Kultura

Není tomu dlouho, co u českých čtenářů slavila úspěch kniha nazvaná 1913 – léto jednoho století. Německý kunsthistorik Florian Illies v ní vylíčil formou pestrého a čtivého kaleidoskopu doložené i domnělé epizody ze života mnoha historických osobností, zvláště pak umělců. Na první pohled by s touto publikací, kterou mnozí neváhají nazývat románem, mohla mít leccos společného i loni vydaná kniha jiného německého autora, publicisty a spisovatele Volkera Weidermanna (*1969), nesoucí dokonce podobně znějící titul Ostende 1936 – Léto přátelství. (Obě publikace do češtiny přeložil Tomáš Dimter a vydal brněnský Host).

O naplnění svého autorského záměru, totiž snahy zachytit skrze mozaiku výlučných lidských osudů atmosféru vybrané doby, však oba jmenovaní usilují dosti odlišným způsobem. Zatímco Illiesův přehled je členěn podle jednotlivých měsíců roku 1913, přičemž autorův pohled obsáhne celou Evropu, Weidermann volí za těžiště svého vyprávění letní pobyt několika umělců v belgickém přímořském letovisku Ostende a zároveň nastiňuje osudy některých z nich před tímto setkáním v roce 1936 i po něm.

A která jména evropské kulturní historie Weidermann vlastně přivolává před zraky čtenářů? V jejich čele stojí dvojice mužů, které bych se nezdráhal označit za hlavní hrdiny celé prózy, a sice Stefan Zweig s Josephem Rothem. Právě nadmíru komplikované, přitom však silné pouto mezi těmito velkými spisovateli se stává ústředním tématem i dějovým rámcem přítomného románu. Dlouholeté přátelství obou literátů, bohaté na nejrůznější peripetie, sleduje od jejich seznámení až do posledního vzájemného setkání. Autor svou prózu ovšem zalidňuje množstvím dalších zajímavých osobností a barvitých figurek dobového kulturního světa.

Stáváme se tak svědky zanícených rozhovorů i vzrušených hádek umělců, novinářů a revolucionářů – „vypravěčů proti zániku“. Nechybí „zuřivý reportér“ Egon Erwin Kisch, komunistický vydavatel Willi Münzenberg, novinář maďarského původu Arthur Koestler, v Praze narozený dobroduh Otto Katz, spisovatel Hermann Kesten nebo dramatik a socialista Ernst Toller. A pochopitelně nesmíme zapomenout na jejich manželky, partnerky a milenky, které tu obecně hrají tak trochu druhé housle, jedna z nich je tu hlavní postavou. Řeč je o německé spisovatelce Irmgard Keunové, jejíž bouřlivý a pro mnohé nepochopitelný vztah s Rothem měl svůj počátek právě v belgickém Ostende.

Léto ve znamení povinného optimismu

Ústřední dějiště románu je vylíčeno značně idylicky, ba s netajenou nostalgií, jež nejzřetelněji zaznívá v autorově závěrečném popisu dalšího osudu malebného letoviska. Ostende bylo během války takřka celé zničeno a jeho tvář ztratila mnoho ze svého dřívějšího kouzla. Třebaže sem hrdinové Weidermannovy knihy míří na počátku léta roku 1936 s úmyslem odreagovat se trochu – a dost možná i naposledy – ve společnosti přátel sdílejících společný úděl exulantů. Předválečné dějiny se kvůli nim nezastavily, ba právě naopak. Ve Španělsku právě vypukla občanská válka, jakási generální zkouška blížícího se kataklyzmatu, Rakousko uzavírá dohodu s nacistickým Německem, která se stává předzvěstí anšlusu Zweigovy a Rothovy vlasti o dva roky později. A v Berlíně právě vrcholí přípravy na letní olympiádu, jež má ostatní národy uchlácholit stran údajné nacistické hrozby.

Weidermann oplývá darem zpřítomnit popisované scény v plných barvách a oživit jejich zvláštní atmosféru, v níž se umělecké bohémství střetávalo s černými obavami z nastalé politické situace a jejího dalšího vývoje. Autorem oživené historické postavy, ať dodnes slavné či dávno zapomenuté, se v jeho knize stávají plnokrevnými románovými postavami, přestože jejich slova a činy současný spisovatel, respektive vypravěč, mnohdy doprovází svým zasvěceným komentářem, upozorňujícím čtenáře na hlubší smysl a širší kontext jím právě „viděného a slyšeného“.

Častý kontrast mezi obsahem přítomné scény a vypravěčem anticipovanou budoucností naopak prohlubuje realističnost postav, jejichž hluboce lidské sebeklamy a omyly jsou nám takto odhaleny. Že nemáme co do činění s knihou faktografickou, nýbrž s beletrií, nám pak připomíná kupříkladu autorův způsob uvádění některých jeho hrdinů na scénu. Tak třeba pasáž popisující rodiště nejmenovaného muže, doprovázená jeho citátem a pokračující líčením jeho dětství, nabízí teprve v samotném závěru odhalení totožnosti dotyčného hrdiny, kterým není nikdo jiný než Joseph Roth.

Exil – pro někoho svoboda, pro jiné smrt

Velmi důležitým a nesporně zajímavým tématem Weidermannova románu je exil a exulantství, k jehož uměleckému ztvárnění a důkladnému prozkoumání si snad ani nemohl zvolit lepší místo a čas. Krátkodobé společenství uprchlíků z Německa či Rakouska, stigmatizovaných svým původem, náboženským vyznáním nebo sexuální či politickou orientací, představuje v tomto ohledu vskutku bohatý a reprezentativní materiál. Zatímco Zweig oplývající dostatkem prostředků a světovým renomé nepřišel ani během nastalých „let putování“ o lidskou důstojnost a tvůrčí svobodu, jiní takové štěstí neměli a jejich život i tvorbu poznamenaly nelehké kompromisy či oběti. A na mnohé z nich čekal tragický konec, jak se můžeme dočíst v závěru románu (Rothova smrt na nemocničním lůžku v roce 1939 a Tollerova sebevražda téhož roku) nebo v krátkém autorově dovětku nazvaném Mystery Train a pojednávajícím mimo jiné o dvojí smrti Irmgard Keunové či Zweigově dobrovolném odchodu v roce 1942.

Román Ostende 1936 – léto jednoho přátelství své čtenáře poutavou formou seznamuje s nadmíru zajímavou kapitolou středoevropské kulturní historie. Prostřednictvím několika výjimečných a přece v mnoha směrech dobově příznačných lidských příběhů se autorovi daří evokovat napjatou atmosféru 30. let minulého století. Weidermannova vypravěčská sebejistota spolu s množstvím zasvěcených komentářů k popisovaným událostem, osobám a reáliím prozrazuje jeho obšírnou přípravu a poctivé studium pramenů – o to více zamrzí absence nějakého seznamu autorem použitých materiálů, jaký ve své knize nabídl třeba na počátku zmiňovaný Illies. Další potenciální příčina čtenářovy nespokojenosti pak už se samotným románem nijak nesouvisí a týká se dluhů tuzemské literatury – řada citovaných děl (kupříkladu román Irmgard Keunové Po půlnoci (Nach Mitternacht) nebo „jedna z nejněžnějších knih o světě emigrantů“, Moji přátelé, spisovatelé (Meine Freunde die Poeten) od Hermanna Kestena) se totiž dosud nedočkala českého překladu.