Kultura

Hořící keř už je minulost

Foto: © nutprodukce

Rozhovor s producenty nejúspěšnějšího českého filmu loňského roku

Foto: © nutprodukce
Pavla Kubečková (28) a Tomáš Hrubý (27) před svou kanceláří... Foto: © nutprodukce

Pavla Kubečková (28) a Tomáš Hrubý (27) nejprve varují, že teď nemají moc času. I když jsou studenty produkce na FAMU, nezaměstnává je ale zkouškové období. Od rána do večera pilují ve své společnosti nutprodukce několik filmových i televizních projektů. Právě televizi, byť kabelovou, mocně ovládli loni. Získali světoznámou režisérku Agniezsku Holland a koprodukci televize HBO pro dramatickou minisérii „Hořící keř“ o upálení Jana Palacha, z čehož se vyklubal projekt, který zastínil zbylou českou produkci.

Dílo právě získalo rekordních jedenáct ocenění v soutěži Český lev. Na slavnostní pódium vystoupali Tomáš s Pavlou v závěru večera, když převzali sošku za Nejlepší film. „Akademie má náš respekt, že ocenila dílo, které je původně televizní, což může být vnímáno jako poměrně kontroverzní,“ řekla k tomu těsně po ceremoniálu Pavla. V kinech byl film k vidění totiž pouze na 14 dní.

Ve filmové branži jsou oba studenti FAMU teprve nováčky. Právě o filmové škole a lidech, které produkuje, jsme se bavili v jejich kanceláři v pražských Holešovicích. Když zrovna Tomáš neodbíhal telefonovat a neplánoval Skype hovor, který měl následovat hned po našem rozhovoru, mluvili jsme i o stresu, tlaku, či nových výzvách. Pavla s Tomášem jsou dokonale sehraní a určitě ještě o nich bude slyšet.

Na stěně tu máte rozepsané peripetie jednotlivých postav ve dvou epizodách seriálu. Co to je?

Pavla: Se scenáristou Štěpánem Hulíkem, který napsal scénář k Hořícímu keři, teď vymýšlíme nový kriminální seriál pro HBO. Jmenuje se to Pustina a bude to mít osm dílů. Dostali jsme se do fáze, kdy sháníme režiséra a už to trvá moc dlouho. Jsme vyčerpaní.

Tomáš: Blíží se termín, kdy bychom už chtěli dělat casting. Je tam spousta neherců, takže to bude náročné. A už potřebujeme vědět, kdo natočí první díly. Ale nemůžeme se pořád na nikom shodnout.

Takže zájemci jsou, ale vy je odmítáte?

Tomáš: V podstatě jo. Koukali jsme se i do zahraničí, ale buď my nebo HBO jsme usoudili, že to není to pravé. Všichni máme různé preference.

Pavla: Primárně jsme hledali v Česku, ale nepodařilo se nám najít nikoho, kdo by k tomu seděl.

Foto: Jan Hromádko, © Česká filmová a televizní akademie
... a s Českým lvem za za Nejlepší český film roku 2013. Foto: Jan Hromádko, © Česká filmová a televizní akademie

Čím to je, že nemůžete nikoho najít?

Tomáš: To souvisí s katedrou režie na FAMU a vůbec s tím, jak se tam přijímají lidé a jak se tam s nimi pracuje.

Pavla: Je to dost neuvěřitelné, ale myslím si, že se tady za posledních 15 neobjevil žádný velký mladý talent. A kdyby se nějaký talent objevil a na FAMU se přihlásil, tak ho pravděpodobně nevezmou, nebo ho otráví. U režisérů na FAMU vnímám jako problém už samotný výběr uchazečů. Dalším problémem je, že se dlouho nepodporovala spolupráce mezi katedrou režie a katedrou scenáristiky, režiséři jsou vedení k tomu, aby si scénáře psali sami a tvořili čistě autorské filmy, a to podle mě není správně. Režisérů, kteří jsou si schopní sami napsat dobrý scénář je málo. Taky se neučí řemeslo a práce s různými žánry. Takže pak vlastně všichni točí jen autorské filmy o sobě, což když ti je 20 a nemáš nic moc "odžité", jsou pak často plytké filmy o tom, jak tě nechce holka, a nevíš, co se svým životem. A tyhle filmy fakt nikoho nezajímají.

Jsou v Česku aspoň peníze na filmy, když už nejsou talenty?

