Kultura

Na kus řeči s Robo Mársys

Foto: © Robo MarsysFoto: © Robo Mársys
Foto: © Robo Mársys

Vypravit se za postrockovou pražskou kapelou Robo Mársys byl opravdu adrenalinový zážitek. Nejen kvůli velmi podmanivým melancholickým melodiím, doplněným o syrový zvuk kytary, ale také díky tomu, že jejich zkušebna se nachází v napůl opuštěných továrních halách v pražských Vysočanech. Tam prostě zabloudíte i s mapou.

Temné uličky mezi průmyslovými budovami jsou ve skutečnosti ještě mnohem spletitější, než se na první pohled zdá. Zdi zkušebny zdobí černé panely s lehkým namodralým světlem, ze stropu svítí lampa vyrobená z torza krejčovské panny. I přes tuto poměrně mysteriózní scenérii probíhá celé setkání více než dobře. Mladí muzikanti jsou velmi přátelští a příchozímu velmi rádi nabídnou čaj a vypráví o své tvorbě i smyslu hudby. Rádi mi zahrálinové skladby, přestoženebyly v plné sestavě. Lukáš, Dan, Pavel, Fany a Loko zkrátka opravdu dovedou udělat dobrý dojem.

Moje první otázka se nutně musí týkat názvu kapely. Co znamená Robo Mársys?

Lukáš: No, jak to říct? Strašně dobře se nám spolu hrálo a po mém odchodu z kapely jsme se rozhodli založit něco nového. Měli jsme poměrně jasnou představu o tom, jaký zvuk bychom chtěli tvořit ještě před první zkouškou. Ta představa je vlastně obsažená v tom jméně. Přesná opakující se, až strojová kytara do atmosferického ruchu a šumu basy. Tedy název Robotic Point and the Marmelade System, který se časem zkrátil až na Robo Mársys.

Dan: A marmeládový systém je prostě takové „blup!“ tekoucí, táhnoucí se zvuk, prostě melodické prvky.

Lukáš: Inspirujeme se hodně třeba britpopem nebo indie muzikou. To je třeba důvod, proč mám nejradši, když je zvuk mojí baskytary takový … prostě rozbahněný.

Jak jste s Danem potom dali dohromady celou kapelu?

Lukáš: Prostě jsme systematicky hledali další členy.  Tak třeba tady s Pavlem jsme jezdili stanovat a věděli jsme, že dělá nějakou hudbu, hrál tehdy asi ve čtyřech různých kapelách, které měly tehdy zrovna všechny pauzu, tak jsme ho oslovili. Zpěvačku jsme hledali přes inzerát a ozvala se nám Fany. Vtipné bylo, že jsme se před první domluveným setkáním ve zkušebně potkali náhodně na jedné párty a už tam si padli do oka. Další den jsme měli první zkoušku současně s Fany i Pavlem a sedělo nám to všem. Loko se přidala tak o půl roku později. Věděli jsme, že chceme do hudby více vrstev a už nás nebavilo pouštět před-nahraný věci, chyběl tomu život. 

Dan: Loko je úžasná. Hlavně tím, jaký je flegmatik. Když přišla do kapely, měli jsme dva týdny do koncertu. A ona řekla, že je to v pohodě, že se všechnu tu hudbu za ty dva týdny naučí, že to prostě zvládne. Vůbec ji to nerozhodilo. Ona je vážně největší robot z nás všech... A ten koncert opravdu zvládla skvěle.

Loko: Pamatuju si, jak ze mě byli zoufalí. Byli všichni hrozně nervózní a se mnou v§bec nehnulo. Asi bude něco pravdy na tom, že nemám žádné emoce, jak se o mně občas říká... (smích)

Jak dlouho už spolu v téhle sestavě hrajete?

Pavel: Už to bude ... moment ... dva roky, skoro. Jo, dva roky.

Zkoušíte od začátku v téhle zkušebně?

Lukáš: Původně jsme sídlili naproti v té velké průmyslové hale, ale nestálo to za nic. Prostory super, spousta umělců a kapel na jednom místě, ale ti filmaři!

Pavel: Jo, každou chvíli se stávalo, že jsme přišli, před vchodem stálo několik aut a někdo nám řekl, že dneska nezkoušíme, protože oni tam hodlají natáčet. V té Kolbence se prostě natáčí snad každý týden!

