Kultura

Ve své nejnovější dramedii nechává promlouvat historika Jana Tesaře a dekonstruuje mýtus o Mnichovské dohodě jako o největší zradě na českém národu. Postavy zde zjišťují, že šlo do jisté míry o diplomatické vítězství prezidenta Beneše, který tušil, že Hitler prohraje budoucí válku. Není to ale jediný mýtus, jenž Zelenka ve svém filmu boří, jde i o Čechy samotné nebo neschopné filmaře…

Děj filmu Ztraceni v Mnichově každopádně nelze dost dobře odvyprávět bez toho, aby vás okolí nemělo za blázny, popřípadě za blázny, co spoilerují. Ve zkratce je ale film rozdělen na dvě části, na „film ve filmu“ a následný „film o filmu“. Nechápete? Tak si to pojďme vysvětlit do detailů. Anebo přestaňte číst a běžte do kina. Zážitek ze Ztracených v Mnichově se totiž maximalizuje tím, jako málo toho o filmu víte.

Film každopádně začíná jako příběh novináře Pavla (Martin Myšička), jenž v Praze na výročí podepsání Mnichovské dohody unese devadesátiletého papouška ministra Édouarda Daladiera. Opeřenec u podepsání a „největší zrady na Češích v historii“ a postoupení pohraničí Hitlerovi byl a dost věcí si pamatuje. Třeba opakuje věty typu „Hitler je super“. Diplomatický skandál je na světě, to ale Pavlovi nebrání v tom, aby si papouška oblíbil a prchal s ním před Francouzi i českou policí…

Vtip je v tom, že tohle celé se odehraje na ploše prvních dvaceti minut stopáže. Není to moc vtipné, spíš podivně řemeslně odfláknuté, trochu nezajímavé a beztvaré. Po dvaceti minutách nicméně následuje střih a začíná hraný „film o úvodním filmu“, v němž vystupuje filmový štáb, a vy ihned pochopíte, proč vám to od začátku připadalo celé tak divné. Filmaři v čele s režisérem (Tomáš Bambušek) totiž neměli moc ponětí o tom, co vlastně chtějí točit, a plac stíhala jedna katastrofa za druhou…

O Zelenkově filmu se možná krkolomně píše, na plátně se ale odvíjí naprosto soudržně a přehledně. Pokud v první dvacetiminutovce Zelenka tak trochu rýpal do novinářů („Dneska může být novinářem každý!“), ve druhé části to schytávají filmaři. Dozvídáme se třeba, že papouška obsadili proto, že nesehnali věkově odpovídajícího francouzského herce. Vidíme, jak jsou důležitější postroje pro opeřence a konzistence jeho trusu než scénář filmu. Kolem se motají „prázdné nádoby“, tedy profesionální herci, mezi něž ale bezchybně zapadne francouzský řezník z producentova sousedství. Zelenka ve finále ironizuje i svůj projekt a vlastně celé téma Mnichova. „Tvůj film ve Francii nikoho nezajímá! Já jsem říkal, žes měl natočit komedii pro celou rodinu!“ zní rozčíleně produkční místností.

Nejde ale jen o filmaře. Zelenka využívá filmový plac k tomu, aby vyprávěl i o něčem obecnějším v české povaze a hlavně našem vztahu k dějinám, kdy z mnoha situací rádi vycházíme jako ukřivdění bolestíni, proti kterým se spiknul svět. Alternativní verzi náhledu na mnichovské události nám na konci postavy trochu klopotně vysvětlí v několikaminutovém statickém dialogu, do filmu už ho ale zanést moc nestihnou, protože se natáčení definitivně rozpadne. Natáčení, co vlastně bylo takovým malým Mnichovem, po kterém jsou všichni naštvaní na Francouze, přičemž se zradili vlastně sami Češi.