Dobrý člověk ještě žije
Jak dospět, přežít a nezbláznit se v nacistické Vídni? Knihou nazvanou „Trafikant“ se českým čtenářům poprvé představuje rakouský spisovatel, scenárista a herec Robert Seethaler (*1966).
Román napsal již coby zkušený autor – německy vyšel v roce 2012 – a pro téma nešel věru daleko. Odvážně otevřel černou kapitolu z dějin Rakouska i své rodné Vídně, a sice zdejší nástup nacistů k moci. Svou prózu vystavěl na historickém půdorysu a zabydlel hned několika reálnými figurami v čele s profesorem Sigmundem Freudem. Za očitého svědka tragických časů, kdy slovy Hamleta „vymknuta ze svých kloubů doba šílí“, si však vyvolil ryze fiktivní postavu mladíka z venkova, který je nucen ve Vídni dospět tím nejtěžším způsobem.
Časový rámec ztvárněných událostí je vymezen na jedné straně létem 1937, kdy Francova matka posílá svého syna do rakouské metropole ke svému známému, a na straně druhé příletem spojeneckých bombardérů nad Vídeň v pondělí 12. března 1945. Nezkušený, nepříliš bystrý, avšak poctivý a hodný Franc Huchel z malebného kraje přezdívaného Solná komora se stává pomocníkem válečného veterána Otta Trsnjeka, od roku 1919 majitele trafiky v centru Vídně. Do rakouské metropole přichází v době, kdy se v rozhovorech Vídeňáků začínají rozmáhat zmínky o Židech, bolševismu, socanech a náckách, France však plně zaměstnávají bohaté a různorodé dojmy z nového prostředí, které autor líčí s neobvyklou jazykovou nápaditostí a smyslovou barvitostí:
A v tom okamžiku si uvědomil zápach. Zdálo se, jako by něco kvasilo pod uliční dlažbou a vzhůru se linuly nejrůznější výpary. Páchlo to po splaškové vodě, moči, levném parfému, starém tuku, spálené gumě, naftě, koňských výkalech, cigaretovém kouři a asfaltu.
Zde je na místě vyslovit uznání českému překladateli románu Michaelu Půčkovi.
Učedník trafikanta a Freudův přítel
Volba klíčového toposu celého příběhu se ukazuje být nadmíru příhodnou – trafika je místem přirozeného setkávání lidí nejrůznějšího sociálního postavení, politické orientace či náboženského vyznání, stejně jako výkladní skříní širokého spektra tištěných médií. Měnící se skladba návštěvníků a časté citace z dobového tisku (jmenována i stručně charakterizována – přinejmenším z hlediska cílového čtenářstva – je zde celá plejáda tehdejších novin a časopisů) se v knize stávají vlastně mimoděčnými, a přitom výmluvným zrcadlem pojednávané dějinné etapy.
Trafikantova mladého učedníka však spíše než společensko-politické otázky trápí nešťastná láska k přitažlivé a dosti živočišné dívce, jejíž citová nevázanost připraví Francovi vedle řídkých okamžiků rozkoše též četné chvíle zklamání a smutku. Pro tuzemského čtenáře jistě není bez zajímavosti fakt, že se jedná o české děvče jménem Anežka, s nímž do textu jemně vstupuje i téma ve Vídni bujícího českého živlu.
Další stěžejní postavou románu i Francova života se stává profesor Sigmund Freud, který se takřka bezděčně ocitne v roli jakéhosi mladíkova mentora. Jejich vztah ovšem vybočuje z nabízejícího se schématu učitel-žák a rozhovory těchto postav evokují poměr spíše rovnocenný, ba leckdy bezmála opačný – to když Freudova inteligence a vzdělanost zaškobrtne o Francův zdravý selský rozum. Mladík se totiž ani tváří v tvář uznávané vědecké kapacitě neostýchá vynášet své osobité soudy týkající se nejrozličnějších témat a také pranic neubírá ze své odzbrojující upřímnosti a prostořekosti:
Je pravda, že lidem dokážete napravit palice? A pak je naučíte, jak má vypadat spořádanej život?