Loko: Vzpomínám si, že jednou, když přijeli filmaři, museli jsme se zavřít do zkušebny, dělat co největší rámus a teprve, když nám řekli, že to není slyšet, jsme mohli začít zkoušet! (smích)

Lukáš: Takže jsme se na začátku léta přestěhovali sem. Ze začátku to bylo dost hrozný, úplně příšerný stav, všechno se rozpadalo... opravili jsme si to tu sami. Teď to není jenom zkušebna, ale promítáme si tu filmy, dá se tu přespat i pořádat party. Je to prostě spíš taková naše klubovna. Dobře se tu na té hudbě pracuje. 

Jak byste se jako kapela charakterizovali?

Lukáš: My se nechceme charakterizovat, nesouhlasíme s tím z principu. Nejsme ani ryba ani rak.

Co posloucháte ve volném čase, kdy se nevěnujete kapele?

Pavel: Tak třeba And so I watch you from afar. To je irská kapela, hudba je z velké části seskládaná z hospodské hudby otců jejích členů. Je to tvrdý rock, ale to Irsko je tam znát...

Koho považujete za cílovou skupinu svojí hudby? Pro koho skládáte?

Pavel: My nechceme hrát pro masy, žádné velké skupiny lidí. Chtěli bychom ale hrát pro okruh fanoušků, něco jako takový malý kult! (smích)

Jaká je podle vás situace na české hudební scéně?

Lukáš: Je tady hodně dobré hudby, ale zdá se, že všichni poslouchají jen hrstku těch "nejznámějších". Je to takový davový šílenství. Místo toho, aby si lidi hledali kapelu, která je nějak osloví, poslouchají to, co jim někdo servíruje. 

Dan: Taky je velký rozdíl, když vypadneš z Prahy. Najednou přicházejí vstřícní lidé, prodá se víc placek, chodí se s námi fotit. Je to prostě jiný svět. Pražská hudební scéna je hrozně přesycená, každý má minimálně jednoho kamaráda, který hraje v nějaké kapele a už to prostě nikdo nestíhá.

Jaké máte nyní plány?

Lukáš: V lednu jedeme do Beskyd za Tomášem Neuwerthem natočit naše EP s názvem Aeronaut. Dlouho jsme na té hudbě pracovali a věříme, že právě on nám to pomůže doladit. 

Pavel:V létě pak doufáme, že se opět podaří zahrát na nějakých festivalech.

Co byste vzkázali lidem, kteří si rozhovor s vámi přečtou? Nějaké poselství?

Lukáš: Já bych hrozně chtěl, aby lidi byli ochotní přemýšlet, aby se nespokojili s tím, co jim cpou v rádiu a sami hledali hudbu, která jim něco může dát.

Dan: A třeba aby chodili i na koncerty míň známých kapel. Třeba v Praze je klubová atmosféra fajn a někdy stačí dát za lístek stovku, člověk nemusí lézt na koncerty provařených tváří, aby si poslechl něco, co má srdce.

Rozhovor vedla Alžběta Šemrová

Copyright: jádu / Goethe-Institut Praha
leden 2015

    Další články k tématu

    Štěstí, to je každýho povinnost
    Biomasha, královna české slam poetry, člověk se srdcem na dlani. Má obrovskou touhu něco sdělit a má to štěstí, že většinou má co sdělit.

    Brno není New York
    Brněnské zpěvačky Adéla a Zuzana, které si říkají Čokovoko, to se svým „mluveným slovem“ umí pořádně rozjet. Jako svoji přednost uvádí to, že nejsou hudebně talentované.

    Každá řeč je naší vlastní
    Alternativní kapela DVA je pozoruhodná nejen hudebně, ale také jazykově: používají totiž vymyšlená slova. Videoreportáž o tom, jak DVA přichází na vlastní řeč a jak znějí naživo.

    Akne auf der Stirn
    Akne auf der Stirn je kapela z Olomouce. Stejně jako se nenechá vyrovnaný člověk rozhodit nějakou tou vyrážkou, jde i tahle skupina s převzatými písněmi a nástrojovým obsazením violoncello, kytara a xylofon bezstarostně za svým.

    Krusta z bahna
    Norimberská skupina Der Ungeheuer sei Schwester kombinuje hrubý metalový zpěv s franckým nářečím, složitýmí jazzovými rytmy a bizarními převleky.

    Koifest
    Koifest je festival špatných kapel a oslava všeho špatného vůbec. Přihlásit se a vystoupit může kdokoliv. Stačí mít dostatek odvahy, smyslu pro humor a kreativního ducha.

    Témata jádu

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Rychleji, výš, dál
    Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...