Pavla: Není to výrazně horší než jinde. A už mě nebaví, jak si furt někdo stěžuje, že tu nejsou peníze a chtěl by, aby ve státním fondu byla miliarda a natočilo se 50 filmů, které nestojí za nic, nikdo je nechce vidět, nikoho nezajímají a jen se v nich utápějí peníze.

Tomáš: Loni třeba vznikl film Nepravděpodobná romance, který měl rozpočet dvanáct milionů korun, což je málo na celovečerní film, ale pořád je to dvanáct milionů. Do kina na to přišlo 500 lidí. Když si vydělíš tato dvě čísla, dojdeš k tomu, že jeden lístek dotuješ 20 tisíci korunami.

Zpátky k vám a ke škole. Když jsem studoval jeden semestr na FAMU produkci, přišlo mi, že mě režiséři, kameramani a další berou jen za donašeče techniky, tiskaře dokumentů a telefonistu. Myslíte, že kdybych na škole zůstal, tak by se tenhle dojem změnil?

Pavla: Já myslím, že je to nejvíc na tobě. To nastavení, minimálně v prváku, je takové, jaké popisuješ. Na katedře režie ty lidi určitě vedou v tom smyslu, že katedra produkce je servis pro ty ostatní. Ale nazírají tak i na jiné katedry. Kameraman je technik, zvukař je ještě míň než technik a scenáristy radši nevyužívat. Závisí to pak hodně na tom, jaký vztah si s těmi lidmi vybuduješ. Tím to pak můžeš měnit. Nám pak naši kolegové začali důvěřovat i v něčem jiném než v mazání chleba při pauze mezi záběry. V mazání chleba jsme mimochodem nikdy moc nevynikali.

Absolventi FAMU často říkají, že víc než cokoliv jiného jim studium dalo profesní kontakty. Ale co znalosti a dovednosti?

Pavla: Určitě jsme dostali základní penzum znalostí o tom, jak to kolem filmu chodí. Získali jsme i základní rozhled co se týče praktických věcí, třeba účetnictví a autorského práva. Jinak ale zopakuji to, co říkají všichni. Ty kontakty jsou nejdůležitější, s těmi lidmi pak můžeš pracovat v dalších letech na různých projektech. Druhá rovina věci je, že na FAMU vedle sebe vyrůstáme a vzájemně se ovlivňujeme, protože si s těmi lidmi nonstop povídáš o filmech a tím si tříbíš vkus a názor.

Jak jste začali spolupracovat vy dva?

Tomáš: To bylo asi někdy ve třeťáku, kdy se dělal Famufest. Ten jsme dělali dohromady a tam jsme si poprvé vyzkoušeli spolupráci. Bylo jasné, že to funguje. Pak už byl jenom krůček od založení firmy. Bylo nám jasné, že nechceme do žádné instituce. Pája už podávala v době Famufestu svůj první grant na film. Já jsem začal dělat svůj magisterský projekt Gottland, který jsem taky potřeboval zaštítit.

Je těžké založit firmu?

Pavla: Není tak komplikované tu firmu založit. Půjčíš si 200 tisíc korun, uděláš pár administrativních úkonů a je založeno. To je to nejmenší. Daleko těžší je to pak rozjet. To vyžaduje poměrně velké množství energie a je třeba se na to soustředit.

Tomáš: Je to tak, sídlili jsme u Páji v obýváku a až s Hořícím keřem se ukázalo, že by bylo vhodný mít kancelář. Klasická garážová firma.

Pavla: Sídlo firmy je mimochodem stále u mne v obýváku.

Váš první projekt pod hlavičkou nutprodukce byl dokument „Pevnost“. Hned poté přišel „Hořící keř“. Přečetli jste si scénář a okamžitě jste do toho chtěli jít?

Tomáš: Na FAMU ležel scénář, který už předtím Štěpán Hulík posílal do České televize, kde se mu nikdo neozval. My jsme zrovna jednali s HBO ohledně jiného projektu, pak se nám ale ozvala producentka Tereza Polachová, že teď hledají nějakou vlastní tvorbu. Tak jsme jí poslali ten Štěpánův scénář. Líbilo se jí to, stejně jako řediteli HBO. Pak už to nabralo rychlé otáčky. Oslovili jsme pak Agnieszku Holland, které se to také líbilo. V ten moment bylo už dost jasné, že se to stane. Oni měli prostředky, měli plán, že chtějí dělat vlastní věci. A tohle dávalo smysl. Úspěšný režisér zajistí, aby to nedopadlo špatně a neutopilo se v tom x milionů.

Jak se tvářila Agniezska Holland, když za ní s nabídkou režie přijeli dva mladí producenti bez oslňujícího portfolia?

