Kultura

Nebojácné pilotky, důvtipné detektivky a Desperadové v sukních: to jsou hrdinky povídek obsažených v antologii Královna v exilu (v originále Dangerous Women), uspořádané Georgem R. R. Martinem a Gardnerem Dozoisem. Svými texty do ní přispěli známí spisovatelé a spisovatelky.

Kniha má více než 1100 stran a obsahuje povídky a delší prozaické texty nejrůznějších žánrů. Čtenáři se vydávají na dobrodružnou cestu s podvodnicí Shy do alternativního westernového světa, prožijí bojovku s válečnou pilotkou Raisou Stepanowou, která se během druhé světové války bezpodmínečně touží stát první ruskou špičkovou pilotkou, a jsou svědky toho, jak se mladá kouzelnice Molly v dnešním Chicagu potýká s upíry, vlkodlaky, vílami a ostatním nepohodlnými tvory.

Jsou tu texty mnoha žánrů: space opera, středověké fantasy, science fiction, lehce kýčovité Skotsko a ságy z tamní vysočiny, ale i realistické povídky bez jakýchkoli prvků typických pro literaturu fantasy. A jedno mají všechny tyto povídky společné: v popředí jsou ženy. Takže antologie, která se vážně zabývá archetypem hrdinky? Lze tedy očekávat vážně míněné a vážně jednající postavy oproštěná o běžná klišé.

Zábavná literatura versus debata o genderu

Tahle sbírka povídek je zcela jednoznačně beletrií a texty mají jeden konkrétní účel: pobavit čtenáře. A to se v mém případě celkem povedlo. Knihu mě bavilo číst. Texty jsou dobře napsané a čtivé. Některá místa nebo osobní styl některých autorů mi byl bližší než v případě ostatních, některé hrdinky si okamžitě získaly moje sympatie, zatímco jiné jsem prostě nemohla vystát. Ale to je spíše otázka vkusu.

Přitom úkolem zábavné literatury rozhodně není přispět k rovnoprávnosti pohlaví nebo zaujímat stanovisko v genderové debatě. Témata jako „zábavnost“ a „znázornění žen ze sociálně-psychologického hlediska“ tedy rozhodně nelze směšovat. Přesto média – tedy i zábavná literatura – ovlivňují vnímání rolí pohlaví ve společnosti, vytvářejí ideály, mimo jiné i stereotypy. Co přesně tedy motivovalo editory, kteří se rozhodli takovou antologii sestavit? Dostavuje se taková antologie pozdě? Je něčím novým? Nebo se možná mělo jednat o příspěvek do genderové diskuse?

Klasika: Ječící oběť, trofej, ozdůbky

Fantasy literatury 30., 40. a 50. let, to jsou zpravidla spíše krásné, nedostupné princezny, půvabné služky nebo roztomilé sedlácké holky – píše G. R. R. Martin v předmluvě knihy. Z lásky k nim se spousta mladých hrdinů vrhá do bitvy nebo kvůli nim bojuje s drakem v jeskyni, kam ječící oběť odtáhla nějaká nestvůra. Celé houfy udatných reků se tak potýkají v boji se zdánlivě nezdolatelnými protivníky nebo vlastním osudem. A na konci je čeká nejen zlato, sláva a čest, ale také srdce milované dívky. Která potom, dle Martinových slov „nemusí udělat nic jiného, než toužebně viset v náruči hrdiny“.

