Kultura

Punk vůbec není dead

Foto: © Jan RaschFoto: © Jan Rasch
Jaroslav Rudiš ve svých 43 letech už ke generaci Y skoro nepatří. Foto: © Jan Rasch

Generace Y je pasivní a apolitická, podsouvá se pořád dokola dnešním dvacetiletým až čtyřicetiletým. Vysokoškolští profesoři si stěžují na apatii studentů, politicky aktivní studenti svým spolužákům vyčítají to stejné. Jaroslav Rudiš ve svých 43 letech už ke generaci Y skoro nepatří. Napsal knihu „Konci punku v Helsinkách“, kterou lze číst jako obžalobu – nedávno zaniklého protestu, mrtvého punku. Isabelle Daniel se Jaroslava Rudiše zeptala, jak to vlastně myslel.

Seš vlastně nostalgický?

Nostalgický! To je těžká otázka hned takhle pro začátek. To jsme všichni, myslím. Historie, to, co bylo, v mých textech určitě hraje důležitou roli. Vlastně jde pořád dokola o dějiny, které nás drží v hrsti. Rozhodně ale nejsem ostalgik.

Takže „Konec punku v Helsinkách“ není vyznáním z ostalgie?

Ne, Konec punku v Helsinkách rozhodně není ostalgická kniha! Je to vlastně celkem drsné zúčtování s minulostí. Píšu tam o pankáčích v Československu a NDR, a to je poměrně smutná a ponurá část nedávné historie.

Smutná, protože naše generace přestala protestovat?

To je právě otázkou. Pořád dokola se opakuje, že punk je mrtvý. Ale je to skutečně tak? Možná jen podřimuje a ta energie se probudí ve chvíli, až se něco stane. Jen ji momentálně nevidíme. I v románu je řeč o punku dříve, ale i o protestu v dnešní době. Dnešní punk ztělesňuje v knize dcera hlavního protagonisty Oleho. Víc toho neprozradím, protože to je překvapení, které na čtenáře čeká.

O Češích se říká, že neradi protestují. Co je na tom pravdy? Je to něco, čemu se Češi vyhýbají?

© Luchterhand Literaturverlag

Existuje skvělý polský vtip: Potkají se dva Poláci. Jeden říká: „Proč Češi nijak neprotestovali proti nacistům?“ A druhý na to: „Protože nacisti to nepovolili.“ Je to hodně zlý vtip, ale Češi se mu sami smějou. A ví přesně, proč a čemu se smějou. Pravda je taková, že se protestovalo. Nedá se říct, že bychom neměli žádný odboj a nebojovali jsme, to by byla facka všem, kteří v boji proti nacismu riskovali život, nebo se dokonce stali jeho obětí. Jednoho z nejvýše postavených nacistů – Reinharda Heydricha – zabili právě Čechoslováci. To byl velký počin československého odboje. To znamená, že Češi nejsou jen pohodlní, jak se o nich říká, i když i tací samozřejmě existují. Možná je to něco jako naše strategie, jak přežít, kterou v sobě máme nějak zakořeněnou.

„Konec punku v Helsinkách“ je tvoje nejnovější kniha, která vyšla v němčině. Reagují němečtí čtenáři na román jinak než čeští?

Upřímně řečeno jsou reakce celkem podobné. Mám velkou radost, že se kniha čte i v Německu. Pár lidí, kterých se to týká, se mně dokonce ozvalo. Byli součástí punkové scény, takže to, o čem jsem psal, sami zažili. Pár z nich dokonce tehdy v roce 1987 jelo do Plzně na ten slavný koncert skupiny Tote Hosen. Byl jsem nadšený, že se ozvali, protože ten koncert je pro mě vlastně jádrem celé knihy.

Jádrem česko-německých dějin?

Česko-německé dějiny bývají často jádrem mých knih, ale ne v každé. V románě Potichu třeba ne, a v mém posledním románě Národní třída, který ještě nevyšel německy, vlastně taky ne. Já sám pocházím z pohraničí a podprahově je tam to téma pořád přítomné. Kromě toho jsem studoval historii, mluvím německy a mám němčinu hodně rád, tak nějak k tomu všemu došlo.