V knize je hojně tematizováno Freudovo stáří, zvláště pak jeho dopad na profesorovu fyzickou schránku, počínaje Freudovým letitým trápením s umělou zubní protézou a vyvoláváním celkového dojmu křehkosti a sešlosti konče. Autor jej nadto v rámci své psychologizace obdařuje četnými pochybnostmi o vlastním učení, které pravidelné setkávání se zemitým Francem ještě prohlubuje.
Židé a nacisté v kulisách Vídně
Freud v románu zároveň reprezentuje židovské etnikum, jež se právě ocitá na prahu dějinné katastrofy. Zatímco profesor si je nacistické hrozby plně vědom, otevřeně ji glosuje a nakonec před ní sebe i své blízké zachraňuje (v souladu s historickými fakty odjíždí v červnu 1938 z Vídně do londýnského exilu), jiní takový rozhled nebo štěstí nemají. Jednou z prvních obětí nacistického teroru se stává i Otto Trsnjek, který odmítal dělat mezi svými zákazníky jakékoliv rozdíly. Po něm přebírá starost o trafiku Franc, jenž vlivem neblahých okolností rychle dospívá a nachází v sobě dokonce odvahu vzdorovat přisluhovačům nacistického režimu.
Samotná trafika se přitom stává výmluvným zrcadlem sílícího antisemitismu a příklonu mnoha Vídeňáků k nacismu. Množí se výhrůžné nápisy či hanlivé kresby a především se zásadně proměňují sami zákazníci, což autor dokáže vylíčit s humorem a neobyčejně trefně na pouhých několika řádcích:
Mnozí teď oblékali hnědé košile, někteří nosili na paži pásku s hákovým křížem nebo aspoň odznáček zapíchnutý v límci a většina budila dojem, že chodí k holiči častěji než dříve. V očích navíc měli zvláštní světlo. (…) Působilo to, jako by zákazníci teprve teď opravdu věděli, co chtějí, nebo spíš co už dlouho shánějí.
Za pozornost stojí též formální pestrost textu – součástí vyprávění se stává korespondence, již spolu vedou Franc a jeho matka (zprvu pohlednice, posléze – s přibývajícími mladíkovými starostmi – dopisy), či později záznamy Francových snů, které si pořizuje na základě Freudovy rady a uvykne si je vylepovat na výlohu trafiky. Stejně tak samotný příběh zpestřuje kupříkladu epizoda o vídeňském komunistovi přezdívaném Rudý Egon, která dobře ilustruje moc propagandy, jejíž ďábelský mechanismus brzy pochopí i Franc:
Pravdu si totiž tak jako tak většinou nezapamatujeme, ale v hlavě nám zůstane to, co bylo vykřičený dostatečně nahlas nebo vytisknutý prostě dostatečně tučně. A když se takový vzpomínky budou šustivě sypat dost dlouho, přemítal, stanou se z toho dějiny.
Seethaler se ve svém románu sice nepokouší rozkrývat hlubší příčiny pojednávaných historických událostí. Jejich průběh a vliv na takzvaného malého člověka však dokázal vylíčit nadmíru přesvědčivě a nápaditě. Jím zvolený typ hlavního hrdiny dobře posloužil roli trochu naivního, přitom však senzitivního a hloubavého pozorovatele a glosátora, jehož osobnost se vyvíjí stejně překotně jako dobové poměry. Francovo nepravděpodobné přátelství se slavným psychoanalytikem pak vedle určité míry senzačnosti (Freud ostatně figuruje i v popředí obálky českého vydání) přináší této próze – v níž je sen jedním z leitmotivů – též množství humorných scén a dialogů. Seethalerův Trafikant je skvěle napsaným a poutavým románem, který zásluhou silného příběhu, nevšedních postav a bohaté palety vyprávěcích prostředků dokáže současnému čtenáři zprostředkovat obraz oné pohnuté doby v nezvykle živých barvách.
Copyright: jádu / Goethe-Institut Praha