Pavla: Jeli jsme za ní do Polska a neměli jsme na letadlo, a proto jeli vlakem. To jsme jí řekli a ona se zeptala, jestli proto, že máme rádi dobrodružství nebo proto, že nemáme peníze.

Tomáš: Vzpomínala na studentská léta, takže věděla, jaká je to bolest jet z Varšavy do Prahy. Je to šílená cesta, která trvá asi dvanáct hodin. Mimochodem Agniezska z toho byla míň nervózní, než z toho bylo na začátku nervozní HBO.

Pavla: A navíc má ráda spolupráci s mladými lidmi, nabíjí jí to.

Co jste cítili, když se spustila taková velkoprodukce? Neříkali jste si někdy, že je to příliš velké sousto?

Pavla: To bych ani neřekla. Nejnáročnější na tom byly přípravy, těžké bylo dát dohromady kameramana, kostýmního návrháře, zajistit casting, vybrat lokace a hlavně přesvědčit HBO, že se nemusí bát spolupráce s námi. Měli obavy, protože jsme nic nevyrobili, což je pochopitelný.

Stres a tlak tedy asi nebyly úplně neznámé pocity...

Pavla: Nevěděli jsme, jak takové velké natáčení vypadá. Ale když se člověk obklopí zkušenými lidmi, tak se to dá zvládnout. Intenzivní to bylo také v postprodukci, při střihu a skládání hudby, kdy docházelo k názorovým střetům. Pak do toho producent připravuje dost, ostatně my jsme zodpovídali za umělecké složky.

Tomáš: Jasně, v některých chvílích to byl strašný tlak a velký stres, to to s sebou ale nese. Věci se třeba nedařily a člověk blbě spal. Já jsem si třeba musel dát čtyři panáky.

„Hořící keř“ pak znovu otevřel téma Palachovy oběti, spustil se mediální kolotoč a ohromný zájem. Vnímali jste to jako satisfakci?

Pavla: Já jsem byla hrozně spokojená, že jsme vytvořili něco, co se mně osobně líbí a nemám k tomu velké výhrady. Ta reakce veřejnosti byla v tu chvíli druhotná. Maminky, výstřižky z novin, premiéra… Já jsem to zas tak neprožívala. Vnímám to víc až teď rok poté, když byly Ceny filmové kritiky a Čeští lvi. Bylo to skvělé a příjemné, ale je to za námi a my jsme mentálně jinde. Už nežijeme Hořícím keřem.

Tomáš: Já si nejvíc užívám to, že člověk získá nějakou životní a profesní jistotu. Najednou věci děláš s větším klidem. To může samozřejmě nést i negativa, když o sobě přestaneš pochybovat.

A co FAMU? Ocenili vás tam nějak?

Pavla: Napsali později na stránky, že nám gratulují. A mně přitom mimochodem zkomolili jméno.

Co teď plánujete kromě zmíněné „Pustiny“?

Pavla: Nejsme firma, která se specializuje na jeden žánr. Chceme dělat věci, které nám jsou blízké. Ať už viděním světa nebo formální stránkou. Je jedno, jestli je to dokument, hraný film, seriál nebo animovaný film. Mně navíc na škole čekají státnice a diplomka, Tomáš má ještě nějaké nedodělané předměty. Doufám, že už to teď uzavřeme, je to koule u nohy. Průměrná doba studia na FAMU je ale tak deset let, takže normálka.

Tomáš: Budeme dávat do distribuce Gottland, adaptaci bestselleru Mariusze Szczygiela o historii Česka a jeho osobnostech. Chystáme celovečerní film s režisérem Martinem Fryčem nebo snímek Čekej tiše o zpěvačce Evě Olmerové.

Rozhovor vedl Jan Škoda

Copyright: jádu / Goethe-Institut Praha
březen 2014

    Další články k tématu

    Hořící keř už je minulost
    Rozhovor s producenty nejúspěšnějšího českého filmu loňského roku

    Shořet kvůli svobodě
    Recenze filmu Hořící keř a rozhovor se scénáristou Štěpánem Hulíkem.

    Témata jádu

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Rychleji, výš, dál
    Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Smát se všemu navzdory...
    ... to by mohla být jedna z definic humoru. Ale čemu se jeden směje, to je pro jiného trapné nebo třeba i nudné. Důležitou roli hrají v tomto ohledu i kulturní rozdíly. více...

    Má dáti | dal
    Peníze se pro mnoho lidí stávají hodnotou samy o sobě. Jsou peníze dobré či špatné? A kdo o tom rozhoduje? více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...