Kultura

Čím jste vlastně posedlí?

Hana: Jsme posedlí posedy. A ten název značí nejen ten předmět našeho zájmu, ale i způsob našeho pracování. Bez určité dávky posedlosti by to asi nefungovalo.

Proč posedy? Protože je z nich hezký výhled?

Jára: Zjistili jsme, že posedy jsou to nejlepší, co můžeme dělat. Jsou zajímavé nejen z pohledu designu a lidové tvořivosti...

Hana: …ale každý je jiný. Je to produkt lidového designu, zároveň je to architektura, je to kontrast města a přírody.

Jára: A je to typická stavba pro náš středoevropský kraj.

Bára: Je jich hrozně moc, ale dosud se jim nikdo nevěnoval. Nikoho nenapadlo je pojmout z uměleckého hlediska.

Jára: Tak jsme si řekli, že vytvoříme Atlas posedů, že je zmapujeme a najednou se na to začala nabalovat úplně jiná témata. Posed v designu může působit jako nadhled, v designu se příliš rozmohli jelínci a takový podobný dekorativní prvky.

Takže vy prostě nemáte rádi jeleny?

Bára: Řekněme, že ze začátku ano. Ale je jich moc.

Jára: No a odkud jinak je vymýtit, než z posedu?

A co přesně tak posedle tvoříte?

Hana: První rok ten atlas posedů. To knížku jsme vydali za vlastní peníze a byli jsme za ni nominováni na Czech Grand Design jako objev roku a taky za grafický design. To nás docela nakoplo a řekli jsme si, že by byla sranda, být nominováni postupně ve všech kategoriích.

Jára: Další rok to už byl čistý kalkul. Vrhli jsme se do průmyslového designu, protože nás to baví a protože jsme si řekli, že s tím můžeme uspět. Vytvořili jsme stojánek, který se ukázal být druhou nejpraktičtější věcí na světě. Má přes 400 využití. Vlastně jsme z drátků svařili podstavu posedu. Ten stojánek fungoval jako květník, ohrádka na pivo, přívěsek…

Hana: …a jako kabelka nebo třeba stoleček.

Jára: A stala se nevídaná věc: s těmito úplně křivými stojánky, ze kterých byl každý úplně jiný, protože teprve kvůli tomu jsme se naučili svářet, jsme byli nominováni na cenu Czech Grand Design, tentokrát v kategorii design.

O jaké další nominace usilujete?

Jára: Já teď nechci, aby to vyznělo jako chlubení. My jsme do toho původně šli hlavně s tím, že se nechceme úplně ztrapnit.

Hana: Kromě Báry nemáme nikdo uměleckou školu. Lidi, kteří to studují a hrozně se snaží, aby na sebe upozornili a – nedej bože - byli někde nominovaní, těm chybí nadhled. Nám vždy přišla důležitější myšlenka než realizace.

Jára: Ta realizace u nás zase trošku pokulhává, protože do toho dáváme vlastní peníze.

Bára: Důležitý je ten nadhled. Tím, že ve skupině jsou různí lidé s odlišným zázemím, tak máme větší nadhled než člověk, který studuje jednu věc.

Takže nejprve jste udělali atlas, poté stojánek a co následovalo dál?

Jára: Tím stojánkem jsme tak trošku oslavovali české kutily, kteří si sami svařují věci. V roce 2012 jsme chtěli oslavit šikovnost našich maminek, babiček a prababiček.

Bára: Vytvořili jsme proto střihy: na sukně, triko, kalhoty a šaty.

Jára: To celé běželo pod značkou Odbaby. Rok 2012 byl evropským rokem seniorů a my jsme spojili mladou a starší generaci. Naše maminky a babičky umí skvěle šít, ale ten design už trošku pokulhává. Proto jsme vytvořili kolekci věcí, a kdo si u nás koupil balíček i s látkou, ten to měl na nedělní oběd přinést babičce a poprosit ji o ušití. A tím jsme usilovali o cenu za fashion.

Hana: Ale bohužel jsme byli nominováni jenom na objev roku.

Už zase?

Jára: Ano, objevili nás podruhé.

Které nominace vám tedy ještě chybí?

Hana: Ještě fotka, fashion, šperk, síň slávy, obchod roku, výrobce roku.

A na které kategorii teď pracujete?

Jára: No, po tom roce 2012 jsme se rozpadli.

Bára: Ale nerozpadli.

Hana: Řekněme, že jsme přestali tvořit.

Rozhádali jste se?

Bára: Ne.

Jára: No tak trošku ano, byly tam třenice o to, jestli bychom měli to celé trošku neprofesionalizovat.

Zpátky k tomu oblečení: objevuje se tam i motiv posedů?

Jára: Je to oblečení na posed i do města. Ty posedy se časem staly spíš jakousi metaforou. Teď se k nim ale chceme vracet a chceme je prezentovat na PechaKucha Night v Plzni.

Řekněte mi k tomu něco víc…

Jára: Ještě nevíme přesně, jak to bude vypadat. Ale PechaKucha je taková, že si tam lidi rádi honí vlastní triko. Já se na to rád dívám trošku jinak. Já bych chtěl, abychom lidi vzdělávali.

Co je budete učit?

Jára: Před dvěma roky jsme v Brně v rámci výstavy Město uprostřed obory měli workshopy, kterých se nikdo neúčastnil, protože byly prázdniny. Mapovali jsme posedy v okolí Brna a vytvořili takovou typologii. Udělali jsme tam laboratoř, kam každý mohl přijít a zjistit, jak správně popsat posed, jaká jsou pravidla chování na posedu. To téma má opravdu široký záběr, a proto bychom chtěli vytvořit vědu, takovou posedologii, abychom dokázali posedy opravdu perfektně popsat. Chceme vydat učebnici, jezdit po republice a dělat zábavné přednášky o posedech.

V Plzni tedy budete přednášet posedologii?

Jára: Já bych rád, abychom v Plzni věnovali třeba 18 slidů tomu, že lidem ukážeme různé posedy a budeme je učit, jak je popisovat. Zapojíme je do přednášky, chceme je vyburcovat k nějaké aktivitě.

Proč by se mělo lidstvo učit o posedech a jak je popisovat?

Jára: Protože je to geniální místo pro výlety. Já jsem jich navštívil strašně moc a na všechny jsem si vylezl, abych je vyzkoušel.

Smí se to vůbec?

Hana: Jeden pán z lesnické školy nám říkal, že se tam nesmí jen tehdy, když je tam zámek.

Není takový posed strašně osamělé místo?

Hana: No, pokud tam jde třeba pár...

To se podle vašich pravidel může?

Hana: Záleží na rozměrech a typu posedu.