Kultura

„Do fantasy neutíkám“

Foto: © Tereza MatouškováFoto: © Tereza Matoušková
Foto: © Tereza Matoušková

„Fantasy je pro mě formou, kterou popisuji realitu kolem sebe,“ říká Tereza Matoušková, 23letá spisovatelka z Adamova. Svůj fantastický svět nazvala Podmoří a odehrávají se v něm všechny její publikované knihy, z nichž ta nejnovější nese název „Hladová přání“. Její tvorba je úzce spjata s blogem, kde postupně získala fanouškovskou základnu. O své tvorbě, české fantasy komunitě a blogu, jakožto pomocné ruce mladým autorům, se rozpovídala v následujícím rozhovoru.

Terezo, jaké je to být spisovatelkou fantasy v Česku 21. století?

Pokud si člověk užívá samotné psaní, tak je to úžasné. Co se týče publikování, tak už je to dnes podle mě těžší. Souvisí to s tím, že se v rámci žánru spousta věcí přesouvá na internet a je značná konkurence mladých autorů, protože dnes více méně píše každý. To má na druhou stranu výhodu v tom, že se člověk může zaměřit například na produkování článků o psaní, které jsou potom čtené. Já třeba takto dělám v Brně literární dílny, kde mám svoje žáky, se kterými pracuji. A čtenáři tohoto druhu literatury jsou hodně nadšenými fanoušky a prožívají to. Z mnoha z nich se postupně stali i mí kamarádi. Fantasy je hodně komunitní záležitost, což je super, protože něco podobného tu dříve nebylo.

Takže by se dalo říci, že komunita fantasy literatury je stmelený kolektiv?

Určitě je ten kolektiv stmelenější než například u lidí, co čtou a píší detektivky. Je zde spousta soutěží, conů a celkově jde o hodně živé společenství. Je ale potřeba rozlišovat skupinky i přímo v rámci fantasy komunity: například young adult fantasy se drží hodně stranou a je uzavřenějším kolektivem, protože to čtou hlavně dívky mezi dvanácti a osmnácti roky a komunikují spolu přes různé knižní blogy. Dospělá fantastika zase dobře funguje přes ty zmiňované akce. Myslím si, že celkově je ta situace s fantasy komunitou moc fajn.

Jaké byly impulsy k tomu, že ses rozhodla psát fantasy literaturu?

Já jsem víceméně vyrůstala v rodině, kde se fantasy četlo, proto jsem se tímto směrem přirozeně profilovala. Moje mamka mi jako malé předčítala Pána prstenů, tudíž jsem to měla v krvi. Když jsem později začínala sama tvořit, ani mě nenapadlo psát něco jiného než fantasy. K tomu, že bych mohla psát i něco realističtějšího, jsem dospěla až postupně, když jsem si zkoušela různé styly, ale základem všeho je pro mě stále fantastika – pomocí ní jsem zvyklá své zážitky a inspirace převádět do literárních textů.

Autoři fantasy si zpravidla vytváří své specifické světy, se kterými v rámci tvorby pracují a se kterými si je čtenáři spojují. Čím je charakteristický svět tvých děl, tedy Podmoří?

Podmoří má spoustu prvků, které jsou pro něj charakteristické. Tamní kultura je založena na raně novověké, preindustriální společnosti, takže jsou zde určité primitivní stroje a je díky tomu posunuta jiným směrem než u fantasy, která vychází ze středověku. Samozřejmě dalším specifikem je fakt, že je svět umístěn pod mořem a je celkově umělý. Je tam kupříkladu takové steampunkové slunce stvořené z mechanických koleček. Veškeré pohyby, které by byly v našem světě přirozené, jsou v Podmoří umožněny díky strojům. A také zmíním, že samotná společnost je rozdělena do kastovního systému, kde na vrcholu je božstvo, pod ním jsou tzv. zasvěcení, kteří božstvu slouží, pod nimi je sorta, která pro zasvěcené spravuje území, a nejníže jsou nečarodějové, kteří pracují a celý aparát živí.

Foto: © Tereza Matoušková
Foto: © Tereza Matoušková

Snažíš se ve svých příbězích reflektovat reálný svět, nebo se od něj spíše distancuješ?

Nevidím až takový rozdíl v literatuře, která popisuje realitu, a fantasy, protože vždy jde o reflexi světa, ve kterém člověk žije. Ani realistická literatura není zcela reálná, neboť je v ní vytvořený alternativní vesmír, který musí vždy realitu ohnout podle toho, jak je to v příběhu potřeba. Myslím si, že autor fantasy se nemůže nikdy od reality stoprocentně odpoutat, protože nějak do textu vždy reflektuje to, co prožívá, své názory, prostředí, ve kterém žije, a tak podobně. Myslím, že jde o přirozenou věc. Spousta lidí říká, že se do fantasy utíká. Já to tak necítím, protože fantasy je pro mě formou, kterou popisuji realitu kolem sebe.

Jako autorka býváš často spojována se svým blogem „Cesta do Podmoří“, který na mě působí obsahově velmi pestře. Co vše se na něm dá najít?

