Kultura

Kdo to takhle debilně rozbil?

Zdroj: Film Servis Festival Karlovy VaryZdroj: Film Servis Festival Karlovy Vary
Věra Chytilová, Zdroj: Film Servis Festival Karlovy Vary

Odešla Věra Chytilová. Režisérka, která tepala rozbitou dobu před revolucí i po ní.

Když ve středu 12. března 2014 zemřela ve věku 85 let nejslavnější česká režisérka Věra Chytilová, sociální sítě nezaplavilo jen obligátní odosobnělé „RIPování“ a výčet nejznámějších uměleckých úspěchů, provázející skon jakékoliv filmové celebrity. Přední představitelka české nové vlny totiž byla všechno, jen ne „jakákoliv“.

Chytilová léta působila také jako pedagožka na katedře pražské FAMU, a i když v posledních letech do školy docházela třeba jen jednou týdně, studenty evidentně pořád mimořádně ovlivňovala. A tak teď Facebook zaplavily zkazky o tom, jak jim nic nedala zadarmo, jak chtěla, aby o tvorbě neustále přemítali, jak se jich v lepším rozmaru ptala, „kde máš, kurva, téma?“, v horším „a umíte vůbec číst?“ Zle to nemyslela, jen byla k ostatním nekompromisní a chtěla je vybičovat k nejlepším výkonům. Stejně jako sama sebe.

Byla energická, ctižádostivá, zarputilá a nebrala si servítky. „Kdo to tahle debilně rozbil?“ ptá se v nezapomenutelné znělce karlovarského filmového festivalu a snaží se lepidlem, které „neteče“, slepit rozbitý Křišťálový glóbus za přínos světovému filmu, jež dostala v roce 2000. I ve své tvorbě se přitom vždy věnovala „rozbité“ době, ať už normalizaci, nebo realitě po listopadové revoluci. Věra Chytilová se nikdy nebála tepat společnost a v zobrazení onoho „čecháčkovství“ doteď nemá konkurenci.

Jako zjevení…

K filmu se rodačka z Ostravy poprvé dostala jako modelka. Na jedné z přehlídek si ji totiž vyhlédl scenárista Jiří Brdečka a obsadil ji jako jednu z dvorních dam v Císařově pekaři a Pekařově císaři. Před kamerou však dlouho nezůstala – zkusila si profesi klapky na Barrandově a poté si podala přihlášku na katedru režie pražské FAMU. Na škole to zprvu neměla lehké, čelila i vyhazovu, přesto si v roce 1961 vydobyla respekt už svým absolventským snímkem Strop. O čtyři roky později zrežírovala jednu z částí slavných Perliček na dně dle románu Bohumila Hrabala, slavný celovečerní debut přišel hned rok poté.

Jmenoval se Sedmikrásky a v české kinematografii dodnes působí jako zjevení. Vypráví o dvou dívkách, které „jsou mladé a mají celý život před sebou“, přičemž se rozhodnou, že budou zkažené. Zahrávají si s bohatými muži, kteří je zvou na opulentní večeře, jsou marnivé a vysmívají se jak konvencím, tak světu ovládanému patriarchátem. Vizuálně působivé dílo je především oslavou nekonformity a dvě Marie jsou přesným opakem toho, jak by se podle společenských zvyklostí měly chovat „slušné, spořádané a uvědomělé“ dívky, budoucí matky a pracovnice. Sedmikrásky vůbec nestárnou a lze si v nich najít i výpověď o znuděné mladé generaci, která neví proč a zda vůbec existuje.

S trochou nadsázky se muži obletované hrdinky podobají i Chytilové, když studovala v letech 1957 až 1962 na FAMU s Jiřím Menzelem a její krása nezůstávala bez odezvy. Muži jí prý stále zvali na schůzky, ona si však občas užívala, když z nich mohla udělat směšné loudily. To oceňoval i Jiří Menzel v knize Rozmarná léta: „Byly to pro mne užitečné lekce, poznávat mužské plemeno očima chytré ženské,“ řekl.

Zdroj: Film Servis Festival Karlovy Vary
Z filmu „Sedmikrásky“ (1966), Zdroj: Film Servis Festival Karlovy Vary

Nesmlouvavá kritička společnosti

Po srpnové okupaci v roce 1968 čekala Chytilovou vynucená pauza. S normalizací přišel zákaz tvorby, bojovnice Chytilová však napsala dopis tehdejšímu prezidentovi Gustavu Husákovi a vrátila se v roce 1976 snímkem Hra o jablko. O nějakou úlitbu establishmentu však nikdy nešlo. Chytilová v mnoha rozhovorech popisovala, jak si u komunistických aparátčíků vyvzdorovala určitou tvůrčí svobodu, aby pak výsledným dílem režimu vzdorovala. Krásně je to vidět třeba u depresivně bezútěšné sondy do pražského sídliště Jižní město s názvem Panelstory aneb Jak se rodí sídliště z roku 1979.

