. Přestože zdaleka ne všechny písně se nesou v pochodovém tempu, znatelně určují image skupiny: „Trochu Rammstein podezřívám, že se nechtěli vzdát části fanoušků, kteří jsou pravicoví extremisté.“ Isabell Daniel také upozorňuje, že Rammstein se na rozdíl od mnoha dalších nezapojili do iniciativ proti pravicovému extremismu.

Vypadá to tedy, že jim paradoxně možná nejvíc škodí vlastní demonstrativní apolitičnost. Politiku v tvorbě ani soukromí totiž členové skupiny neřešili nikdy. Před pádem železné opony žili všichni v NDR, hráli punk a k podmínkám života v komunismu se nevyjadřovali, i když jim režim mnohokrát komplikoval život.

Jenže jedno rčení říká, že kde je prázdno, netrvá dlouho, než jej někdo zaplní. A tím, že se Rammstein zdržují komentářů k čemukoli politickému, nechávají v nejistotě ty, kteří takové chování od veřejně známých osobností očekávají.

Právo na tvrdou hudbu

I když se skupina dlouho k politice nevyjadřovala, i tak nastal moment, kdy hudebníkům začalo být osočování z extremismu až příliš. V textu k Links 2,3,4 zpívá frontman a autor textů Till Lindemann o těch, kdo tvrdí, že jeho srdce bije vpravo, ale když se podívá dolů, stojí na levé straně. Berlínský novinář Ronald Galenza v dokumentu o klávesistovi Lorenzovi potvrzuje záměr, s nímž skupina píseň vydala: „Štvalo je, že je ostatní považovali za pravicové extremisty, proto napsali píseň s jasně levicovým politickým textem.“ Jako by se snažili světu říct, že se politické preference nepoznají podle tónů hudby.

Hudební publicista Josef Vlček také vzpomíná na deset let starou historku z Hamburku, kdy se při rozhovoru použil jeden český novinář obrat „nacistické rysy“: „Manažer ho okamžitě vyhodil ze sálu a nikdo z českých žurnalistů od nich nedostal ten den žádný rozhovor, aby se naučili, že s tímhle nemají Rammstein nic společného.“

Jenže vytvářet automaticky souvislost mezi částí fanoušků a hudebním stylem či kapelou je velká stereotypizace. Příznivci Rammstein rozhodně nejsou žádnou heterogenní skupinou. Například při pohledu na jejich pražské publikum najdeme drsně oblečené teenagery stejně tak jako čtyřicátníky, kteří druhý den ráno po koncertu posnídají s manželkou a dětmi a v rodinném kombíku odjedou do práce. V Německu ale podle všeho kromě těchto typů diváků existuje i menšina radikálů, kteří kromě jasně známých neonacistických hudebních skupin poslouchají Rammstein. A protože skupiny extremistů o sobě nechávají slyšet hlasitěji než ostatní, mohly navzdory svému nízkému počtu vytvořit pokřivený obraz fanouškovské základny.

Novinář Pavel Turek z týdeníku Respekt si linku mezi Rammstein a extremismem vysvětluje povrchním zacházením s interpretem. „Lidé se asi nechávají zřejmě jen povrchně strhnout onou velmi maskulinní prezentací kapely a pochodovým rytmem,“ vysvětluje. Naopak Josef Vlček poukazuje na to, že je všechno zinscenované, protože tvorba Rammstein vykazuje silné prvky divadelního rocku: „Členové plní jasně definované role, které nemusí v žádném případě odpovídat tomu, kým jsou v soukromí.

O čem to je?

Autor textů Till Lindemann sám říká, že všechny jeho texty jsou o lásce. Dává prostor všem jejím životním podobám, ať už krásným, zoufalým, perverzním či agonickým. Ne každý ale rozezná lásku v oněch formách, které jí on propůjčuje. Trýzeň v hloubi lidské duše převlečená do krajní expresivity může působit absurdně a pro mnoho lidí je nestravitelná. Obzvlášť pokud prožitek zesílí kostýmy a rekvizity na pódiu a ve videoklipech.

„Jsou zajímaví především tím, že spojují prvky tvrdého metalu, elektroniky, německého kabaretu a expresionismu výmarské republiky,“ interpretuje kapelu Josef Vlček. Takový odkaz ale v tvorbě skupiny není schopen rozeznat téměř nikdo, možná ani sám Lindemann. Že je možno rozumět hudbě různě, potvrzuje i hudební expert Pavel Turek. Ten totiž kapely Rammstein vidí vazbu na poetiku německého romantismu nebo na literární klasiku: „Ve skladbě Rosenrot vědomě variuje Goetha. A kupříkladu píseň Haifisch je zase poctou levicovému dramatikovi Bertholdu Brechtovi.“

Stopy minulosti

Samozřejmě neplatí, že všichni cizinci Rammstein milují. I v zahraničí se kapela setkává s různými reakcemi, ty jsou většinou spojené s německými kořeny skupiny. Náš empirický průzkum se stovkou respondentů ukázal, že mnoho Čechů nemá Rammstein v oblibě především kvůli zemi, z níž pochází, nebo kvůli jazyku, jímž mluví. Anebo si přinejmenším myslí, že je to důvod, proč je odmítají ostatní. Nicméně je zajímavé, že téměř čtvrtina všech dotázaných vnímá fanoušky této skupiny výhradně jako germanofily.

Je ale také možné sledovat opačný jev. Pavel Turek připomíná, že existují statistiky o tom, že právě Rammstein v Evropě i ve Spojených státech přispěli k propagaci němčiny. A to i navzdory tomu, že se členové skupiny rozhodně nepovažují za velvyslance ani své kultury ani svého jazyka. „Nejsme fanoušky fotbalu a ani té země,“ říká kytarista Paul Landers v dokumentu Wer sie sind. Nicméně je jasné, že aura, kterou někoho přitahují a druhého odpuzují, zatím přináší skupině úspěch. A mají-li čisté svědomí, bylo by netaktické na sobě cokoli měnit.