Snažím se ho profilovat směrem k literatuře. Hodně často píšu články o psaní, například rady, které jsem získala z porotcování v soutěžích, kde si všímám, jaké dělají lidé nejčastěji chyby, nebo třeba úvahy o určitých stylech psaní a žánrech. Pak samozřejmě kratší povídky psané cíleně pro blog a mé fanoušky. Jde o něco jiného než u běžných povídek, protože blogová povídka má svá specifika, například nemůže obsahovat tolik popisu, protože lidé na internetu preferují kratší texty, chtějí všechno zhuštěné. Nad knihou jsou ochotní trávit mnohem více času. Taky samozřejmě recenze, postřehy a provozní záležitosti, jako jsou pozvánky na besedy, články o literárních dílnách, které vedu, nebo informace o povídkách, které mi vychází. Obecně jde na mém blogu na jednu stranu o komunikaci s lidmi, kteří mě čtou, na druhou stranu o prostor pro diskuzi a vyjádření mých vlastních názorů.

Jak velkou roli hraje blog v prezentaci tvé tvorby?

Myslím si, že hodně klíčovou, ale také si myslím, že poslední dobou blogování začíná nepatrně upadat, protože se vše přenáší na facebook. Čím dál tím více se přes něj vyplatí propagovat, protože je zaručena větší návštěvnost – například si všímám, že lidé chodí na můj blog právě díky odkazům z facebooku. Taková sociální síť samozřejmě nemůže nahradit vše, co blog autorům poskytuje. Všímám si ale, že blogová scéna v poslední době upadá, třeba co se týče Autorského klubu na Blog.cz a různých setkání, které byly dříve velmi časté. Dnes to sice pořád ještě není úplně pryč, ale jde vidět, že blogová scéna už má svůj vrchol za sebou.

V knize „Hladová přání“ jsi psala, že jsi tvorbu samotnou konzultovala s čtenáři blogu. Jakým způsobem to probíhalo?

Hladová přání jsou s blogem spjata asi nejvíc, protože kniha vznikla původně tak, že jsem se rozhodla udělat interaktivní povídku. Nechala jsem se inspirovat Labyrintem Pavla Renčína, protože nápad se mi líbil. Na blogu jsem vždy publikovala část, pod kterou bylo několik možností, jak bude děj pokračovat. Čtenáři tedy měli prostor pro vybrání jedné z možností a zároveň pro vyjádření se k publikované části, takže pokud se jim něco nezdálo, či naopak líbilo, měla jsem okamžitou reflexi. Takto prošlo devět částí, které se přetvořily v devět kapitol knihy.

A co je vlastně cílem tvé tvorby? Proč vůbec píšeš?

Jde pro mě o formu seberealizace a možnost po sobě něco zanechat, zapsat se lidem do paměti a zprostředkovat jim své názory. Psaní je stále nejjednodušším způsobem, jak předat lidem myšlenku pěkně z hlavy do hlavy. Co se cíle týče, tak dostat se do situace, kdy budu moci bez problémů vydávat knihy. Ráda bych měla možnost vydat si Podmoří jako celou ságu a nemuset ji kouskovat po jednotlivých knížkách z různých období. Neřekla bych, že v tuto chvíli mám podmínky vhodné k tomu, abych mohla napsat několikadílnou ságu, jako je například Píseň ledu a ohně. Chtěla bych zažít ten pocit, kdy ze dne na den přibývají desítky čtenářů, kteří aktivně reagují na to, jak se sága vyvíjí. Strašně mě baví reakce typu: „Nezabije ho, že ne?! Tuhle postavu nemůže zabít!“ To je na tom všem to nejlepší, když se čtenář bojí o postavu.

Rozhovor vedl Libor Kamenský

Copyright: jádu / Goethe-Institut Praha
květen 2014
odkazy k tématu

Další články k tématu

Přežila jsem svou popravu
V akčních hrách LARP má každý hráč přidělenou roli. Vítejte ve světě, kde se může stát cokoli, pokud budete mít dostatek fantazie. 

Všechno je inspirace
Kai Meyer je jedním z nejznámějších autorů fantasy v Německu. Valentina Paneková s ním hovořila o jeho práci a o jeho vztahu ke čtenářům.

„Do fantasy neutíkám“
„Fantasy je pro mě formou, kterou popisuji realitu kolem sebe,“ říká 23letá spisovatelka Tereza Matoušková. Svůj fantastický svět nazvala Podmoří a odehrávají se v něm všechny její knihy.

Podivní, neohrabaní mimoňové s masivními brýlemi
Ať už jde o žánr fantasy, science-fiction nebo komiksové superhrdiny – to, čím se dříve zabývali jen takzvaní „nerdové“, je dnes už součástí mainstreamu. Je tedy klišé o nerdech jako brýlatých podivínech bez přátel ještě vůbec výstižné?

Bitva o Mythodeu
Dobrodružná dovolená nebo únik z reality? Jednou ročně vzniká v blízkosti města Hannoveru středověkem inspirovaný fantasy svět Mythodea. Více než 6.000 hráčů promění poklidné panství Brokeloh v bitevní pole s rytíři, elfy, skřety a zombies.

Témata jádu

Dnes je zítra
Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

V očích pozorovatele
… tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

Rychleji, výš, dál
Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

Někam patřit
Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

Archiv témat
Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...