Zaznamenal jsi v Německu i odmítavé reakce? Že by Němce štvalo, že mladý český spisovatel píše o odsunu – a to v komiksu nebo románě o punku?

Nezaznamenal jsem, že by je to vyloženě štvalo. Skoro na každé mé čtení v Německu přijde někdo s českoněmeckým migračním pozadím. Je dobré vidět, jak důležité pro lidi tyhle česko-německé kořeny jsou – často sahají až do třetí generace. Ale já nepíšu politické romány. Pro mě je nejdůležitější vyprávět dobrý napínavý příběh, moje postavy musí být fakt skvělé. A taky trochu ujeté. Právě na komiks Alois Nebel máme v Německu dobré reakce. Máme velkou radost, já a ilustrátor Jaromír 99, že v Německu máme opravdový fanklub. Někteří lidi dokonce jedou do Jeseníků a hledají místa, kde se příběh odehrává. Ale taky je pravda, že vnímání dějin se někdy trochu zjednodušuje. Německo-české soužití ve 20. století, o které v knize jde, se často trochu banalizuje jen na téma odsunu. Je to tak nějak pochopitelné. Pro mě to ale není jen komiks o odsunu. Důležitá je v příběhu taky revoluce, a tím pádem téma těch, kteří byli vítězové revoluce a poražení revoluce. Alois Nebel například rozhodně není vítězem revoluce – ani Ole v Konci punku v Helsinkách. Oba získají svobodu, ale nakonec za svoji existenci musí hodně tvrdě bojovat.

V knize píšeš: „Němčina je punk.“ Myslíš, že to pořád platí?

V 80. letech to tak určitě ještě bylo. Když jsem vyrůstal, byl jsem s tím ve škole neustále konfrontovaný. Můj děda, který byl velký stalinista, pořád říkal: „Zlí Němci jsou v západním Německu a dobří Němci ve východním, ale i na ty si člověk musí dát pozor.“ Tak to bylo. Podprahově, v hlavách mnoha českých politiků je protiněmecké smýšlení pořád přítomné. Toho využil i náš současný prezident Miloš Zeman v době před volbami. Samozřejmě mi to připadá naprosto směšné a hloupé, tyhle nacionalistické tendence. Žasnu nad tím, jak málo lidí se dnes v Česku učí německy, připadá mi to smutné. Jinak řečeno: Řeklo by se, že německy se zase tolik nemluví a němčinu se učí jen málo lidí. To ale není zcela pravda. Každý Čech zná nejméně 100 nebo 200 německých slov. Já sám jsem z toho, že mluvím německy, jen profitoval.

Čteš vlastně i německé překlady svých knih?

No jasně. Němčina je vlastně taky jediný jazyk, ve kterém dokážu posoudit, jestli překlad funguje a kde můžu i sám něco přepsat. Mám velký respekt – v zásadě před všemi překladateli, ale především před mojí německou překladatelkou Evou Profousovou. Kniha Konec punku v Helsinkách pro ni nebyl lehký překlad. Jazykově je to celkem punk. Překlad do němčiny jsem lehce přepsal, například některé dialogy. Proto taky v knize stojí „přepracovaná verze“.

Rozhovor vedla Isabelle Daniel v němčině.
překlad: Tereza Semotamová

Copyright: Goethe-Institut Praha
duben 2015

    Další články k tématu

    Punk vůbec není dead
    Román „Konec punku v Helsinkách“ lze číst jako obžalobu toho, že punk je mrtvý. Spisovatel Jaroslav Rudiš, jehož kniha vyšla roku 2014 i v němčině, to ale vidí jinak.

    Alois Nebel – další čestný občan Jeseníku
    Alois Nebel se vypracoval z komiksového miniseriálu na zadní straně týdeníku, přes tři komiksové knihy až na plátna kina. Napůl komiks a napůl film baví české návštěvníky kin příběhem málomluvného, zamyšleného a poněkud podivínského výpravčího.

    „Kafkův Zámek mě posouvá dál“
    Jaromír Švejdík alias Jaromír 99, hudebník a umělec známý především jako kreslíř komiksu „Alois Nebel“, převedl Kafkův román „Zámek“ do komiksové podoby.  

    Témata jádu

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Rychleji, výš, dál
    Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...