Snímek by klidně mohl být portrétem sociálního inženýrství, které dalo slušné bydlení tisícům mladých rodin a možnost důstojného dožití důchodcům z venkova, ve skutečnosti je ale sžíravou satirou na chaotický panelový komplex, kde nic pořádně nefunguje, a kde se pološílení obyvatelé brodí blátem, aby se dostali do své kóje. Mladé matky uvězněné mezi čtyřmi nevkusně tapetovanými stěnami nabírají vodu na čaj ze splachovací nádržky v záchodě, staří důchodci uklizení mezi čtyři stěny pak bojují s anonymitou a absencí sousedské pospolitosti. Hamižné maloměšťáctví a totální chaos umocněný nervní, těkavou kamerou, Chytilová odkryla perfektně, a i proto se film dočkal uvedení do kin až se zpožděním.

Ani po revoluci se Chytilová nespokojila s novými poměry. Vadilo jí to, jak se zprivatizovala, - tedy změnila - filmová branže a také, jak málo jsou v politice zastoupené ženy. „Chlapi jsou méně zodpovědní, chtějí si hlavně pořád hrát, všechno je pro ně fotbal a podle toho svět vypadá,“ citoval režisérku deník Právo. V roce 1992 nicméně natočila později kultovní komedii Dědictví aneb Kurvahošigutntág, v níž vesnický buran Bohuš (režisérčin dvorní herec Bolek Polívka) přijde těsně po revoluci v restituci k velkým penězům. O nějakých promyšlených investicích však v jeho případě nemůžu být řeč. Peníze prošustruje tak, že si koupí satelit, pštrosa, bazén, obří kolotoč a domů si přivede prsatou prostitutku, která z něj jen tahá peníze, přičemž na něj už dlouho myslí místní milá hospodská. Dědictví v době uvedení kritika nepřijala úplně pozitivně, postupem let ale bylo doceněno opět jako neúprosné svědectví doby, ironické zesměšnění nezodpovědných nových milionářů, kteří absolutně neví, co si s nabytým majetkem počít. Legendární, mnohokrát citované zemité hlášky pak přidal právě Polívka, který se podílel na scénáři. Karikatury se nevzdala ani ve svých posledních třech filmech Pasti, pasti, pastičky (1998), Vyhnání z ráje (2001) i Hezké chvilky bez záruky (2006). Vysněný snímek o Boženě Němcové se jí nakonec natočit nepodařilo a režie pokračování Dědictví se loni chopil Robert Sedláček.

Ať to tam postaví do latě

Na Chytilovou na sociálních sítích zavzpomínala i programová ředitelka filmového festivalu Mezipatra Lucia Kajánková, jejíž neodolatelně vtipný postřeh osobnost režisérky nakonec přiblíží lépe než cokoliv jiného: „Má nejoblíbenější vzpomínka: festival Karlovy Vary, půlnoční projekce v kině Čas, přes kapacitu narvanej sál, mladiství cinefilové sedící po zemi a tísnící se na stojáka vzadu v hloučcích. Ozve se pár bolestivých skřeků těch z nich, kteří dostanou ránu holí do nohy, když se Věra Chytilová razantně prodírá davem za nekompromisního ‚Uhněte! Jsem starrrá a chci si sednout!‘ Probila se do půlky sálu, pak za pomoci hole a řřřvaní zvedla jednu řadu, aby se usadila sprrrávně do střředu. Střih - běží film, přibližně 10 minut, do okouzleného ticha nás pseudointelektuálů se ozve ‚To je srrrrračka, zvedejte se, já jdu prrrryč!‘ S tím, za uctivých skřeku omlácených, odchází do noci... Ta úžasná, nekomprrromisní ženská, ať jí je dobřřře, kdekoliv je teď a hezky to tam postaví do latě.“


Copyright: jádu / Goethe-Institut Praha
březen 2014

    Další články k tématu

    Rio Reiser – Německý král
    Rio Reiser byl nejen vynikající muzikant a ikona německého popu, ale vždy také politicky založený člověk. Nedávno vyšla velmi osobní biografie Rio Reisera, jejímž autorem je jeho bratr Gert Möbius.

    Hrdinové na jeden den
    Pro Davida Bowieho se Berlín stal v roce 1976 na necelé dva roky útočištěm a zdrojem inspirace. To stačilo, aby dal tehdy ještě mladé a nerozhodné německé pop music důležité impulsy.

    Kdo to takhle debilně rozbil?
    Odešla Věra Chytilová. Režisérka, která tepala rozbitou dobu před revolucí i po ní.

    Hej, hej, jsem mladej!
    Filip Topol, pianista a zpěvák legendární kapely Psí vojáci, zemřel 19. června 2013. Dva jeho přátelé vzpomínají na jejich společné chvíle a Topolův odkaz.

    Témata jádu

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Rychleji, výš, dál
    Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...