Tolik klasika. Zatímco důstojnice Uhura (Star Trek, 60. léta) byla nápadná především svojí těsnou uniformou, nejpozději v polovině 90. let se etabloval nový archetyp: Xena, princezna-bojovnice, a Buffy, lovkyně démonů, které se nespokojily jen s tím, že by je měl zachránit rytíř na bílém koni a ony potom s rozzářenýma očima klesnou do jeho náruče. Xena i Buffy se o sebe dokážou celkem dobře postarat, rádi si ušpiní ruce od boje a kašlou na manikúru. I Martin a Dozois čtenářům této antologii slíbují: „Nesetkáte se s žádnými bezmocnými oběťmi, které bázlivě přihlížejí, jak mužský hrdina bojuje s obludou.“

Femme fatales a tajemné matky

Alespoň v jednom bodu toho editoři neslíbili příliš: Vystupující hrdinky skutečně nejsou žádné bezmocné panenky, nýbrž berou svůj osud do vlastních rukou. Ale způsob, jakým to činí, je mnohem klišovitější, než jsem očekávala. Důvtipné agentky a detektivky sice bojují s plným fyzickým nasazením. Ale většinou tak činí takzvanými „ženskými zbraněmi“. Jako fatální ženy tak používají své kouzlo a charisma tak nemilosrdně, jako násilník svoji sekeru. A velká část bojů se odehrává v posteli.

Téměř nenacházíme text, ve kterém by sex nehrál důležitou roli či dokonce nebyl tématem. V povídce odehrávající se ve středověku tak sotva dvanáctileté princezny srovnávají velikost svých prsou a bojí se svatební noci, genově manipulovaná striptérka se stává erotickou Nemesis vysoce postaveného politika a fatální láska na jednu noc zpečetí osudy hned dvou lidí.

Pro úplnost musím také zmínit příběhy, ve kterých je tematizováno mateřství. Oidipus kam se člověk podívá. A tak se jeden hrdina, který měl v době dospívání vztah s matkou, stává sériovým vrahem. V jiném příběhu je zase zavražděno dítě.

Není to špatná kniha, ale téma nevyšlo

Aby nedošlo k nedorozumění: Jen sexuální scény nebo pojednání mateřství sami o sobě nejsou klišovité a nedělají z povídky špatnou povídku. Ale tajemnost je věc vkusu a já osobně mám pro něco takového přímo slabost. Ale říkám si: To tyhle známé autory, z nichž někteří jsou opravdové hvězdy literatury fantasy a vymýšlením postavy a jejího vývoje se nezabývají rozhodně poprvé, opravdu nenapadá nic jiného, když zní zadání „Nebezpečné ženy“? Jen proto, že hlavní postavou musí být žena, musí se bezpodmínečně pojednávat i pra-ženská témata? A podle jakého hlediska editoři povídky vybírali? Co přesně si Martin a Dozios představují pod výrazem „nebezpečná žena“? V čem ona nebezpečnost má spočívat? A pro koho vlastně má být nebezpečná?

Vznešený cíl této knihy spočívající v tom, aby ženské postavy ve fantasy literatuře vystupovaly v méně stereotypních rolích, tedy podle mého názoru nebyl splněn. V textech to hýří různými klišé a pokusy se jim vyhnout působí křečovitě a tím pádem spíše nešikovně. Skrze explicitní bourání stereotypů dochází pokaždé k něčemu jako pozitivnímu sexismu, který pohled směřuje na „výjimku“. Začarovaný kruh, neboť bez nabourání klišé nedochází k žádné změně ve vnímání. Čím otevřeněji je ale nabourání tematizováno, tím intenzivněji působí jakožto faktor v reprodukci. Co bývá vnímáno jako výjimka, tak potvrzuje normální představy, místo aby byly blíže kriticky pojednány.

Komu jde čistě jen o zábavné čtení, ten bude s antologií jistě spokojený. Ale ten, kdo skutečně hledá fantasy literaturu oproštěnou od genderových klišé, ať si raději přečte díla autorek jako Marion Zimmer Bradley (například Mlhy Avalonu) nebo Suzanne Collins (Hunger Games) nebo taky J. K. Rowling (Harry Potter). Mimochodem první díl ságy o Harrym Potterovi vyšel už v roce 1997, Marion Zimmer Bradley publikuje už od 50. let. Takže antologie věnovaná takzvaným nebezpečným ženám není ani nijak zvlášť inovativní.

Celkové zhodnocení: Z literárního hlediska je to dobrá kniha. Ale svůj tématický cíl nesplnila.